I migrated my flutter project to a new computer and after a while I realized that it is not building because of a strange CMake error.
How I fixed it?
flutter clean
then I deleted windows directory under my project
flutter create .
flutter run
And that is all!
Po doběhu půlmaratonu jsem se sháněl po kolezích, kteří běželi štafetu. Přišla mi SMSka: Na náplavce u Anděla je Polívkování, bude to super, přijď. Cesta mi trvala asi třicet minut, než jsem u lodi Admirál uviděl frontu k pokladnám. Po zaplacení třiceti korun jsem dostal razítko na ruku, časopis a kompostovatelnou lžíci z plastu. Jestli je opravdu kompostovatelná zkoušet nebudu, skončí v recyklovaném plastovém odpadu. Ušel jsem dva kroky a narazil na dav, který se tísnil celou náplavkou. Za chvíli jsem našel kolegy, kteří vystáli dlouhou frontu u stánku a dostali za cca padesátikorunu dvoudecku polévky.
Velice rychle ale stánky začaly vyvěšovat lístky vše došlo. S omezující se nabídkou se rychlost dojídání polévek zvyšovala, stejně tak i délka front. Jediné, co nedocházelo, bylo pivo, které jsem ale kvůli běžeckému tréninku nepil. Naštěstí stánek se sladkostmi byl skoro neobležen, tak jsem si alespoň koupil makový koláč. Čekat dlouhou frontu na polévku v polystyrenovém kalíšku a dát za ní padesát a víc korun, se mi opravdu nechtělo. Každou chvíli do mě někdo strkal, takže jsem měl co dělat, abych stále kontroloval peněženku a telefon.
Je skvělé, že se konají podobné akce, ale je velice smutné, když pořadatelé neodhadnou kapacitu svých stánků. Pak se z takové akce stává utrpení. Asi jsem už prostě moc starý, ale raději si zajdu v klidu posedět do restaurace a klidně si připlatím za klid.
Tahle otázka se vynoří vždy, když dojde k nějaké tragičtější nehodě. Proč je tolik mrtvých, co policie koná pro to, aby jich bylo méně, jsou i jiné způsoby, jak počet obětí snížit? To jsou jen některé z nadpisů článků, kterých se po internetu válí tisíce.
O víkendu jsme s rodiči jeli do Ústeckého kraje za příbuznými, najeli jsme odhadem 200 kilometrů. Za celou dobu jsme viděli jen jedno policejní auto, které navíc s kontrolováním dopravy nemělo nic společného. Co jsme ale rozhodně viděli, bylo nebezpečné předjíždění, o nepřiměřené rychlosti raději poučím. Protože jsem nemusel řídit, mohl jsem si vesele dělat obrázky, o které se s Vámi rád podělím.
Tak začínáme:
Předjíždění v křižovatce, přes ostrůvek a plnou čáru – Felicia, 7S80463 Férově ale říkám, že toto předjíždění bylo ze všech nejbezpečnější, protože bylo vidět velice daleko, takže nedošlo k žádnému ohrožení.
Další, bohužel bez rozpoznatelné SPZky – před horizontem na plné čáře, nepřiměřená rychlost. Jen štěstí, že v protisměru nic nejelo, protože řidič tam rozhodně vidět nemohl.
No a nakonec jeden běžný Superb – 4L58813, opět přes plnou a trochu rychleji, než by bylo vhodno – obrázky jsou po vteřině, takže je vidět, jak málo chybělo ke srážce.
Co závěrem? Vůbec se nedivím, že lidé na našich silnicích umírají. Kontrola ze strany Policie neexistuje a řidiči zvlčili. Už dávno je neděsí bodový systém a mnozí navíc žijí v iluzi nesmrtelnosti. Ale fyzika platí pro všechny.
Každý, kdo jel v poslední době pražským krtkem, nemohl minout plakáty zvoucí na výstavu z českých hradů a zámků. V jízdárně Pražského hradu se podařilo shromáždit velice významné a cenné památky, počínaje branou z Karlštejna, konče relikviářem svatého Maura.
Neodolal jsem a o víkendu jsem se na výstavu vydal. Již od zastávky tramvaje Pražský Hrad se táhl dlouhý had lidí. Mnoho z nich naštěstí nemluvilo česky a tak jsem se tiše modlil, aby šli na Hrad a nikoliv na výstavu. To se skutečně stalo, byl jsem třetí na řadě. Po čtyřech minutách čekání jsem vytáhl z peněženky 150 korun a dostal vstupenku na výstavu. To, že u pokladny nebyla fronta neznamenalo, že by byla výstavní síň prázdná. Bohužel.
Češi nejsou úplní kulturní barbaři a na výstavy chodí. Když si ale chcete v klidu prohlédnout exponáty, aniž byste se museli prodírat davy dalších kulturychtivých lidí, je otrava. Vážně. To vás ale nesmí odradit, protože tahle výstava je opravdu vydařená. Hned u vchodu vás přivítá brána z Karlštejna, která je symbolickou branou na výstavu. Celá jízdárna je dělena do etap vývoje našeho státu. Všechno začíná památkami z období Velké Moravy, následují Přemyslovci, Lucemburkové a celá výstava končí až křeslem od Plečnika, ve kterém sedával Václav Havel.
Na výstavě je rozhodně zlatým hřebem relikviář svatého Maura, ale mě velice zaujala i replika naší koruny, Masarykova závěť k dostavbě Hradu a koňská zbroj. Výstava je celá nacpaná vzácnými exponáty, směle si troufnu říct nejlepší z nejlepších, takže pokud se vám nechce sjezdit celou republiku, určitě se stojí za to na Hrad vypravit.
Od přírody jsem líný a tak hádejte, co používám k hodinkám Garmin na zobrazování mých aktivit. Ano, uhodli jste. Jedny z nejnesmyslněji navržených webových stránek – Garmin Connect.
To, že už asi měsíc je na webu stále stejná varující hláška:
“We are experiencing issues with Garmin Connect. Our team is actively investigating the issue. Please visit our status page for updates. Thanks for your continued patience.”
jen dotváří můj celkový dojem z aplikace.
Dnes jsem se byl, stejně jako několik minulých dní, proběhnout. Po nahrání do cloudu jsem se podíval do kalendáře a nebyl jsem překvapen. Svůj běh jsem v něm neviděl, ale v souhrnu se samozřejmě ukázal. Proč?
Po deseti minutách hledání jsem nalezl řešení, které mi doslova vyrazilo dech. Implicitně jsou totiž uživatelské aktivity zablokované a povolují se velice obskurním způsobem. Nejprve musíte na stránce s kalendářem najít malý nenápadný prvek vedle pondělí.
Po kliknutí na ty dvě malé čárky se rozbalí menu, kde stačí najít záložku Aktivity a zaškrtat ty aktivity, které chcete v kalendáři vidět.
