Nejošklivější stavba v Praze–Žižkovský vysílač

Před mnoha a mnoha dny byla na slevomat.cz akce, výlet na Žižkovskou rozhlednu. Všichni asi správně tipujete, že jsem prohlídku zakoupil. Před několika dny jsem s hrůzou zjistil, že se akce blíží ke konci a hrozí propadnutí kuponu :-( Nakonec se mi podařilo toto úterý najít čas ve svém nabitém kalendáři a vyjet se na Žižkovský vysílač podívat…

Vysílač je nejlépe dostupný ze stanice metra Jiřího z Poděbrad a cesta k němu trvá asi 5 minut. Věž byla dostavěna v roce 1992, měří 216 metrů, vyhlídková kabina je ve výšce 93 metrů. Tuto už tak ošklivou stavbu zkrášlil známý kontroverzní výtvarník David Černý, když po ní nechal lézt “děti”. Vstup do věže je přehledně značen, nemusíte se bát, že byste se třeba ztratili, či bloudili. V přízemí je pokladna a vstup do dvou výtahů. Chvíli trvalo, než pokladní načetl QR kód z kuponu do mobilu a mohl jsem nastoupit do právě se otevírajícího výtahu. Mimochodem reálnou aplikaci QR kódu jsem viděl poprvé, předtím jen jako volitelnou možnost, či předmět umění v Národní Galerii.

Ve výtahu jsem byl sám a kabinka se nechtěla rozjet. Na ovládacím panelu byl velice výstražný nápis nemačkat, ale když to nejede??? Počkal jsem minutu a nevydržel a tlačítko do nejvyššího podlaží zmáčknul. Dveře se tiše zavřely a kabina začala stoupat vzhůru, bez viditelného přetížení. Čekal jsem podobný zážitek, jako v Empire State Building, kde jsem měl při startu výtaho-rakety žaludek v předchozím patře, ale zde se tak nestalo, přitom jde o jeden z nejrychlejších výtahů v naší republice. Ještě zpět k názvu článku, proč nejošklivější v Praze? Protože Žižkovský vysílač vyhrál stříbrnou medaili v kategorii nejošklivější stavba světa na serveru virtualtourist.com. Poražen byl pouze Mechanickým divadlem, které se nenachází v USA, v Baltimoru. Pátral jsem po dalších podobných anketách, známý časopis Forbes má podobnou anketu, ale v ní na tento náš nádherný skvost úplně zapomněli.

Za pár vteřin jsem byl ve výšce 93 metrů, alespoň to tak ukazoval velký červený ukazatel v kabině. Dveře se otevřely a já vstoupil do podivné chodby, ve které byl nápojový automat, cedule s technickými parametry stavby a hodinami. Z této chodby byly vstupy do vyhlídkových kabin, ve kterých už se tísnili nedočkavci. Vybral jsem si totiž večerní termín se západem slunce.

Výhled je z vysílače opravdu nádherný, jsou vidět Trosky, Říp a mnoho dalších hodně vzdálených objektů. Praha jako taková se zdá jako malé městečko, všechno je z té výšky “za rohem”. Dlouho jsem nevěděl, co je takový dlouhý světelný pruh na severovýchod, pak jsem to ale zaslechl od člověka s dalekohledem – dráha ve Kbelích. Dominanty jako Pražský Hrad, nebo Petřín, prakticky nejsou vůbec viděl. Skrývá je zelené okolí, nebo hradba z paneláků. Národní divadlo, nebo Národní muzeum najdeme jen po velice pečlivém hledání, zato Olšanské hřbitovy nelze přehlédnout. Škoda, že vyhlídka je chráněna dvěma skly, které jsou bohužel často hodně zapatlané, nejčastěji překvapivě to vnitřní. Navíc skla mezi sebou zvýrazňují různé odlesky, takže fotodokumentace je poměrně obtížná. Dokáži si ale živě představit, kolik lidí by neodolalo basejumpu bez padáku, kdyby vyhlídka byla otevřená.

Čas 2116, oficiální čas západu slunce. Obloha se barví do nádherně růžovožlutého odstínu a intenzita světla se pomalu snižuje. Lampy ve městě se pozvolna rozsvěcují, zapíná se osvětlení památek. Slunce po pár minutách mizí a zbývá po něm pouze zbytková záře nad západem. Vyhlídka zavírá ve 2200, ale stmívá se velice pomalu, myslím, že Prahu ve tmě neuvidím.

Je 2145, slunce je dávno pryč, ale Praha je pořád jen v šeru, Nuselský most už ale svítí jak vánoční stromeček a osvětlení Pražského Hradu už začíná tuto dominantu zvýrazňovat. Zdrojů podobného světla v Praze je ale bohužel hodně, světelný smog je obrovský. Můj malý kompaktík Canon D10 už ukazuje fotící časy ke vteřině, s focením je tedy konec. Uvědomuji si, kolik už je hodin a také to, jaký je tu nahoře klid. Žádné zvuky ze Země, jen tiché hučení klimatizace a hovor “spoluposádky”. Jako kdybychom opravdu byli v nějaké raketě. Ve 2155 nastupuji do výtahu a mířím zpět do pozemského života.

Zespoda je vyhlídka barevně nasvícená, tak dělám poslední fotky a mířím zpět do metra. Měl tento výlet cenu? Když nepočítám rozjímací potenciál této vyhlídky, tak výhled je skutečně úžasný, doporučuji ale vyhlídku navštívit v ranních, či večerních hodinách. V parném létě může být v kapslích docela horko. Kdybyste se chtěli podívat, jak to z vyhlídkové terasy vypadá, ale trpíte strachem z výšek, nebo máte do Prahy daleko, zkuste 18ti gigapixelový panoramatický obrázek z roku 2009.

