Jak jsem odcházel od UPC

Ke konci minulého roku jsem se na webu dočetl, že se UPC chystá zdražovat. O tomto faktu mi nepřišel žádný email, od července jsem měl podepsanou smlouvu, která mi zaručovala dvouletou fixaci tarifu, čímž jsem předpokládal, že se to mě netýká. Pro jistotu jsem ale raději napsal na zákaznické centrum, které mi odepsalo, že se mě zdražování týká. K tomu všemu mi došla konkurenční nabídka, která byla o 150 korun levnější. Tedy 1800 korun ročně, to už jsou docela zajímavé peníze, ne?

Nechával jsem si to projít hlavou, až jsem se během Vánoc rozhodl. Sice to bude pracné, obtížné, ale principy jsou principy. Co když to UPC udělá příště a třeba s všeobecnými podmínkami. Napsal jsem tedy doporučený dopis s výpovědí, zaplatil za trackování a doufal, že to dopis stihne před 31. prosincem. Povedlo se a tak jsem čekal, kdy mě bude UPC kontaktovat. Navíc jsem si děkoval, že jsem před půlrokem kabelový modem UPC nekoupil.

To se stalo až okolo 13. ledna, kdy se mi ozvalo retenční oddělení a marně se mě snažilo přesvědčit, ať zůstanu. Nabídka byla lákavá, ale nedosahovala výše konkurence. Vzal jsem tedy krabici od modemu, přebalil ho do balícího papíru, pojistil a odeslal na sběrnou adresu Nymburk. Přes internet jsem sledoval cestu balíčku po českých luzích a hájích, až našel konečně cílovou adresu.

Začal jsem si zařizovat nový internet, což byla také docela komedie, ale o tom jindy. UPC mi poslalo fakturu, kterou jsem pro jistotu zaplatil – ono nikdy nevíte, přijdete domů a budete mít zalepené dveře. V únoru mi přišla další faktura, tentokrát se záporným číslem. Splatnost měla deset dní a tak jsem čekal, že mi UPC poukáže peníze. Chyba, nestalo se tak.

Koncem února mi došlo, že se tak nestane a tak jsem se obrátil na zákaznické centrum. Tam mi odepsali, že vše postoupili finančnímu oddělení, které vše vyřeší. Další den jsem dostal odpověď, že má pohledávka je oprávněná a UPC mi pošle přeplatek zpět.

Uplynul měsíc a nic se nedělo. Znovu jsem se obrátil na zákaznické centrum, které mi odpovědělo, že došlo k omylu na finančním oddělení a v co nejbližším termínu mi peníze poukáží.

Uplynul měsíc a nic se nedělo. Uběhl jsem maraton. Dnes se podívám na účet a stal se zázrak, mám na něm platbu od UPC. Trvalo to jen čtyři měsíce.

Těžký život maratonce

Loni v září jsem se v záchvatu euforie po pěkně zaběhnuté desítce přihlásil na Pražský maraton. Tehdy jsem ještě netušil, co mě čeká. Do května je přece spousta času. Navíc, když si něco řeknu, tak se to tak stane. Maraton pod 4 hodiny, to bude můj cíl…

Pak přišel prosinec a já zjistil, že je na čase něco dělat, tedy konkrétněji běhat. Naštěstí to byl mírný měsíc, teplota pod nulu prakticky nepadla, ale stejně jsem se cítil trochu jako blázen, když jsem mezi Vánoci pobíhal mezi poli. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, sníh, nesníh, bahno, nebahno.

Pak přišel leden a zima trochu přituhla, stále jsem se ale držel plánu, který mi předepsal Garmin. Opruz byly delší výběhy, které se ve večerních hodinách opravdu nedaly, do blízkého parku jsem se sám ve tmě bál. Že nešlo o plané obavy se ukázalo ve chvíli, kdy byl v parku nalezen omráčený běžec. V únoru jsem chytil chřipku a skoro týden neběhal, můj tréninkový plán nabral zpoždění.

Během března se mi povedlo objemy opět zvednout, takže jsem se pohyboval okolo 50km týdně. Stal jsem se abstinentem, protože alkohol v kombinaci s výběhy a dobou nutnou pro regeneraci nebyl vhodný. Dlouhé výběhy už byly opravdu dlouhé a tak jsem začal hledat, kde vlastně ty dvě+ hodiny odběhnu, aniž bych běhal jako krysa v kolečku. Koncem března jsem měl navíc ostrý test v podobě půlmaratonu. Původní plán na 1:40 jsem raději změnil na 1:50, což se mi splnit podařilo. S nadějí jsem vzhlížel k 3 květnu.