Uživatelské rozhraní navrhoval asi nějaký genius, který předpokládá, že uživatelé vyzkoušejí všechno na všechno, aby se dostali k cíli. Mám velké pochybnosti o použitelnosti aplikace, kterou Garmin vyrobil a začínám vážně přemýšlet o její změně. Škoda…
Je to již rok a půl, co jsem si koupil své první běžecké boty. Nike Airmax Tailwind 4. Byl jsem v nich během následujících měsíců přibližně pětkrát. Pak jsem se ale přihlásil na záříjový Nike běh We Run Prague a musel jsem začít trénovat. Jsem člověk hravý a tak byla otázka času, než si pořídím nějakou IT výbavu. Hodinky Garmin Fenix jsem už měl, takže volba byla docela jasná – měřič tepové frekvence.
Originální ale stojí tolik, jako jedny boty, pátral jsem tedy na stránkách čínských výrobců, až jsem našel zajímavé měřiče za neméně zajímavé ceny. V přepočtu za čtyři stovky krabička, která vypadá skoro jako originální měřáky, jen nápis chyběl. CooSpo. Abych nekupoval zajíce v pytli, projel jsem internet a našel vcelku pochvalné recenze mnoha lidí, negativní nebyla jediná. Recenze vyšla dokonce i na známém zpravodajském serveru a tak jsem to risknul a dolary do Číny poslal. Za tři měsíce mi došel malý lehký balíček s měřákem. Nadšeně jsem v deset večer vyběhl mezi paneláky, jen abych viděl novou křivku v běžecké statistice.
Uplynulo pár měsíců, musel jsem už jednou měnit baterku, ale pás stále funguje bez problémů. Koupil jsem si další boty, zase Nike, ale Pegasus 28, a připravuji se na těžkou zkoušku- double. Tento rok totiž poběžím nejprve půlmaraton a následně i běh nejslavnější – Maraton. Před Vánoci jsem si pln optimismu říkal, že je dost času a časy 1:40 a 3:40 nebudou problém, ale jak čas běží, ukazuje se, že to problém bude a zatraceně těžký.
První delší běh ukázal, že tempo okolo 5 minut na kilometr je při mé současné kondici na 20km nereálné. Byl jsem schopen držet tempo okolo minut šesti. Pokud se ale stane za necelých 100 dní zázrak a forma půjde nahoru stejně, jako se mi to povedlo loni, šanci bych mít mohl. Zatím jsem ale pesimista a jen s úzkostí se snažím dodržovat rady zkušenějších – když chceš zrychlit, zpomal ;)
Tak je to opravdu tak, přežili jsme další rok a máme tu docela pěkně kulatý rok 2015. Vzpomínám si, jak jsem si v roce 1995 říkal, jak je rok 2000 děsně daleko, a že až bude, tak budu děsně starý. No a najednou tu máme 2015 a rok 2000 je velká historie. Všichni mají ve zvyku bilancovat, já to shrnu do jednoho slova: fofr.
Podívám-li se na počet příspěvků, je to tristní a pokud to půjde tímto tempem dále, budu už psát jen ta PFka. Na druhou stranu, už píšu osmým rokem a to je důvod k oslavě. Opět jsem si dal předsevzetí alespoň jednoho příspěvku týdně, mám mnoho témat z minulého roku, tak je budu postupně doplňovat. Nebo se o to aspoň budu snažit.
Všem do nového roku hodně štěstí, zdraví, lásky a taky klidu na všechno, co vás baví!
Po velkém úspěchu loňského Signalfestivalu se i letos do centra Prahy nastěhovaly na pár dní roztodivné kreace, instalace a skulptury, které mají něco společného se světlem. Zapomněl jsem na můj loňský zážitek, kdy jsem byl několikrát málem ušlapán a vše končilo adrenalinovou jízdou v nacpané tramvaji z Míráku a proto jsem se včera vydal do centra velkoměsta. (Navíc koukám, že jsem ostuda a doteď jsem o loňském ročníku nenapsal.)
Metrem jsem dojel na Muzeum, po cestě už jsem viděl, jak Generace Z projíždí na svých telefonech a tabletech speciální aplikaci, kterou Signál připravil. Na Muzeu pak vystoupilo skoro celé metro a už to mě mohlo upozornit, že o dnes bude opravdu kruté. Krásný teplý jasný podzimní večer, co víc si přát. Na Staromák jsem tak nešel nejkratší cestou, ale oklikou kolem Stavovského divadla, ale tento nápad mělo víc lidí a tak jsme všichni zůstali stát pár metrů před náměstím. V dálce byla vidět nasvícená budova, ale mnohem lépe bylo slyšet. Zvuková aparatura byla opravdu kvalitní.
V průběhu představení jsem se propracovával davem dál a dál, až jsem se dostal před radnici a ke stanovišti bryček. Právě začínala další projekce, tentokrát jsem měl ideální výhled. Představení bylo působivé, ale už jsem několik mappingů viděl a tenhle určitě nezůstane v mé paměti. V podstatě si z ní nepamatuji nic.
Bočními uličkami jsem spěchal na Mafiánské náměstí, kde probíhala druhá projekce. Situace zde byla ještě horší, lidé se ve velkém pohybovali na vozovce, řidiči byli velice nervózní a jen zázrakem zde nedošlo k žádné nehodě. Tento mapping byl o něco lepší, ale význam jsem také úplně nepochopil. Barevné postavičky bouraly budovu…
Další kroky mířili na Krakena, který měl být mezi Rudolfinem a Karlovým mostem. Na nábřeží byly davy lidí, ale Kraken se šel radši schovat. Přešel jsem most na Malostranskou, kde bylo úžasné promo Mercedesu. Aerodynamický tunel se skákajícími lidmi, prostě skvělé. Další exponát byl na Karlově mostě. Kdo ale toto umístění vymyslel, musel být talent. Velice rychle se totiž most ucpal takovým způsobem, že se nebylo možné dostat na něj, ani z něj. Schodiště na Kampu bylo úplně ucpané a jen velice pomalu jsme se, spolu s dalšími desítkami lidí, dostávali pryč.
Na Kampě byl další mapping, 3D, stejně jako loni. Také byla na projekci obří fronta a před samotnou projekcí bylo relativně volno. Projekce mě ale nijak výrazně nezaujala, tak jsem pokračoval na louku k barevnému bazénku. Dobrý nápad. Přešel jsem zpátky na pravý břeh Vltavy a vida davy vzdal snahu jít se podívat na Prašnou bránu. Začala mi být navíc i zima, takže jsem u Tančícího domu viděl obarvenou skulpturu, která mě taky moc nezaujala. Rychle jsem klusal na Palackého náměstí, kde měly být úžasné blikající balonky. A byly. Spolu s Mercedesí prezentací nejlepší věc festivalu. Balonky blikaly do rytmu, měnily tvary, dokonce uměly několik různých intezit.
