Tak nám nastala zima

 

“Havrani hlásí tuhou zimu, meteorologové si zateplují budovu”, tento článek mne nedávno ujistil v tom, že přijde skutečná zima. A stalo se… Předpovědi se tentokrát splnily a tak jsme se v pondělí probudili do krásného bílého rána. Těch pár centimetrů sněhu silničáři celkem zvládli, jen na exponovaných místech, jako je D1 na Vysočině se stálo. Následné hlášky silničářů: “Na zimu jsme připraveni. Soli máme dost. Problémy nastanou, pouze pokud z oblohy spadne lavina”, mě trochu děsily.

Ve středu přišla další, opět předpovězená, vlna sněhu. Kdy přesně začalo v Praze sypat, netuším, naše krásná kancelář nemá přísun denního světla. No a tak když jsem po páté hodině opouštěl brány ústavu, byl jsem šokován. Sibiř. Stalingrad. Antarktida. Všechna tato slova mi vytanula na mysli, když jsem viděl ty obrovské závěje, hustě se sypající sníh a krokem jezdící auta. Jako lavina to ale nevypadalo, spíš jako nějakých čerstvých 15-20 centimetrů promrzlého sněhu.

Další šok mne způsobil pohled na zcela zaplněnou zastávku MHD, která zvěstovala, že autobus dlouho nejel a do dalšího se možná nedostanu. Ale počkal jsem si. Samozřejmě chyba ;) Nicméně podíval jsem se na plný autobus a vyrazil pěšky na metro. Po cestě jsem dokumentoval to, co se v Praze odehrávalo. Když už jsem zimou neudržel telefon v ruce, tak jsem toho nechal. Schody do metra se daly přirovnat k fabrice na lámání nohou. Kusy ledu, sněhu, litry vody bohatě stačily k tomu, aby cestující lezli schody skoro po čtyřech. Eskalátory na tom byly dost podobně, hladké kovové drážky trochu navlhnou a už jedete.

V metru jsem zjistil, proč mne tak strašně zábly ruce. Venku musela být pěkná zima, protože se mi na čepici utvořila ledová vrstvička. Sjel jsem na Můstek a dál pokračoval pěšky. Většina lidí sice mířila do metra , plně jsem je chápal, ale já si chtěl užít báječného dne plného krásného sněhu. Centrum Prahy, husté sněžení, skoro žádná auta, naoranžovělé světlo, nádhera. Sešel jsem Václavské náměstí, pokračoval na náměstí Republiky, pak to stočil na Staroměstské náměstí. Jakubská ulice byla naprosto ztichlá, nikde ani živáčka, jen šumění padajícího sněhu. Snad bych se měl začít bát.

Staroměstské náměstí bylo zaplněno stánky, turistů pomálu. Francouzská ulice nádherně osvětlena Vánočním osvětlení, slabomyslní turisté jedoucí v drožce. Nebo že by nenapravitelní romantici? Dále vedly mé kroky kolem Mariánského náměstí na Karlův most. Pražská klasika, kde jsou celé dny tisíce a tisíce turistů. Dnes? Jeden klepající se žebrák a asi desítka těch nejodvážnějších turistů, mnozí s velkými zrcadlovkami. Nikdo mi neřekl, že je vyhlášena soutěž, co vydrží vaše zrcadlovka. Sníh byl totiž pěkně malý a velice ochotně přimrzal ke všemu, na co padal. Nízké teploty akumulátorům také zrovna nepomáhají, alespoň jsem to tedy četl na internetu. No a co se píše na internetu je přece pravda.

Na Malostranském náměstí jsem vlezl do tramvaje 12, která mne měla dopravit na Anděl, dál jsem chtěl pokračovat metrem. Z vysílačky od řidiče jsem zaslechl, že tramvaje na Hradčanské stojí kvůli nákladním vozům, alespoň že ne my. Na Újezdě jsme ale dojeli. Zamrzlá výhybka a přes to se prostě nejede. Některým se povedlo prosmýknout předními dveřmi, ale my ostatní museli čekat, co se stane. Po deseti minutách se ale výhybka umoudřila a my mohli pokračovat dále. Na Andělu byla půlka Prahy, někteří již měli značně vyčerpané výrazy hraničící s odevzdaností. Naštěstí tu máme metro a tak jsem zajel pod zem a dál jakoby vůbec žádný sníh nebyl ;)

Lidé jsou nepoučitelní

Historie se opakuje ve spirálách. Jedna z mála věcí, které si pamatuji z dějepisu a dává mi čím dál tím větší smysl. Jak je to možné? Protože jsou lidé nepoučitelní. Například tolik proprané pyramidové hry, rychlá jízda na ledu, phishingové emaily a další a další věci. Lidem řeknete, že to je podvod, nebo, že si ublíží, ale nic, jako byste mluvili do dubu. Říkají si: “Co když zrovna tohle vyjde…”. Horší je, když zjistím, že se stejná věc týká i mne. Takže tedy:

Dnes jsem, stejně jako každý den, vyjel z práce a najednou jsem v tramvaji, ani nevím, jak jsem se tam dostal. Tramvaj přijíždí před obchodní centrum Anděl. Předem vím, že tam bude večer velká fronta, tak jako každý den, ale já stejně, jako to neuvažující stádo, jdu dovnitř. Proderu se desítkami lidí snažícími se urvat poslední zbytky pečiva v regálech a končím ve frontě u pokladny. 3-4 lidi, předpokládaný čas k východu: 10 minut. Navíc mám svou zázračnou kartu Opencard, tedy pardon, Clubcard, která mi zajistí slevy. Kupuji si jogurt Florián, protože podporuji České výrobce. V Tescu stojí 9,90, v Hypernově mají akci za 6, ale moje clubcard mi vrátí 1% a to už se přeci vyplatí!

Už jsem na řadě, podávám pokladní své klíče s clubpřívěskem a skládám nákup do tašky. Hloupý systém, proč není někde bokem miničtečka, kde bych si mohl kartu pípnout sám a neotravovat pokladní. Taška naložena, tak platím a vplouvám do davu, který mne zanese až k metru. Co jsem to vlastně koupil a proč? Naštvaně si říkám, proč jsem zase šel do Tesca, vždycky jsou tam večer odporné fronty a davy lidí, ale pak si odpovím: “Co kdyby? Jednou tam určitě přijdu a bude to tam krásně volné. Tyhle fronty jsou v tuto dobu po celé Praze a tady je to nejmenší zlo, když mají tolik pokladen.”. Je tomu ale skutečně tak? Bohužel, zkoušel jsem Tesco na národní – děs, Billa na Karlově náměstí – naprostý horror, fronta začíná už u vchodu :(

Stejně si ale každý den, když budu stát ve frontě v Tescu, budu nadávat. Ale co kdyby dnes bylo Tesco skutečně prázdné…