Duben, ještě tam budem – dlouhé výběhy už trvají tři hodiny, opakovaně poznávám krásy Křeslic, Průhonic a dalších milionářských čtvrtí v okolí. K tomu s kamarádem jedeme do Kralup a běžíme zpět do Prahy. Bylo pod mrakem, cesta rychle utíkala, ale od 30km začalo docela peklo. Nakonec z toho bylo kilometrů třiatřicet a současně taky nejdelší běh, který jsem do té doby absolvoval. Po večerních příchodech z práce se z rychlého navléknutí do běžeckého už stala rutina. Zatímco jiní koukají na zprávy, já běhám. A k tomu ta proklatá rungo výzva :)

Vše uteklo jako voda a byla předstartovní sobota. Od rána jsem cítil, že něco není v pořádku – pobolívala mne hlava a přišla rýmička. Snad to nebude něco horšího. Okolo poledne jsem se byl vyklusat, pak se nacpal těstovinami a šel spát. Pak jsem zajel do centra Prahy, kde se mísily turisté, běžci a fandové MS. Bylo krásně, teplo, svítilo sluníčko. Všude se pilně pracovalo na tom, aby bylo na druhý den všechno připraveno. Dojel jsem domů, podíval se na trápení hokejistů, uvázal si mokrý šátek kolem krku a šel spát.

Ráno jsem posnídal, bolest v krku ustoupila, rýmička moc ne, posbíral připravené věci a vyrazil na start. Na spodní části Václaváku jsme měli sraz s kolegou, se kterým jsme chtěli běžet společně. Možná z hecu jsem si řekli, že zkusíme čas 3:50 – tj. cca 5:30 na km. Pak jsem pocítil nepříjemné střevní problémy, které ale vyřešila jedna rychlá návštěva Toitoiky.

Přesunuli jsme se do startovního koridoru, vpředu viděli vodiče na 3:45 a v dálce za sebou i na 4:00. A najednou tu byl start. To, že tomu tak je, jsme slyšeli z reproduktorů. Byli jsme tak daleko od Staroměstského náměstí, že výstřel k nám nedolehl. Po 6 minutách chůze jsme se dočkali a proběhli po modrém koberci startovní branou. Ta zapískala, načetla čip a mohli jsme se vydat Pařížskou ulicí vstříc 42 kilometrům.

Prvních 20 uteklo jako voda. Sem tam jsem si pokecal s kolegou, hýřili jsme vtípky, drželi stanovené tempo. Na každé zastávce jeden jonťák a jedna voda a běžíme dál. Mimo jiné jsem mu řekl – maraton, to je taková nuda, prvních třicet kilometrů o ničem a pak se ukáže. Netušil jsem, jak blízko jsem pravdy. Na půlmaratonu kolega zaváhal na občerstvovačce a už mě nebyl schopen dohnat. Ztráta narůstala a tak dohánění vzdal. Na pětadvacátém kilometru vidím prvního zvracejícího a chápu proč. Už kilometr mi žaludek říká, že se mu vůbec nelíbí, co jsem do něj nalil za lepkavé sladké svinstvo. Pěkně mi v něm šplouchá. Už si nemám s kým povídat, jedu sám a stává se z toho trochu stereotyp.

Co ale s tím? Na další občerstvovačce jsem jonťák vynechal, dal si jen vodu a banán. Snad to pomůže. To jsem už ale u Smíchova a konečně běžíme na sever do Libně. V hlavě si promítám trasu a říkám si, už je to jen kousek, dvě třetiny máme za sebou. Na hodinkách vidím, že 3:50 je nereálný čas, mám pocit, že začínám tuhnout. Čas od času mi zvednou náladu osvěžující houbičky se studenou vodou. Naštěstí konečně přišly mraky, takže na nás už nepraží slunce. Trasa vede zpět přes řeku okolo Karlova mostu, už pomalu nevnímám povzbuzující lidi, začínám si přát, aby to skončilo.

Kostky u Rudolfina se podobají fakírskému cvičení, každý krok mi způsobuje bolest, ale za chvíli už jsem zase na asfaltu. Díky bohu. Trasa vede kolem sídla vlády, do kopečku už se mnohým ani nechce, síly ubývají. Začínám mít hlad, bolí mě kyčel a kotníky taky nevysílají nejpozitivnější zprávy. Proč jsem se jen hlásil, to byl teda nápad. Jsem na 35 kilometru u Hlávkova mostu a začínám vážně pochybovat o tom, že to zvládnu pod 4 hodiny. To přece není možné, takhle strašně vytuhnout, když jsem to měl rozběhnuté tak dobře. Vidím dalšího zvracejícího a dva, kteří to vzdávají. Okolo cesty už nejsou prakticky žádní diváci.