Jak jsem slyšel od mnoha lidí i četl na twitteru: “Proč jsem se nepoučil, zase je to děsná mačkanice.”. Ano, jako loni, tak i letos to byla děsná mačkanice a na rozdíl od loňska mě to letos ani moc nebavilo. Pokud bude festival zase za rok, rozmyslím si, jestli se zúčastním, ale nejspíš to dopadne jako letos, se slovy: “Zase jsem se nepoučil :( ”
Ano, jde o variaci na mou oblíbenou komedii How to Lose a Guy in 10 days. Povím vám jednu pohádku o jednom malém městě, ve kterém byla jedna malá IT firma. Vlastně tak úplně malá zase nebyla, dařilo se jí docela dobře a postupně nabírala další a další zaměstnance. Najednou se ukázalo, že jí přestala stačit vila, ve které sídlila. V obchodnickém patře se totiž začaly roztahovat dva nové týmy, což samozřejmě těmto vlivným lidem vadilo. Vedení začalo hledat nové prostory, až je našlo skoro pod nosem, v téměř vedlejší vile.
Celá firma byla rozdělená na několik vývojářských týmů a jeden z nich dostal na vybranou, jestli do nových prostor chce. Původně se mluvilo o 20 lidech, nové prostory navíc neměly sprchu a další drobnosti, bez kterých se někteří nechtěli obejít. Sice se říkalo, že by se stěhoval jen jejich tým a zbytek míst byl jen dočasných, ale i tak se to týmu nezdálo. První stanovisko tedy bylo záporné. V nových prostorách navíc nebyl hned zaveden internet a tak se celá akce Stěhování protáhla. Mezitím se odkudsi vynořil plánek od profesionálního návrháře, který obsahoval patnáct míst s tím, že více hygienické normy nedovolují a nebude možné prostory zkolaudovat. V plánku byla obludná pracovní místa ve vstupní místnosti, stoly 120x60 a protože taky chyběla zasedačka, uvolil se jeden z členů týmu, říkejme mu třeba Paco, že namaluje plánek lepší.
Jak řekl, tak udělal. Paco je totiž stará konzerva a věří v ty hloupé staré poučky, že je třeba chodit včas, co se řekne, to platí a čest se nedá koupit za peníze. Po téměř probdělé noci, strávené studiem vyhlášek a doporučení umisťování pracovních míst, stvořil plánek se zasedací místností a 17 pracovními místy. Ukázal ho ostatním členům týmu a většina souhlasila s tím, že za těchto podmínek souhlasí se stěhováním. Sešel se pak s Gracií z Backofficu, která měla stěhování na starosti, a ukázal jí svůj plán. Jí se také líbil a tak objednala stoly a židle. Skříně a další věci se měly objednat následně, až se situace trochu ustálí a bude jasné, kolik skříní bude potřeba.
Paco odjel spolu s Largem, jeho šéfem, do Marchie. Týden se tam konala konference na mnohá zajímavá témata. Mezitím však v sídle firmy začaly praskat ledy a věci se daly do pohybu. Paco dostal znepokojivou zprávu o tom, že se stěhování uskuteční ve čtvrtek, a v nových prostorách nebude 17, ale 21 lidí. Po nastěhování stolů totiž Gracie naznala, že místa je ještě hodně a stolů se do prostor vejde ještě dost. Možná proto, že v místnostech nebyly žádné skříně. Pacův tým byl rozladěn a Paco též. Začal to řešit s Largem, jak se situace má a proč by se tam najednou mělo vejít 21 lidí. “Nebude to pohodlné a je to o 40% víc, než umožňují předpisy. “ Po delší výměně názorů Largo prohlásil, že už toho má dost a Pacův tým si nemá vymýšlet, jsou prý i horší prostory.
Gracie pak poslala zprávu, že si s týmem prostory znovu prohlédla a všichni souhlasili s tím, že se tam 21 míst pohodlně vejde. “To, že se tam pohodlně vejdeme, si myslí jen Gracie. Bude to mačkárna, ale vejdeme se.”, byla poslední zpráva, kterou Paco dostal do Marchie.
Paco se v úterý vrátil do práce, nikdo mu neřekl, kde najde klíče a co alarm, musel si to zjistit sám, Gracie na něj zapomněla. Při předváděčce prostor nicméně nezapomněla říct, jak jsou tam všichni spokojeni a že se tam 21 lidí v klidu vejde. Paco se nastěhoval ke svému týmu do místnosti, původně plánované pro 4 lidi, ve které bylo stolů 5. “Ale část míst tu bude jen dočasná, lidé tu nebudou sedět trvale.”, uklidňovala Paca Gracie. Pak nahlédla do jeho nové kanceláře. “No ale ještě by se sem jeden vmáčknul”, se smíchem dodala a odešla do vedlejší vily.
Paco si promluvil s týmem, ptal se, jak stěhování probíhalo. “Přišel sem jeden kolega, zjistil, že by měl sedět v kuchyňce a řekl, že to nepřipadá v úvahu. Prý měl slíbenu naši kancelář.”, dozvěděl se. Paco nelenil a napsal triumvirátu, ve kterém byl i Largo, aby se s nimi v nových prostorech s týmem sešel a vysvětlili jim jejich rozladěnost. Na email dostal odpověď, že přijde jen Largo a námitky vyřeší. Přišel druhý den po obědě.
Když Paco uviděl mapku, kterou si Largo přinesl, nechápal.
“To si děláš legraci?”, zeptal se.
“Proč?”, nechápal Largo.
“Umíš počítat?”, zase se ptal Paco.
“Proč?”, stále Largo nechápal.
I vzal Paco papír, sečetl rychle čtyři čísla a vyšlo 23.
“Kdo vymyslel tento počet lidí, byl to náš management?”, zeptal se přímo Paco.
“…”, odpověděl mlčením a lehkým přikývnutím Largo.
“No a kluci, co kdybyste se zmáčkli do této jedné místnosti všichni, abyste uvolnili tuhle vaši kancelář?”, pokračoval Largo.
“To musí slyšet zbytek týmu”, řekl Paco a odešel do vedlejší 25 metrové místnosti, kam by se mělo vejít 9 lidí.
“Kluci, to si musíte poslechnout…”, uvedl vše Paco.
Nyní následoval popis situace a návrh Larga.
“Chápete, že se tu neskutečně přešvihnou všechny normy a hned při první kontrole z toho bude průšvih?”, padla další Pacova otázka.
“Ano. Ale jestli chcete, dá se to tu zavřít a skončíme všichni v nějakém openspacu kdesi na venkově.”, dostal odpověď.
“Openspace možná bude lepší, než se zbytečně mačkat. A do toho malého kamrlíku se tři místa nevejdou.”, procedil Paco.
“Dejte mi tam malý stůl a já tam klidně budu sedět”, odpověděl Largo.
Tím diskuze prakticky skončila. Largo byl rád, že dosáhl svého, Pacův tým vyklidí kancelář a všichni budou pěkně pohromadě v 9 lidech v 25m2 místnosti. Do zbývajících míst se nastěhují další týmy.
