sobota 2. července 2011

Nejošklivější stavba v Praze–Žižkovský vysílač

Před mnoha a mnoha dny byla na slevomat.cz akce, výlet na Žižkovskou rozhlednu. Všichni asi správně tipujete, že jsem prohlídku zakoupil. Před několika dny jsem s hrůzou zjistil, že se akce blíží ke konci a hrozí propadnutí kuponu :-( Nakonec se mi podařilo toto úterý najít čas ve svém nabitém kalendáři a vyjet se na Žižkovský vysílač podívat…

Vysílač je nejlépe dostupný ze stanice metra Jiřího z Poděbrad a cesta k němu trvá asi 5 minut. Věž byla dostavěna v roce 1992, měří 216 metrů, vyhlídková kabina je ve výšce 93 metrů. Tuto už tak ošklivou stavbu zkrášlil známý kontroverzní výtvarník David Černý, když po ní nechal lézt “děti”. Vstup do věže je přehledně značen, nemusíte se bát, že byste se třeba ztratili, či bloudili. V přízemí je pokladna a vstup do dvou výtahů. Chvíli trvalo, než pokladní načetl QR kód z kuponu do mobilu a mohl jsem nastoupit do právě se otevírajícího výtahu. Mimochodem reálnou aplikaci QR kódu jsem viděl poprvé, předtím jen jako volitelnou možnost, či předmět umění v Národní Galerii.

Ve výtahu jsem byl sám a kabinka se nechtěla rozjet. Na ovládacím panelu byl velice výstražný nápis nemačkat, ale když to nejede??? Počkal jsem minutu a nevydržel a tlačítko do nejvyššího podlaží zmáčknul. Dveře se tiše zavřely a kabina začala stoupat vzhůru, bez viditelného přetížení. Čekal jsem podobný zážitek, jako v Empire State Building, kde jsem měl při startu výtaho-rakety žaludek v předchozím patře, ale zde se tak nestalo, přitom jde o jeden z nejrychlejších výtahů v naší republice. Ještě zpět k názvu článku, proč nejošklivější v Praze? Protože Žižkovský vysílač vyhrál stříbrnou medaili v kategorii nejošklivější stavba světa na serveru virtualtourist.com. Poražen byl pouze Mechanickým divadlem, které se nenachází v USA, v Baltimoru. Pátral jsem po dalších podobných anketách, známý časopis Forbes má podobnou anketu, ale v ní na tento náš nádherný skvost úplně zapomněli.

Za pár vteřin jsem byl ve výšce 93 metrů, alespoň to tak ukazoval velký červený ukazatel v kabině. Dveře se otevřely a já vstoupil do podivné chodby, ve které byl nápojový automat, cedule s technickými parametry stavby a hodinami. Z této chodby byly vstupy do vyhlídkových kabin, ve kterých už se tísnili nedočkavci. Vybral jsem si totiž večerní termín se západem slunce.

Výhled je z vysílače opravdu nádherný, jsou vidět Trosky, Říp a mnoho dalších hodně vzdálených objektů. Praha jako taková se zdá jako malé městečko, všechno je z té výšky “za rohem”. Dlouho jsem nevěděl, co je takový dlouhý světelný pruh na severovýchod, pak jsem to ale zaslechl od člověka s dalekohledem – dráha ve Kbelích. Dominanty jako Pražský Hrad, nebo Petřín, prakticky nejsou vůbec viděl. Skrývá je zelené okolí, nebo hradba z paneláků. Národní divadlo, nebo Národní muzeum najdeme jen po velice pečlivém hledání, zato Olšanské hřbitovy nelze přehlédnout. Škoda, že vyhlídka je chráněna dvěma skly, které jsou bohužel často hodně zapatlané, nejčastěji překvapivě to vnitřní. Navíc skla mezi sebou zvýrazňují různé odlesky, takže fotodokumentace je poměrně obtížná. Dokáži si ale živě představit, kolik lidí by neodolalo basejumpu bez padáku, kdyby vyhlídka byla otevřená.

Čas 2116, oficiální čas západu slunce. Obloha se barví do nádherně růžovožlutého odstínu a intenzita světla se pomalu snižuje. Lampy ve městě se pozvolna rozsvěcují, zapíná se osvětlení památek. Slunce po pár minutách mizí a zbývá po něm pouze zbytková záře nad západem. Vyhlídka zavírá ve 2200, ale stmívá se velice pomalu, myslím, že Prahu ve tmě neuvidím.

Je 2145, slunce je dávno pryč, ale Praha je pořád jen v šeru, Nuselský most už ale svítí jak vánoční stromeček a osvětlení Pražského Hradu už začíná tuto dominantu zvýrazňovat. Zdrojů podobného světla v Praze je ale bohužel hodně, světelný smog je obrovský. Můj malý kompaktík Canon D10 už ukazuje fotící časy ke vteřině, s focením je tedy konec. Uvědomuji si, kolik už je hodin a také to, jaký je tu nahoře klid. Žádné zvuky ze Země, jen tiché hučení klimatizace a hovor “spoluposádky”. Jako kdybychom opravdu byli v nějaké raketě. Ve 2155 nastupuji do výtahu a mířím zpět do pozemského života.

Zespoda je vyhlídka barevně nasvícená, tak dělám poslední fotky a mířím zpět do metra. Měl tento výlet cenu? Když nepočítám rozjímací potenciál této vyhlídky, tak výhled je skutečně úžasný, doporučuji ale vyhlídku navštívit v ranních, či večerních hodinách. V parném létě může být v kapslích docela horko. Kdybyste se chtěli podívat, jak to z vyhlídkové terasy vypadá, ale trpíte strachem z výšek, nebo máte do Prahy daleko, zkuste 18ti gigapixelový panoramatický obrázek z roku 2009.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Nejen nejošklivější, hlavně úplně zbytečná. Už v době stavby se vysílalo ze satelitů... To mě nejvíc irituje (hezky česky sere.)
Technik