“Co říkáš na to, že bys letěl do Cardiffu?”, zeptal se mě na začátku roku kolega. “Cardiff, kde to je, není to náhodou hlavní město Walesu?”, pomyslel jsem si. Zajímavá akce, kterou máme zdarma, takže zbývá jen zajistit ubytování a dopravu. Lákavá nabídka. Kývl jsem a když se ukázalo, že letenka s prodloužením pobytu je výrazně levnější, než hop-on hop-off letenka, docela jsem se na cestu těšil.
Myslel jsem si, jak si nastuduji, co je Wales zač, jakou roli hrál Cardiff v historii, jaké jsou ve městě památky, ale díky mnoha okolnostem jsem se k tomu vůbec nedostal. Balení tak probíhalo v úterý před odletem a na poslední chvíli jsem si stáhl průvodce, kterého jsem ve finále ani neotevřel. Prostě nebyl čas, asi to asi znáte.
Cardiff má okolo tří set tisíc obyvatel a jde ho tak přirovnat k Brnu. Z hlediska historických památek je na tom ale výrazně lépe, stejně jako z hlediska postavení v rámci své země. Walesané mají vysokou míru autonomie, o čemž se Brňákům může jen zdát :) No a vzhledem ke své velikosti nelze předpokládat, že by existovalo přímé spojení Praga – Cardiff. Po zjištění všech možných variant se jako nejrelevantnější ukázala ta s přestupem v Amsterodamu, letět do Londýna a pak vlakem, stejně tak, jako do Bristolu a pak autobusem, jsem zavrhl – nevycházelo to ani ekonomicky, ani časově a mezi námi, už taky nejsem nejmladší a tak mám rozum.
Do Cardiffu jsem přiletěl okolo 10 hodiny dopoledne a byl jsem vřele přivítán. Po vyklopení schůdků z letadla – ano, žádné přistavovací schody, ani žádný chobot, malé letadlo prostě vyklopí dveře, tak se to prostě dřív dělalo. Proč by to na vesnickém letišti mělo být jinak. ( v Brně byste taky byli překvapeni asfaltovou runwayí ) – jsem dostal prudký úder od poryvu větru a půl kýble deště za krk k tomu. Zkušenější domácí skryli sebe a své domácí zvířectvo, které si z Evropy přivezli, pod důkladné pláště a technické oblečení. V tu chvíli jsem si připadal jako lufťák v alpách, který má sandálky a blíží se chumelenice.
Vzdálenost na terminál jsem ale překonal a čekal na kufr. Zde jsem byl přivítán podruhé – když cestujete do vlhčích krajin, naimpregnujte si kufr a oblečení v něm zabalte do igelitu. Ven se kupodivu nikomu nechtělo – bylo tam tak, že deštníky nefungovaly. Dokonce ani otočné dveře se díky protivětru nechtěly otáčet.
Na chvíli ale pršet přestalo, popoběhl jsem na autobusovou zastávku a zeptal se, jestli jede do Cardiff Bay, kde jsem měl bydlet. Naštěstí se mi dostalo kladné odpovědi a mohl jsem si odškrtnout další splněný úkol. Autobus přes mé velké obavy skutečně zastavil tam, kde jsem to čekal a k hotelu do bylo už jen zhruba pět minut chůze přes parkoviště.
Tam jsem se dozvěděl, že sice mou rezervaci mají, vše je zaplaceno, ale že žádný volný pokoj nemají, protože je teprve 11 hodin a běžný checkin je až ve 2. Odložil jsem tedy kufr a s batohem a fotobrašnou se vydal do města. Chyba číslo tři – když máte v batohu cenný notebook a pas, vezměte si pas a notebook klidně nechte v hotelu. Po třech hodinách přestanete cítit ramena. Po drobném bloudění jsem se dostal na cestu do centra.
Cardiffané se toho prostě nebojí. Když někde potřebují postavit železosklobetonovou příšeru, tak jí prostě postaví. A vedle nechají gotický kostel. A vedle nechají domek ze 17 století, nebo celou řadovku. No a pak tam prásknou další obludu. Nebo obludu vedle obludy s kostelem uprostřed. A sem tam nějaké hradby a památníčky a parčíky. Kdyby to viděli pražští památkáři, asi by je trefil šlak.