Paco si připadal jako pako a začal přemýšlet o změně zaměstnání. Ten, který před rokem odmítl z firmy odejít a před měsícem by ho něco takového rozhodně nenapadlo. Měl totiž velký problém s tím, že s ním a jeho týmem bylo takto okatě manipulováno. Pokud se začnou porušovat jeho základní pravidla, kde skončíme? Jen to nás dělí od divoké zvěře. Paco si taky začal zajišťovat skříňku, do které by mohl ukládat pracovní notebook, protože už ho doma nebude potřebovat. Počítač bude ve větším bezpečí, Paco bude mít čas na normální život, než kdyby po večerech pracoval, pravděpodobně se i víc vyspí. Všichni vyhrají.
Stále se mu ale honí hlavou otázky:
Nyní Paco čeká na přistěhování dalších týmů a na zimu, kdy nebude možné pořádně větrat. Chování vedení mu přijde nesmyslně destruktivní. Nájem za metr čtvereční se pohybuje okolo 300-400 kč za metr a měsíc. Pokud by byl Paco osloven, rád by si za nějaký ten metr navíc připlatil. To by bylo samozřejmě dokonale absurdní.
Před několika týdny jsme s kolegy z práce měli důvod k oslavě. Dokončili dlouho očekávaný release jejich produktu a tak jsme se mohli jít “teambuildingovat”. Každý tomu říká jinak, ale tento výraz z manažerštiny se mi docela zamlouvá. Podobně roztomilý je pak výraz “zteambuildingoval se pod obraz”. Nicméně zpátky k tematu. Jako cíl našeho ujednocování jsme vybrali po dlouhém váhání Maxlasergame Arenu Praha, která je v nenápadném domě na hlavní ulici.
Vyjdete do patra a ocitnete se v baru, ze kterého je možné na obrazovkách pozorovat hru uvnitř z pohodlných křesílek. Navíc zde mají čepovanou Kofolu i pivo, před hrou se doporučuji dobře hydratovat. Jedna hra trvá 12 minut, každý hráč dostane legrační vestu, na kterou je napojena laserová zbraň. Platí zásahy do zbraně, zad a dvou míst na hrudníku.
Domluvili jsme se na vypnutí friendly-fire a hru v týmech, vtěsnali naše věci do plechových skříněk a poslechli základní pravidla hry. Pak už se jen otevřely dveře a my vběhli dovnitř. Temná hala s mnoha lomenými uličkami a zatáčkami v nejneočekávanější chvíli si stále vyžaduje pozornost. Jinak velice rychle narazíte do zdi, což může být v plném běhu docela bolestivé. Sám jsem si to párkrát vyzkoušel, stejně, jako srážku s nepřítelem. Čelně :)
Hra se zvrhla v děsivou řež, kde létal jeden zelený paprsek za druhým a všichni rychle pochopili, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Míst pro kempení moc nebylo a aby z vás pořád nebyla nesvítící mrtvola, je potřeba se nejen krýt, ale i pořád krčit. To s sebou ale nese nepříjemnou námahu na stehenní svaly, které se rychle začaly ozývat. Po deseti minut8ch u6 jsem se prakticky nemohl pohybovat a s koncem hry jsem byl naprosto zpocený. Bohužel, v zařízení není žádná sprcha, tak jsem musel vzít zavděk jen svým ručníkem, který jsem si s sebou vzal.
Po půl hodině jsme se vydýchali a dali si ještě jednu hru, se stejným výsledkem, opět jsme vylézali úplně propocení. Pozitivní na lasertagu je ale to, že druhý den bolí jen nohy a nikoliv boule, jak je tomu v případě paintballu. Jde o arkádu, ale zároveň i docela zábavu, větší, než jsem čekal a odmítám tvrzení, že to je jen pro holky. A maxlasergame arena je rozhodně jedno ze zařízení, kam bych si znovu přišel zahrát. Na konci každé hry navíc dostanete přehledný list, ve kterém se můžete dočíst, jak se vám dařilo, kdo byl váš oblíbený terč a koho jste byl terč vy a jak celá hra nakonec dopadla.
![cmss[1]](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi0YH-nuctV4owRzhJA4pXB23SNMboBGt6Cw9dnA9P14NjYK5VUfvzPaf-xglJ7Jczj2eQwMQSMiZwpVytQT5k5-p2kE8-Ki0IQuOCxUKLuSXVagOoCJT6koxKJ8RgguKSZBAwWTnEUT_4/s1600-h/cmss%25255B1%25255D%25255B2%25255D.jpg "cmss[1]")
V dopise regionální manažer ČMSS obsáhle popisuje, jak je středočeský kraj úspěšný a ČMSS zde má mnoho klientů. Externí síť spolupracovníků je ale potřeba neustále zkvalitňovat, takže by byli rádi, kdyby byla ještě profesionálnější a kvalifikovanější. I z toho důvodu mi byl zaslán tento dopis, protože jsem byl vyhodnocen jako potenciálně zajímavý kandidát. Zajímalo by mě, jestli bych tento dopis dostal i tehdy, kdybych měl na smlouvě o stavebním spoření svůj titul. Je dnes vzdělání na určitých pozicích překážkou, či nikoliv?
Tato forma oslovení mi přišla poměrně originální, na konci je nezávazná nabídka na schůzku a možné formy spolupráce, jen mě trochu děsí možnost vytěžení klientského kmene pro účely získávání zaměstnanců. Bohužel si už nevzpomínám, jaký přesně souhlas jsem ČMSS se zpracováním svých osobních údajů podepsal, ale pátrat po tom se mi také nechce. Snad jen kdyby přišel další dopis :)
V polovině června jsme s mým dědou načali téma bankovní bezpečnosti. Celé to začalo vcelku nevinně, když se mě ptal, co je to vlastně ten malware, jak se o něm všude píše. Bylo po obědě, seděli jsme na lehátkách a pozorovali rej ptactva na zahradě. Začal jsem vysvětlovat, kde je zakopaný pes, útočníci spoléhají na důvěru lidí a někdy nepotřebují ani tu. Internet je prolezlý všemožnou havětí a pokud se objeví nějaká pěkná zranitelnost, tak se není problém nakazit i pouhou návštěvou většího zpravodajského serveru.
“Co ale s tím?”, dostal jsem záludnou otázku. Samozřejmě, není univerzální odpověď. Někde se banky vrhly na prevenci, někde na důsledný monitoring, někde obě varianty kombinují. Kdo by řešení našel, stane se velice úspěšným. Útočníci ale nejsou žádní nazdárkové a také do svého byznysu investují – kupují si lepší stroje, zaměstnávají desítky lidí, cynicky řečeno, jde prostě o podnikání, jako jakékoliv jiné. Kdo zná Terryho Pratchetta a jeho Cech vrahů a zlodějů, pochopí.
