Andreas Feininger–Thats Photography

Sobota odpoledne, co dělat? Venku zima, ale svítí slunce, po týdnu, kdy jsem sluneční světlo téměř neviděl, prostě musím někam ven. Volím centrum města a výstavu Andrease Feiningera na Staroměstském náměstí. Pokud byste ji chtěli navštívit, máte bohužel smůlu, protože právě dnes, 23.10.2011, končí. Jaká ale byla?

V domě u Kamenného zvonu jsem již byl, takže mne nepřekvapila ani výše vstupného ( 120kč ), ani nutnost odevzdat batoh a bundu do šatny. Na začátku výstavy byl shrnut život autora – narodil se v roce 1906, původně měl být architektem, ale postupem času zjistil, že je jako fotograf mnohem lepší. Je autorem dvou učebnic o fotografování, které dostaly povolení k tisku i v Československu. Dlouho byl zaměstnán v časopise Life, procestoval svět a v roce 1999 zemřel.

Mezi jeho záliby patřila makrofotografie, architektura a fotografie běžného života v New Yorku. Zaujaly mne fotky Manhattanu, makrofotografie mušlí, přírody a obratlů. Feininger fotil hlavně černobíle a fotkám to dodává obrovskou dynamiku. U některých fotek jsem ale nebyl schopen poznat motiv, proč byla fotka pořízena. Týkalo se to hlavně fotek některých budov, kdy budova nebyla celá a kompozici jsem také neodhalil. Ale možná šlo přesně o případ, kdy autor fotí pro pocit a je třeba porušit všechny pravidla.

Z výstavy si beru velké poučení – černobílá fotografie není mrtvá, určitě se vyplatí nějaké fotky “přemapovat” na tóny šedi. No a měl bych si konečně dočíst knihu Vysoká škola fotografie ;)

Rámujeme puzzle

Minulý rok poté, co mě začali rodiče přesvědčovat, že puzzle, které mám uskladněné pod postelí, by se měli vyhodit, jsem začal realizovat plán P. Jeho princip byl jednoduchý, ve zkratce by se to dalo popsat jako SSZ. Bystřejší čtenář nápovědu nepotřebuje, pro ostatní – složit, slepit, zarámovat. Čekal jsem, že realizace bude trvat pár měsíců, ale že se mi ho podaří dokončit prakticky za rok, mne nenapadlo.

Složení samotné netrvalo dlouho, pak ale přišly obtížnější body. Abych se moc nenadřel a spojil příjemné s užitečným, přál jsem si k minulým Vánocům lepidlo na puzzle. Dostal jsem pěkné Dino, které stačilo na slepení puzzlů 50x70 a ještě mi zbylo – viz zde: http://ufonblog.blogspot.com/2011/07/lepime-puzzle.html

Ale brzy se objevila zcela zásadní otázka, kterou řešil již Neruda – kam s ním? Mám slepený puzzle obraz, ale jaký rám – kov, dřevo, plast, euroclip? Seženu vůbec tak velký rám a jak to bude vypadat. Jakou barvu? Otázek mnoho, odpovědi nikde. Nenápadně jsem proto začal obcházet v supermarketech rámovací koutky a zkoumat trh. Ukázalo se, že rozměr 50x70 není nejvhodnější, je na něj totiž třeba rám rozměru 60x80 a to už je pěkný macek, který jen tak někde neseženete.

No a tak šel měsíc za měsícem a mě se na slepené puzzle prášilo a prášilo. Tento víkend mi ale došla trpělivost a vydal jsem se do známého obchodu s nábytkem s tou velkou červenou židlí. (Nápověda: Ta ta ta ta [XXX Lutz…]). Hned u vchodu po pravé straně mě překvapil velký výběr rámů. Kovové, dřevěné, euroclipy, to vše v mnoha velikostech, včetně mé JUMBO velikosti 60x80. Zbývalo tedy jen vybrat typ a barvu.

Kovový jsem zavrhl pro jeho lesklost, dražší dřevěný také a euroclipu bych nevěřil, že udrží mé puzzle vcelku. Zvítězilo tedy staré dobré dřevo v barvě tmavě hnědá. Světlá borovice ani noční černá se mi nezdály. Paní prodavačka mne upozornila na fakt, že 50x70 není přesný rozměr, že je pasparta ve skutečnosti o chloupek menší – na delším rozměru o půl, na delším dokonce o jedenapůl centimetru. Měl jsem pocit, že puzzle také nejsou tak velké, tak jsem šel do rizika a rám za 460 kč koupil.

Před obchodem jsem našel další využití rámu – aerodynamická brzda, nebo plachta. Když totiž foukl vítr, začal si rám žít vlastním životem. Mám bohužel krátké ruce a tak jsem nebyl schopen 60 cm vměstnat pod paži a musel jsem rám nést jako kufr. Právě, když už se se mnou začaly loučit konečky prstů, jsem připlachtil k metru. Pár zastávek stačilo k tomu, aby se mi vrátil cit a barva do posledních článků,  ale už mi stejně zbývalo jen vylézt pár schodů a za chvíli už jsem byl v teple domova.

Dál už to byla víceméně formalita – rozbalil jsem rám, odjistil zadní desku a odebral plakát. Zjistil jsem, že asi budu mít problém s otočením puzzlů, ale tuto nepříjemnost jsem elegantně vyřešil překlopením do “negativu” pomocí silné zadní desky. Puzzle sice trochu protestovaly, ale zůstaly vcelku, jen se na pár místech ukázaly praskliny. Z tuhé desky puzzle sjely na krycí sklo jako po klouzačce, vyrovnat pěkně na střed, zajistit zadní stěnu a dílo je hotovo.

Rám jsem otočil a nezbylo mi, než se poplácat po ramenou a pochválit se, protože to za mne nikdo jiný stejně neudělá. Jedinou nevýhodou dřevěného rámu, na kterou jsem během dneška přišel, je to, že nedrží pevný tvar a drobně se prohýbá. Když tedy vezmeme obraz za horní hranu, občas vyskáčou zadní jistící plíšky na horním dílu obrazu, jak se díl prohne. To lze ale do jisté míry odstranit poučenou manipulací s obrazem a také přenastavením plíšků – na rámu mají totiž určitou možnost pohybu.

Celá akce tedy vyšla na 460kč rám, 15kč čtvrtka pro lepení puzzlů, cca 100kč za puzzle a puzzle, tedy 600kč plus puzzle.