Pořád strašně foukalo, stabilně tak šedesát, v nárazech i přes sto. Odhadl jsem to tak, že se ještě docela dalo dýchat, když to foukalo proti, ale ztěžovala to chůzi. Když přišel náraz, tak to s člověkem smýklo. Vývěsní cedule, které ještě neulétly, se na to chystaly, až jsem měl trochu strach, že dostanu nějakým nízko letícím květináčem. Cardiffané naštěstí květináče nepoužívají, nebo jim už všechny dávno uletěly. Pozitivní bylo, že přestalo pršet.
Došel jsem ke Cardiffskému hradu a koupil si vstupenku dovnitř. Dostanete legrační telefonek, kterým si podle stanovišť voláte a pán na druhé straně Vám povídá, co vlastně vidíte. Ve větru to vypadá dost legračně. Hrad dokonce fungoval I za druhé světové války – v hradbách se rozšířily tunely a tak sloužily jako kryt pro docela velký počet obyvatel. Uprostřed hradu byl navíc nouzový minihrad, kam se mohli obránci uchýlit v době největší krize a přečkat další obléhání. Minihrad je navíc obehnán hlubokým vodním příkopem, takže to v minulosti mohlo fungovat velice dobře. Jen s tím zásobováním by to asi nebyla žádná výhra. Pak jsem se dostal do hlavního obytného křídla. Dostupné místnosti bych přirovnal k našim zachovalým hradům – byly velice luxusně zařízené.
Z hradu jsem se vydal do města, ale zaslechl jsem volání žaludku a zašel do Pizza Hut, kde jsem si všiml nabídky sněz co dokážeš za 7 lb. Když se k tomu započte nápoj, tak v tom jste za 10. Při přepočtu na naše koruny a výrobní náklady by člověk musel zemřít na akutní přežrání pizzou, aby se to restauraci nevyplatilo. Problém byl ale v tom, že jsem servírce prakticky nerozuměl. Po druhém pokusu to vzdala a začala mě považovat za blba z východní evropy, který omylem netrefil do Londýna a skončil v Cardiffu.
S jejím kolegou jsem se nakonec domluvil, snědl asi 3/4 větší pizzy a pokračoval ve výletu. To už se ale blížila druhá hodina, trasovací hodinky ukazovali přes 20 našlapaných kilometrů a já se pomalu těšil, až se osprchuju. Od tří hodin od rána s časovým posunem navrch už jsem toho měl prostě dost.
Vydal jsem se na “nice walk”, jak jsem to recepčnímu v hotelu popsal, což je cca 1,5km dlouhá rovná cesta vedle 4 proudé silnice s parkovou úpravou, kde se vítr dokáže vybláznit. No a začalo taky trochu pršet. Polomokrý (neplést s polomrtvý) jsem se došoural do hotelu, podepsal papíry a dostal kartu od pokoje. Dostal jsem VIP pokoj s drhnoucími dveřmi, nejdále od výtahu, výhledem na blízkou dálnici a netěsnícími okny. Špatně odtékající vanu jsem objevil o několik minut později, když se mi povedlo vyřešit kvíz s termostatickou baterií. Ta totiž vtipně neměla přepínač na sprchu, ale ventil s průtokem se dal otočit oběma směry. Zvláštní.
Vyzkoušel jsem WiFi a zjistil, že nemám redukci na britskou zásuvku. Našel jsem si, kde v centru by mi jí mohli prodat a na hodinu usnul. Pak jsem se vydal “nicewalkem” zpátky do centra a v jednom phone-accecories shopu koupil redukci za předražených 5 liber. Za blbost se platí. Cestou zpět jsem si zašel do Burgerkinga na kuřecí rolku s kolou a hranolkami a při té příležitosti ze sebe zase udělal blba z východu. Doteď nevím, jaké slovo servírka použila pro přílohu, ale prostě jsem to nedal. Záchrané “the first one, please” to dočasně vyřešilo, ale její další otázka na to, jestli si to vezmu s sebou, nebo na místě, mě zase dostala. Trrr, špatná odpověď. Když jsem dostal všechno do sáčku, omluvně jsem řekl, že začalo pršet a radši si to sním na místě. Poučení číslo 4: Fastfoody prostě nebrat – pořád se někdo na něco ptá, nemá na Vás čas a to jídlo stojí stejně zaprd.
Vyhodil jsem zbytky a nicewalkoval zpátky. Hotel jsem trochu přešel, chtěl jsem si zkontrolovat, kde bude další den konference. Místo jsem našel a mě si našel déšť. Deštník jsem ani nevytahoval, jen rezignovaně spěchal do hotelu. Tam jsem došel už jako pěkný vodník, až si budu příště kupovat bundu, tak kapuca nebude jen zbytečnost.