Výsledkem naší tehdejší diskuze bylo, že není dobré klikat na podezřelé přílohy, navštěvovat pochybné stránky a pokud nějaká stránka chce zadat údaje, které předtím nechtěla, nebo vypadá trochu jinak, tak to hned hlásit. Vypůjčím si zde heslo z jiné kampaně: Nemyslíš – zaplatíš.
Po několika dnech mi děda večer volal: “Potřeboval bych notebook, relativně malý, ale abych na něj viděl. Výkonný, abych si na něm mohl psát dokumenty a excely a ani nemusí vydržet moc na baterky, ale občas ho budu přenášet.”. Trh s počítači delší dobu nesleduji, takže se ze zdánlivě jednoduchého úkolu stal docela oříšek. Po třech téměř bezesných nocích se mi podařilo najít optimální stroj s rozumnou konstrukcí, výkonem, váhou tak akorát a velkým tak, aby na něj bylo vidět.
“Kup, co uznáš za vhodné”, slyšel jsem v telefonu, když jsem chtěl objednávku potvrdit a naivně jsem čekal úžasné výkřiky, jak skvěle jsem vybral. Vzal jsem platební kartu a odjel do Háje (nikoliv háje, ale asi spíš Hájů, jen to nezní tak dobře), kde jsem v Czechcomputer vyzvedl objednávku. Doma jsem jej důkladně prohlédl (vybral jsem opravdu dobře), připravil počítač dle instrukcí a následující víkend ho předal.
Zní to všechno jako poměrně nevinná historka s plytkým obsahem, nebýt jednoho faktu, který jsem zamlčel. Nejdůležitějším z požadavků, které děda na notebook měl bylo, že má mít zablokovanou jakoukoliv komunikaci ven, mimo jasně definovaných IP adres serverů internetového bankovnictví, má mít odstraněné ovladače na bluetooth i wifi a k internetu ho bude připojovat kabelem jen tehdy, když bude chtít do banky. Do tohoto počítače bude vkládat jen flashky, které se předtím zformátují a nahrají se na ně čisté textové soubory s daty, které je třeba přenést. Celý počítač bude šifrovaný Truecryptem, aby se v případě ztráty nic nestalo. Většinu času bude počítač totálně odpojený od jakéhokoliv vnějšího světa.
Děda to samozřejmě takhle přesně neřekl, ale když své požadavky popisoval, tak jsem měl smíšené pocity. Na jednu stranu jde o zabezpečení na nejvyšší úrovni, na straně druhé má stejně drobné trhlinky. Hlavně co se týká aktualizací, flashek a možnosti únosu spojení do banky. Jde o poměrně nákladné řešení, protože potřebujete k přístupu do banky zvláštní počítač, ale pokud si vezmete větší firmu, která pracuje s miliony korun na svém účtu, vážně by se jí nevyplatilo investovat 10 000 kč do jednoho separátního počítače? Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to přijde jako dost dobrý nápad, kritici zde samozřejmě mohou namítnout, že se Stuxnet také dostal do izolované sítě. Nicméně principy oddělených sítí fungují v mnoha institucích a případech všude po světě, proč to tedy neaplikovat i na internetové bankovnictví. Mít dva účty, jeden na hraní s omezeným množstvím peněz a přístupem odkudkoliv a pak větší, se spořícím účtem, přístupem k brokerovi, přístupem ke stavebnímu spoření, pojistkám a dalším věcem, které v každodenním životě nepotřebujeme, ale jsou kritické a jejich ztráta by bolela.
Tak co vy na to?
Pozn.aut.: Můj děda je průměrný český důchodce (75+), který má rád elektronické hračky, nejde tedy o žádného mafiána, ač by výše uvedená opaření k podobnému zařazení mohla svádět.
Aby toho nebylo málo, Stalin se památníku nedožil a tak se v roce 1962 muselo začít bourat. Bourací práce nebyly snadné, sousoší se odstřelovalo složitě a Stalinovu hlavu museli likvidovat jeřábem. Prostě legrace.
Ráno jsem vstával trochu pozdě, takže jsem se k památníku dostal až v 1141. Přivítala mě docela velká fronta, kterou jsem odhadoval na 90 minut. Za mnou stál mladý pár, kde kluk začal panikařit a přesvědčovat, že čekat nebude, a že se na to může vykašlat. I přesvědčil a odešli, kéž by se to stalo i ve frontě předemnou. Po dvaceti minutách jsem zjistil, že frontu lidé stojí okolo dvou hodin, za tu dobu jsme se moc nepohnuli.
Konečně, po dvou hodinách a deseti minutách konečně procházím branou, beru si helmu a vidím spoustu železobetonových sloupů, prorezlý strop s krápníčky a sutiny na podlaze. Nehostinné místo. Výklad je zhruba v obsahu, který jsem si přečetl na internetu, respektive je ještě o kus chudší. Za dvacet minut jsme u východu, kde právě začíná bouřit a krápat. Zpětně zhodnoceno, ztráta času :( Přikládám fotky, abyste si mohli udělat svůj názor sami.
Jeden ze zdrojů:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Stalin%C5%AFv_pomn%C3%ADk
Jedním z prvních kroků nového ministra obrany p. Stropnického bylo zaražení prodeje Karlínských kasárna. Vítězná cena byla 589 500 000 kč, do výběrového řízení se přihlásily tři firmy a rozptyl nejmenší a největší ceny byl osm milionů korun, tj. lehce přes procento. Zvláštní shoda náhod, nebo manipulace s výběrovým řízením?
Zrekapitulujme si situaci – řízení se účastnily tyto firmy:
Pokud budu citovat ihned.cz, tak:
Tykačová ale sdělila, že společnost Griva Art není s firmou Castullus majetkově, ani jakkoli jinak propojena.
E15 píše:
[Griva Art] Ta je však podle Stropnického majetkově propojena s druhou společností Castullus.Více na: http://zpravy.e15.cz/byznys/reality-a-stavebnictvi/stropnicky-zastavil-prodej-karlinskych-kasaren-tykacove-manzelce-1060437#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink
Parlamentní listy:
Ministerstvo nabízelo kasárna za minimálně 581 milionů. Griva Art nabídla o zhruba devět milionů víc. Jak zjistil deník Aktuálně.cz, vítěznou firmu zakládala stejná společnost Arta, která je zároveň vlastníkem druhého účastníka soutěže, firmy Natal.
Situace je tedy ve sdělovacích prostředcích docela složitá a není jasné, kdo koho vlastně spoluvlastní či ovládá. Použil jsem vizualizační produkt SVAT (www.nfgsvat.com), který umí použít data z obchodního rejstříku, a načetl všechny zúčastněné firmy. Vyšlo zhruba toto:
Na obrázku je vidět, že v obchodním rejstříku vidíme několik možných vazeb mezi firmami Netal a Griva Art. Jde ale i o historické záznamy, které již nemusí být relevantní. Firma Catullus nemá dle obchodního rejstříku žádnou vazbu na ostatní účastníky. Časovou platnost jsem omezil na data novější než červen 2012.