Občerstvovačka mě trochu povzbudí, ale vidím, že mí spolubojovníci už také neklušou, ale rádi přejdou do polochůze. Máme tu Libeňský most. Sunu se ke kraji, abych nepřekážel rychlým štafeťákům, kteří nás svěže míjí. Už ani nemám myšlenky na to, jak rád bych je zezadu přetáhnul olověnou trubkou. Jen běž, klusej, nezastavuj, je to jen kousek, jen 5 kilometrů. Rychle násobím a nevěřím, že tu půlhodinu ještě vydržím.

Předbíhá mě první vodič na 4:00. Už tak brzo? Podle rychlého propočtu běží o pár minut rychleji. Rohanské nábřeží je peklo. Houkající sanitka odváží nebožáky, kterým tělo vystavilo stopku. Už nemám žádné myšlenky, jsem rád, že kolem mě lidi taky běží, jinak bych to asi vzdal. o je asi přesně to, o čem se mluví. Do 30km je to o ničem a pak začíná zábava. Bolí mě každý krok. Náladu mi zvedá zábavná dvojice, kdy trenér řve na svou svěřenkyni, ať se nefláká a přidá. Sice je to možná trochu za hranou slušného povzbuzování, ale i mě o pomohlo: “Koukej na sebe, jen se tu plazíš, zvedni pořádně ty nohy. Špeku máš na sobě dost, tak jedu, jedu, jedu!”. Konečně myslím i na něco jiného, než jak by bylo pěkné to zabalit a jet domů. Kolem cesty se protahuje mnoho běžců, křeče jsou zlé. Přemítám o tom, jak moc jsem v háji, jak se na to vykašlat, že mi to za to nestojí. Zkrátka pozitivní přístup.

Na 38 je občerstvovačka. Na férovku zastavuji u stolečku a pomalu do sebe leju vodu, houbičkou si otírám obličej. Vyklusávám a předbíhají mě další 4 hodinoví vodiči. A je to v háji. Pět měsíců tréningu, odpírání, úsilí a já to takhle zvořu. Tak to aspoň doklušu. Zase se rozbíhám a dostávám Hlad a za chvíli i žízeň. Jak to ty 4 zbývající kilometry jen zvládnu? Asi jsem si měl vzít víc pití. Ale to už tu máme 40 kilometr a poslední občerstvovačka, díky moc za ní, opravdu díky. Chlemtám poslední vodu a snažím se pokračovat. Klušu Těšnovským tunelem, ale do kopečka už jdu, trochu se mi na chvíli zamotala hlava. Zvolňuji. Znovu vyklusávám, ale kostky jsou děsné. Už se nesnažím tlumit nárazy, prostě pleskám. Konečně je tu 41 kilometr. Protahuju krok a doklusávám do cíle. Diváky v Pařížské nevnímám, jen vidím modrý koberec v dáli, je to tu. Čas procento nad 4 hodinami.

Procházím koridorem, dostávám pití, alufolii a zjišťuji, že nemůžu chodit. Nohy mi zchladnuly, klouby zatuhly. Sedám si, stejně jako mnoho dalších a pomalu upíjím. Zvedám se a kulhám Celetnou, po Příkopech na Václavák. A nejsem v tom sám, vypadáme jak pochodující lazaret. Vyzvedávám věci, převlékám se, fotka s přáteli a dobelhat se na metro. Doma se naložím do vany, opatrně se najím a jdu na dvě hodiny spát.

Večer se mi připomíná levé koleno, tak si beru na další den dovolenou a jdu zas spát. Nikdy by mě nenapadlo, jak hodně mohou bolet nohy a klouby. V noci se okolo třetí budím a hledám, jak si lehnout, abych mohl usnout. V době, kdy toto píšu, už je o trochu lepší, ale i tak jsem dostal od těla důrazné varování, že je potřeba příště víc trénovat a lépe rozvrhnout tempo. Jestli ale bude nějaké příště, těžko říct, z desítky i půlmaratonu jsem měl mnohem lepší pocity (i následná rána).

Edit: Už je večer a mě bolí jen stehna a lýtka, klouby už mohu ohýbat všechny, věřím, že zítra to bude lepší a třeba se i půjdu vyklusat. Ale maraton, ten si příště dobře rozmyslím…