Druhý den jsem celý strávil na konferenci a následném večerním pohoštění. Zde jsem se opět vyznamenal – poučení číslo pět - když si předem objednáváte jídlo, napište si, jaké to je. Naštěstí jsem v tom nebyl úplně sám :) Poučení číslo šest – britské pivo se dá docela pít a je lepší, než Staropramen. To ale zase není tak těžké. Při večerní debatě jsem se dozvěděl, že Britové jsou strašně milí, otevření a sarkastičtí lidé. Vždy jsem je měl spíš za nevrlé studenočumáky, ale asi jsem se pletl, to dokládá I to, že když jsem přihodil na charitu pár liber, britský soused se zeptal, jestli jsem mu náhodou ty peníze nevybral z peněženky, jako kapsáři jsme prý v Británii vyhlášení. No a pak taky, když mnou vyslovené election zaměnil za erection – máme se prý naučit pořádně vyslovovat…
No a hlavně byly volby. Čekala se velká remíza, ale všechno nakonec dopadlo nějak jinak, skoro všichni odstoupili a zbyl jen Cameron a nějaká paní Sturgeonová, která chce samostatnost Skotska. Britský volební systém je ještě zvrhlejší, než ten náš, takže když demokratická strana UKIP, která nenávidí všechny Muslimy, Židy, přistěhovalce a jánevímkohovšehoještě, dostala přes 12 procent hlasů, tak získala jen jedno křeslo. To je ale většinový systém, byť to v těchto extrémních případech vypadá opravdu divoce. Sami Britové to nazívali bizzare.
Další den jsme ráno na konferenci shlédli aktuální výsledky – stále ještě nebylo jasné, jestli budou mít konzervativci většínu, nebo ne. Do dvanácti pokračoval program, pak se vše skončilo a já se vydal nicewalkováním do Waleského národního muzea. Kupodivu bylo lepší a větší, než bych čekal a to díky sbírce dvou sester, jejichž jméno jsem už zapomněl, které Walesu věnovaly slušnou sbírku impresionistů. V muzeu jsem si dal fish and chips za 10 lb. a děsně si spálil ústa.
Poté jsem se vydal na další obhlídku muzea, je rozsáhlejší, než zvenku vypadá. V prvním patře mě zaujal a dlouho znervózňoval šílený strážný, který chodil jako voják křížem přes místnosti a u toho si něco pobrukoval. Možná byl součástí výstavy, ale svým klapáním mě opravdu dost vytáčel. V sekci přírodní mě zaujal hromadný hrob asi 10 papoušků, kteří byli, řádně oštítkováni, naskládáni v průhledném boxu. Po projití prvního patra s obrazy a keramikou mě už pěkně vytuhnuly nohy a tak jsem další prohlídku vzdal a vyšel před muzeum.
Začalo zase pršet. Cardiffané se pořád usmívají. Mám dojem, že to je proto, že buď neprší a pak to plně chápu, to je prostě skvělý. No anebo prší a pak se usmívají, že prší voda a ne bomby. Jo a pak se taky smějou, že bude brzo čaj. Taky se Vám pořád omlouvaj, ať to je jejich chyba, nebo ne. Prostě divnej národ, kterej my, věčně nas**ní Češi nemáme šanci nikdy pochopit.
Na cestě zpět jsem prošel kolem Millenium stadionu, který je jednou z dominant města. Vejde se do něj přes 74500 diváků a to je víc než čtvrtina obyvatel celého Cardiffu ! Otevřen byl v roce 1999 a stál okolo 5 miliard korun. Když se to srovná s naší Sazka Arénou, můžeme litovat, mohli jsme mít třikrát větší stadion za polovinu peněz. Záporným faktem je to, že je vidět z většiny města a hyzdí tak celkové panorama.
Po dalším nicewalku, který jsem si navíc protáhl procházkou kolem zátoky a důkladným promoknutím, jsem doklopýtal do hotelu, kde jsem rozhodl, že už nikam ven nejdu a najím se v hotelové restauraci. Okolo deváté jsem tak učinil a byl jsem zvědav, jestli si vzájemně porozumíme. Personál je asi vycvičený a tak to netrvalo dlouho a měl jsem svoje pivo a fish and chips na cestě. Proč znovu? Abych mohl porovnat kvalitu, ale zpětně nevím, která z těch dvou ryb byla lepší. Pak ale servírka přišla s omluvou, že Chocolate Fuge Cake už nemají a místo toho mi může nabídnout něco jiného. Zkusil jsem Hot Chocolate Mousse.