I zde je pořád vidět určitá vazba mezi firmami. Pokud máme podezření na manipulaci s výběrovým řízením a spojení existovalo v červnu 2012, můžeme se důvodně domnívat, že nějaké vazby stále existují. Toto rozhodně nestačí pro soudní řízení, ale pro první rychlý náhled, jestli má cenu pátrat dále, jsou tato data rozhodně dostatečná. Celé pátrání budou vyšetřovatelům komplikovat akcie vlastněné zahraničními firmami, ale kdo ví, třeba opravdu jde jen o úžasnou náhodu. Ať tak, či tak, výběrové řízení je zrušené a kasárna se zatím prodávat nebudou.
Nakonec se divím ještě jedné věci – jak je možné, že stát obchoduje s firmami, které nemají zveřejněny výsledky hospodaření za poslední roky? Jediná firma Netal tyto informace poctivě zveřejňuje, zbylé dvě se vystavují možnosti postihu.
V posledních dvou letech lze pozorovat nárůst útoků na internetová bankovnictví po celém světě. Vektory útoků i jejich dokonalost se pomalu ale jistě zdokonalují a čím dál tím více personalizují. Banky se snaží nedávat tento problém moc najevo, protože by to mohlo v očích veřejnosti poškodit to nejcennější, co mají, jejich důvěryhodnost. Celý trh tak řeší zásadní problém – jak zabránit útočníkům obelhat klienty a na jejich úkor se obohatit. SMS kanál je s příchodem úžasně chytrých smartphonů naprosto kompromitován a nelze ho považovat za spolehlivý. Některé banky dokonce blokují přístup do svých internetových bankovnictví z mobilních zařízení. Co se totiž asi stane, pokud se nakažené zařízení napojí na stránky bankovnictví, provede platbu, přijme tajně zaslanou SMS a kód z ní potvrdí?
Co lze ale v této oblasti nabídnout? Kalkulačky na transakce zůstaly v minulém století, dnes již toto řešení žádní zákazníci nepřijmou. Komu by se chtělo zdlouhavě ťukat transakce… Jaké jsou ale další možnosti, kde hledat ten svatý grál v autorizaci plateb? Dlouho jsem si říkal, že možnost není, útočníci mají navrch a není s tím možné nic moc dělat. Tokeny jsou pro management moc drahé a jinou metodu lze napadnout. Tento víkend se ale situace změnila, na konferenci NMI jsem dostal zajímavý nápad.
Máme-li tu BYOD – Bring Your Own Device, proč bychom tu nemohli mít BYOT – Bring Your Own Token? Je totiž také v zájmu uživatelů, aby byli partnerem své bance při zabezpečení, ale ta jim za tuto službu musí samozřejmě oplátkou něco nabídnout. Začněme třeba tím nejtěžším – to sice tím, že si banky ujasní mezi sebou standardy tak, aby nebylo potřeba kupovat při přechodu od jedné banky k druhé nový token. Uživatel by jen přehrál certifikáty a fungoval by dál. Dalším vstřícným krokem by mohla být sleva na poplatcích, třeba ve výši ceny tokenu.
Co by měl takový token umět, aby si ho chtěl uživatel koupit? Určitě by měl mít Bluetooth. Co nemá Bluetooth, není cool a jakoby nebylo. Dalším bonusem může být NFC, které se plíživě rozšiřuje v zařízeních kolem nás. Posledním must-have technologickým požadavkem by měl být USB port – když dojde baterie, nebo prostě jen nemáte žádnou bluetooth-NFC čtečku, použijete USB, které má dnes i můj vysavač. Token do něj vložíte a jednoduše si konto vyluxujete.
Ale vážně, posledním a nejdůležitějším prvkem celého tokenu je magické tlačítko. Proč magické? Tímto tlačítkem a jen ním se token přiměje k tomu, aby poslal informaci o autorizaci. Hlavním důvodem jsou různé remote útoky, které čekají na zapomenutou kartu s certifikáty ve čtečce. Tlačítko je elegantní a levná varianta, jak tento útok znemožnit. Vítaným doplňkem tokenu by byla čtečka mikro SIM karet s certifikáty, nebo čtečka otisků prstů, čímž by se vlastně z dvoufaktorové autentizace stala rovnou třífaktorová.
Kolik by ale tento token musel stát, aby si ho lidé pořídili? Z mého pohledu je 1000 kč hranice pro rozhodnutí. Pokud by mi token nabídl bezpečný přístup do banky, možnost přihlášení do počítače, držel by mé certifikáty k serverům a nabídl třeba i nějaké zajímavé služby navíc, uvažoval bych i o 1500 kč. Obávám se ale, že to je cena, na kterou se uvedený token nikdy nedostane, ač jsem si našel několik zajímavých – odkazy jsou pod článkem. Navíc jsem trochu fanda do nových technologií, většina populace bude mít finanční práh výrazně níže.
Firma Inmite se na konci loňského roku pochlubila svým tokenem Airbond, který by měl být za zajímavou cenu, bohužel však má ze všeho výše uvedeného jen Bluetooth. To je sice cool, ale použití to velice omezuje a to je škoda. Třeba se k nim má myšlenka dostane a ještě svůj pohled na věc přehodnotí a dočkáme se skutečně použitelného zařízení. Vycházím z veřejně dostupných informací o tom, jak přívěsek bude fungovat, tedy že bude zajišťovat bezpečné přihlášení do mobilního bankovnictví.
Když už jsem v tom kopání do firem, jsem velice zvědav na to, co vypadne z renomovaných konzultačních firem z velké čtyřky, které se v současné době podílí na projektech hledání grálu, promiňte, autorizačního mechanismu pro přímé kanály, ve většině bank.
Zajímavé tokeny, bohužel většina bez ceny:
Před časem mi jeden známý poslal emailem odkaz na zajímavou konferenci na téma bezpečnost a nová media. Neváhal jsem, vyjednal si proplacení ve firmě a na akci se přihlásil. Při vkládání do kalendáře jsem měl dojem, že se někde stala chyba – Outlook zarytě tvrdil, že je akce v sobotu. V pátek před akcí jsem si prohlédl seznam přednášek a vytvořil seznam, abych viděl co nejvíce toho, co mě zajímá.
Ráno bylo krušné, kdo proboha vstává v sobotu 7 hodin ráno! Cestou na Staroměstskou jsem po cestě mnoho lidí neviděl, ač se udělalo úžasné počasí. Na místo dorážím v 0805, ač iDOS tvrdil, že přijedu v 0820, prázdné metro asi jezdí rychleji. Po chvilce hledání zjišťuji, kde se konference koná, jdu se ale ještě na chvíli projít kolem. V 0820 už ale neodolávám, také se trochu klepu zimou, a vstupuji do historické budovy filozofické fakulty. Navádějí mě výrazné ukazatele k registračnímu stolečku, kde dostávám visačku, poukázku na oběd, tajemný QR kód a program přednášek.
Program začínal ve velkém sále v devět hodin úvodním slovem pořadatelů, po nichž následoval A.Gibson se svým keynotem. Pokud Aarona neznáte, jde o jednoho z klíčových developerů projektu Tor. Našel jsem si vhodné místo v uličce, popíjel kávu od Starbucks, která byla ráno k dostání, a studoval, co QR kód znamená. Čtečka mi prozradila 55 Hot, ale co s tím? Spuštěná smyčka projektoru prozradila, že musím najít druhou osobu se stejným kódem, zajímavá soutěž.
Jak se blížil čas zahájení, tak se pomalu sál plnil. V devět už byl slušně obsazen, většinu tvořili studenti, kteří měli na vstup výraznou slevu. Ale i tak, byla sobota ráno. V krátkém úvodním slově zaznělo poděkování partnerům, pravidla QR hry i podrobnosti k programu a systému sli.do, který se staral o schraňování otázek pro přednášející. Oficiální twitter hashtag #NMI14. No a pak už to začalo…
První příspěvek byl k tématu konference jako stvořený, provedení ale pokulhávalo. Částečně díky organizátorům, částečně díky prezentátorovi. Ten totiž neměl žádné slidy, ale předčítal svůj příspěvek ze svého notebooku, v textu se často ztrácel, mluvil monotónní rychlou angličtinou a navíc díky častým gestům nemluvil do mikrofonu. Pořadatelé se zase postarali QR hrou o to, že mnozí účastníci místo sledování příspěvku raději přes twitter-facebook lovili svou druhou polovičku. A když keynote skončil 20 minut před plánovaným koncem, rozhostilo se trapné ticho. Žádná otázka. Situaci zachránil šéfredaktor root.cz, který položil několik otázek. Diskuze se pak trochu rozrostla, ale i tak byl tento příspěvek asi nejen pro mne, zklamáním.
Dalším na řadě byl p.Rohel, ředitel NCKB, který se snažil představit svůj úřad. Jeho větu: “Nezajímá nás obsah, chceme, aby Vám fungoval internet”, si budu dlouho pamatovat. S některými jeho názory bych si ale dovolil polemizovat, byly v přímém kontrastu prvního příspěvku. Další prezentaci měla p.Hrubešová ze SPIRu. Bohužel odsuzovala regulaci sběru cookies, navíc její argumenty byly velice vratké. Volně řečeno: “Pokud chcete, aby byly zprávy zadarmo, musíte mít cookies.”. Dotazů bylo víc, ale došel čas. V dnešní době se cookies používají jen jako doplněk komplexního sběru informací o uživateli, rozhodně nejsou stavebním kamenem. Adblock je účinným pomocníkem proti zobrazování webové reklamy, cookies, necookies.
Dalším byl M.Feix ze Seznamu, který podpořil předchozí prezentaci. EU prý nařizuje vznik neodvolatelného zaměstnance, který se bude starat o bezpečnost osobních dat. Kdo ale zabrání tomu, aby to byl současně CEO? Dalším požadavkem je hlášení úniků dat do 24 hodin, je to horší varianta, než se snažit vše tutlat? V diskuzi mne pobavila otázka na únik dat ze Seznamu. Odpověď byla, že ze Seznamu nikdy žádná data neunikla. Buď je p.Feix idealista, nebo neví, jak to v reálu funguje. Každá společnost, která funguje určitou dobu, se stane obětí úniku dat. Pokud o tom neví, tím hůř. Možná to ale Seznam.cz nechce šířit, což plně chápu.
Pan Šlerka pak v prezentaci Just metadata ukázal, jak jsou metadata silná. Inspirující zamyšlení zaznělo na konci, jak budete data analyzovat, pokud budete mít plnou informaci? Budou Vám k dispozici všechny dostupné transakce, telefony apod? Po výborné prezentaci jsem odešel na oběd, který byl zajištěn v klubu K4 v Celetné ulici. Výborná svíčková! Lituji, že jsem si nezapsal jméno cateringové služby, ale to hovězí se úplně rozpadalo na jazyku, prostě pohádka. jen si vzpomenu, přidal bych si.
Po obědě jsem se přesunul do sálu 300, kde p.Simkanič popisoval své zkušenosti s vydáním vlastní knihy. Velice mne překvapilo, že sál byl slušně zaplněn, stejně jako skutečnost, že 11 procent lidí, kteří si jeho knihu v elektronické podobě stáhlo, zaplatilo. Úžasné. Pak vystoupil p.Cibulka s příspěvkem o mapování a predikci kriminality. Velice kvalitní přednáška, kterou ale sledovalo velice málo lidí, přitom toto téma je velice vděčné. Že Policie vypsala tendr na predikci kriminality jsem četl, ale že v textu zmiňují přímo SPSS od IBM, je ukázka pokračující mizérie a korupce při zadávání veřejných zakázek v naší kotlině. (http://www.slideshare.net/panciba/mapovn-kriminality-nmi-14)
Přesunul jsem se do sálu 200, kde právě začal příspěvek na téma Cookieless Monster od p.Schambergera. Nic, co bych doteď nevěděl, projekt Panopticlick je široce znám, stejně tak, jako že na dnešním internetu již mnoho webů tuto techniku používá. V dalším příspěvku internetu věcí Petr Dvořák z Inmite mluvil o bezpečnosti všech komponent, které dnes lze koupit a jsou připojené na internet. Dobře přednesené, ale doufám, že se, vzhledem k ochraně soukromí, google glass moc rychle neprosadí.
Po coffee breaku p.Vagner z Deloitte Advisory zabil přednášku na téma beypečnostní aspekty Bitcoinů. Zabil je správné slovo, protože suchý přednes faktů mne hluboce zklamal. Toto téma je ideální pro dlouhé a vášnivé debaty nejen u piva, navíc vzhledem k absolutní informaci v blockchainu lze sledovat všechny transakce, můžeme mít kompletní informaci (narážím na příspěvek p.Šlerky). Navíc si slidy špatně spočítal a posledních 5 už jen přeskákal. Od člověka z velké pětky jednoznačně zklamání.
V dalším příspěvku p.Chytrý z Avastu posluchače obeznámil s jim dosud neznámými pojmy jako Ransomware či Hesperbot. V sále jsem byl jediný, kdo se hlásil, když se ptal, kdo ví, o co jde. Je potřeba větší osvěty. Dobrý příspěvek pokazil jen určitou indiskrétností na adresu jedné z větších bank, ale odpusťme mu ji.