Trvalo to podezřele dlouho, až přišla servírka s takovým malým pekáčkem, uprostřed kterého byl kopeček zmrzliny. Kolem bylo upečená skořápka těsta, která obsahovala čokoládový krém. Bylo toho tolik, že jsem myslel, že vypustím duši. Úspěšně jsem dobojoval, nahlásil číslo pokoje a podepsal účet. Ještě že je v hotelu výtah, protože do čtvrtého patra bych se asi po schodech nedostal.
Pustil jsem si televizi, kde všichni strašně řešili volby, procházel fotky a připravoval prezentaci, kterou budu mít za necelý měsíc na jedné pražské konferenci. U toho jsem pomalu začal usínat a po jedenácté jsem to s otisklou klávesnicí na čele vzdal a šel spát.
Poslední den si přispávám a na snídani jdu až skoro v devět. Je sobota a tak to tak udělalo víc lidí, někteří zjevně vyspávali opici z předchozího dne. Pivo stojí přes 4 libry, tak to by bylo, aby ta opice nebyla v ceně. Britská snídaně je přehlídka obžérství – lívance, slanina, párky, hromada smažených vajíček na tři způsoby, nějaké ty sýry, salámy a pak I něco zdravějšího, jako musli či cornflaky.
Je jasné, co si dávám, přísun bílkovin a cukrů je nutný a bez tuku se taky žít nedá. Přeložte si to jako hromada vajíček, slaniny, dva párky a navíc toasty s jahodovým džemem. K tomu dva džusy, dva čaje a jde se balit. To jídlo je ale stejně nějak šizené, protože jsem po návratu zjistil, že jsem pořád na stejné váze :(
Po jedenácté na recepci odevzdávám kartu a vydávám se naposledy nicewalkovat, autobus mi jede až po druhé hodině. Tentokrát si jdu projít širší okolí okolo hlavních tříd. Zavítám až do vládní čtvrti, kde mají relativně přísná bezpečnostní opatření a budova je obehnána primitivním příkopem a betonovou zábranou, která zadrží I náklaďák. Pak se dostávám do Bute parku, který volně navazuje na Cardiffský hrad. Konečně se počasí umoudřilo a přestalo foukat, mraky ze rozestoupili a nastalo krásné počasí.
Park je plný lidí, víkend prostě láká ven. Lidi běhají, jezdí na kole, chodí se psy, dětmi a tak vůbec. Je zajímavé, jak málo lidí má v Cardiffu psy. Parkem se vydávám zpět a naposledy se jdu podívat do nákupního střediska. Upoutávají mne dva obchody s hodinkami – u nás rozhodně není běžné vystavovat luxusní hodinky a navíc I s cenovkou. Tag Heuery od 1500 liber, IWCčka od čtyř, sem tam nějaké Hubloty, nebo Breitlingy. Značky jako z Pařížské, ale tady jde o obchoďák typu Palladia…
Po návratu k hotelu si beru kufr, nasedám do shuttle busu a jedeme na letiště. Cardiffské letiště je provinční, s jednou restaurací venku a několika malými krámky za bezpečnostní kontrolou. Začínám psát deník, letadlo má 15 minut zpoždění. Snad se to nezhorší, jinak bych mohl mít nepříjemnost na přestupu v Amsterdamu. Nakonec se obavy nepotvrdí a s 20 minutovým zpožděním vyrážíme z Cardiffu.
Po cestě se zhoršuje počasí, začíná pršet a foukat a tak je přistání nezvyklé. Přistáváme se silným bočním větrema lehkým smykem po dosedu. Sedím na exit rowu a nouzové dveře mě trochu zneklidňují – na krajích z nich trčí jakýsi silikon a je vidět, že úplně nesedí – dole až o 1,5 centimetru.
V Shipholu přecházím k bráně B1, píšu deník a spolu s dalším davem lidí nasedám do letadla směr Ruzyně. Let je bez problémů, počáteční drobné zpoždění doháníme a tak přistáváme na čas. Kufr mi vyjede skoro jako poslední, celníci pořádají hon na všechny přiletuvší – jde přeci jen o Amsterdam, ale mě se kontrola vyhnula. Volám taxíka, který za neuvěřitelné 4 minuty přijíždí a za necelých 30 minut jsem doma. Tam bohužel zjišťuji, že došlo k vnitřnímu poškození kufru, ale jak se zevnitř podařilo ohnout plechovou trubku troleje, opravdu nechápu.
Cardiff je zajímavé město s pěknou atmosférou, ale jeden pobyt naprosto stačí ;)