Přesunul jsem se naposledy, tentokrát do velkého sálu, na příspěvky o zneužití Linkedinu pro nábor a o soukromí na internetu. Linkedin od p.Kadlece byl trochu zklamáním, i když sonda do fungování recruiterů byla zajímavá. Žádné tajné hacky jsme se ale nedozvěděli. V posledním příspěvku dne se Betty Katz z AVG zamýšlela nad soukromím. Inspirativní příspěvek, který opět bohužel nevidělo moc lidí, většina jich odešla již na začátku. V 1730 se p.Simkanič rozloučil a pozval všechny zúčastněné na afterparty do klubu K4. Tím konference skončila a já mohu jen litovat, že jsem podcenil monitoring akcí před půl rokem a nepřihlásil se jako jeden z přednášejících.
Je čas Vánoc, i vyrazil jsem do města. Koupit dárky, nasát atmosféru, možná něco vyfotit. Vystoupil jsem na Muzeu, minul demonstrující Ukrajince pod koněm a prolezl Luxor. Všude davy lidí, profesionálně deformován jsem se snažil najít nějakého kapsáře, ale bezvýsledně. Z Luxoru jsem pokračoval dále na Můstek a zabočil do Jindřišské, kde je prodejna Levné knihy, kde občas mívají zajímavé tituly.
Asi dvacet metrů před prodejnou mne zastavil zhruba čtyřicetiletý, slušně oblečený občan. Nejsem rasista, nemám předsudky, takže nebudu používat žádné jiné označení. Normální češtinou začal:
“Dobrý den, víte, kde je hlavní nádraží?”.
Všechny moje mozkové buňky byly v pozoru, očima jsem projel okolí, byl sám, co tedy zkusí? Pokýval jsem, že vím. Pokračoval:
“Já jsem přijel vlakem, jsem z Ústí, je mi to strašně trapné, ale byl jsem tu hledat práci. Nevyšlo to a tak mám jen 120 korun, potřebuju…”
V tu chvíli už mi bylo naprosto jasno. Klasický scam žebráka, který si vymyslí srdcervoucí historku. Podobnému jsem dal před cca 3 měsíci na Budějovické. (to byla ale úplně jiná liga, těžká nemoc, bezdomovec abstinent, zanedbaný, ale všechno odvykládal na jeden nádech !). Pousmál jsem se, což ho trochu znervóznilo, ale pokračoval.
“..jen 20 korun, abych se dostal domů.”
Věděl jsem, že v peněžence mám 100,200, několik padesátikorun, ale drobných moc ne. Pořád jsem nebyl rozhodnut, co s ním.
“Jestli chcete, ukážu Vám občanku, abyste mi věřil.”
Tím jsem byl úplně přesvědčen. Je to podvodník, sundávám batoh. Bylo vidět, jak mu došlo, že vyhrál.
“Chtěl bych ale vidět tu občanku, jestli Vám to nevadí.”
“V pořádku”, začal hrabat ve vlněném kabátě.
Mezitím jsem vyhrabal z batohu peněženku a s velkou úlevou zjistil, že skutečně drobné mám, nahrabal jsem cca 20 korun (5 korun v korunách), mrknul na jeho odranou zelenou občanku – seděla fotka i místo trvalého pobytu. Vysypal jsem mu peníze do dlaně, on mi velice slušně popřál krásnou neděli a pěkné svátky a rozešli jsme se.
Šlo o případ jako z učebnice podvodníka. Slušně oblečen, nabídne občanku, nebo vizitku, nepotřebuje nijak velký obnos a je velice slušný. Po pár krocích jsem zalitoval, že jsem na něj nevybalil to, že vím přesně, co dělá, ale zajímaly by mě detaily a zkušenosti, jestli mi je za 100kč prozradí. Bohužel mi to došlo pozdě.
Když jsem nicméně za hodinu procházel Václavské náměstí po druhé straně směrem k Muzeu, zaslechl jsem známý hlas, jak říká: “Děkuji, zachránila jste mě.”
V rychlé chůzi jsem otočil hlavu a v tu chvíli se naše oči potkali, bylo jasné, že oba víme, jak se věci mají. Pán velice rychle zamířil na druhou stranu náměstí, asi si dát chvíli oraz a pak vytipovat novou oběť. Přemýšlel jsem, jestli nemám informovat přilehlý vůz Městské policie, ale pak mi došlo, že jsem si nezapamatoval jméno na OP a tudíž by mé hlášení bylo vcelku k ničemu. Jestli jde o trestný čin-přestupek, je mi také záhadou, protože lidé dávají peníze dobrovolně.
Bohužel je stále obrovské množství lidí, kteří těmto historkám věří, často jde o ty, kteří sami mají hluboko do kapsy. Podvodníci se toho ale vůbec neštítí a za den si tímto způsobem mohou přijít na velice pěkné peníze. Máte osobně také nějaké podobně veselé historky?
Po úspěšném absolvování prvního velkého eLearningového kurzu AI jsem se registroval na několika institucích. Jedním z nich je udacity a coursera. U druhé jmenované jsem se před 2 měsíci přihlásil na kurzy SNA a Terorismu, konkrétně Terrorism and Counterterrorism: Comparing Theory and Practice. Poučen z předchozích kurzů, u kterých jsem nebyl schopen stíhat šibeniční termíny, jsem si vybral tak, aby deadline byl jen jeden, konečný. Nemusím se tak strachovat o to, jestli budu mít neděli večer volno, nebo ne – stačí si pohlídat konec kurzu.
Samozřejmě se stalo to, co jsem čekal, nechal jsem si vše na poslední chvíli, všechna videa shlédl v rychlosti 1.25, některé dokonce vynechal. Proč tvůrci nedávají možnost sledovat videa v rychlosti 1.1x nechápu, zrychlení o 25% je vražedné a náročné na pozornost.
Nicméně kvízy k videům i domácí úkoly jsem dokončil a čekal na závěrečný test. Po jeho vyplnění ve mne ale hrklo, napsal jsem ho jen na 55%, přičemž nutných bylo procent 60. Mnoho otázek bylo totiž z povinné doplňkové literatury, kterou jsem samozřejmě nečetl. Celkový výsledek 59% mi spolehlivě zahradil cestu k certifikátu o absolvování kurzu. Na fóru kurzu jsem zjistil, že nejsem zdaleka sám, kdo final exam nenapsal, doufal jsem proto, že se třeba vypíše ještě jeden opravný.
Když přišel email od přednášejícího, vysvitla mi naděje. Úvodní věta zněla – volně přeloženo: Přišlo nám obrovské množství žádostí o opakování testu. Bude náhradní test, mohu ho psát znovu? Odpověď je ano a ne. Ano, můžete ho psát znovu, ne, náhradní nebude, přihlaste se na další běh, který začíná v únoru. Znovu nudná videa o teoriích teroristických vln, důvodů a geopolitického uspořádání rozhodně sledovat nebudu. Certifikát prostě oželím a příště si dám pozor, abych se do podobného kurzu vůbec nepouštěl, nebo si před závěrečným testem měl čas aspoň prolétnout doporučenou literaturu.