A zase běžíme (pr)o život

V sobotu odpoledne se v Praze na Výstavišti opět konal závěrečný Tesco běh pro život. Čtvrtý ročník měl za cíl shromáždit 3 500 000 kč pro onkologicky nemocné pacienty a měl 7 hostitelských měst. Více se dočtete na http://www.behprozivot.cz/.

Registrace se dala provést přes internet do 21.6., což se mi podařilo, bohužel jsem pak musel zvolit platbu v hotovosti a dojít si na Anděl do stanu. Tam obsluha o mém jménu neměla žádný záznam a tak jsem musel registrační lísteček vyplňovat znovu. Ale nevadí, stane se.

V sobotu ráno jsem vyhlédl z okna a uvítalo mne sluníčko. Vzhledem k předpovědi, která slibovala přeháňky a zataženo docela změna. Poučen z gorilího běhu, kdy jsem oběd málem poslal u úřadu vlády na výlet, jsem si dal 2 hodiny před startem pizzu. Nebyl to úplně nejlepší nápad, ale o kvalitě kupovaných krabicových pizz napíšu jindy. Výrobci se zřejmě nechali inspirovat heslem: “Dodělej si sám.”. Na iDOSu jsem našel nejkratší spoj, trochu se ještě protáhl, pečlivě si zabalil tričko s přišpendleným startovním číslem a mohl jsem vyrazit.

Na náměstí Republiky už jsem identifikoval účastníky běhu oděné do tyrkysových triček, super skvělé tunningové tkaničky měl ale málokdo :) 14 tramvaj p5ijela kupodivu skoro hned a tak jsem byl s 20 minutovým předstihem na místě. Výstaviště bylo slušně zaplněno, odhadem 2500 běhuchtivých lidí. Kdesi vpředu bylo pódium, ze kterého se linula jakási hudba a moderátor cosi vykládal o dnešním běhu. Protáhl jsem se do předních řad, protože riskovat nějakou úvodní strkanici, nebo dokonce pád, jsem nechtěl.

Zbývalo 5 minut do startu, patronka Tereza Kostková dostala startovní pistoli a armáda fotografů začala fotit startovní pole. Připravil jsem si na telefonu sport-tracker, kterým si své běžecké a chodecké výkony sleduji a už chybělo pouhých 60 sekund. Nervozita stoupá, začínám oběd trochu cítit. Naopsledy si trochu protahuji nohy a už je tu rána a pozvolným krokem se propracovávám ke startovní linii. Pak už se závodníci rozbíhají, v první levotočivé zatáčce máme hned první kolizi, ale na trať safety-car vyjíždět nemusí, ostatní se obratně vyhýbají.

Následuje ostrá pravá a dlouhá rovinka ve Stromovce. Startovní pole se trhá, snažím se držet rozumné tempo, abych pokud možno uběhl celých 4400m bez zastavení. Po pár minutách se objevují první odpadlíci, většinou z řad menších dětí, později se k nim přidávají i starší. Běžím vedle nějaké slečny a před sebou mám vyššího muže s iPodem v pouzdře na ruce. Míjíme první kilometr, podél trati stojí městští policisté, cyklisté, bruslaři, ale i rodiče s kočárky. Po 2. km mám sil pořád ještě dost, že by se mi bez tréningu skutečně povedlo uběhnout celou trať bez zastavení? Po pár minutách se ale objevuje krize, sucho v puse, zkrácený krok, ostré slunce, ale chci vydržet do 3. km.

U cedule 3.km přecházím v chůzi a kontroluji čas – 13 minut, to ujde, už jen 1400m. Předbíhají mne první lidé, když se ale opět rozebíhám zjišťuji, že mi muž s iPodem o tolik neutekl, že by také menší krize? Bohužel v mém případě jsem zastavil ještě 2x a nakonec z toho byl čas kolem 21 minut a zhruba 50 místo. Po doběhu jsem dostal medaili, igelitku s dárečky a občerstvení – plechovku isostar a Budvaru :) Jak jsem později zjistil, Budvar to byl nealkoholický…

Po doběhu se výstavištěm rozléhaly veselé popěvky členů kapely Queenie, kteří zde měli za pár minut vystoupit. Ladění je, jak jsem se už několikrát přesvědčil, docela věda. Dlouhou chvíli zkrátil moderátor, který ocenil první kočárek, prvního pejskaře, první rodinu, prvního lyžaře… Také asistoval při hledání dědečka 8mi leté holčičky a holčičky jedné maminky ;) Za dvacet minut začal závěrečný program.

Nejprve nám organizátoři poděkovali za účast, pozvali na další ročník, oznámili splnění cíle a pak už začala hrát kapela. Účastnilo se 2850 lidí, vybralo se přes 400000kč a celkem tento rok přes 3500000kč. Skvělé.

Od doby, kdy v autě mám CD plné skladeb Queen bezpečně poznám každý zpěvákův přehmat, či odchylku od originálu. Zde mi většinou nevadily, akorát místy se z reproduktorů již ozýval pouze rachot, zřejmě nestíhaly. Čekal jsem, jestli bude snaha zapojit diváky, ale to se nestalo. We will rock you nezazněla, ale místo toho mnoho dalších klasických skladeb. Na závěr nemohla chybět Bohemian Rhapsody, byť v hodně zvláštním podání, přerušená dvojicí dalších skladeb, aby následně byla dozpívána.

Pak se frontman rozloučil a zazněla Friends will be friends a nakonec klasická We are the Champions. To už bylo výstaviště slušně prořídlé, dobrovolníci už rozebíraly zátarasy, ale slunce pořád slušně pálilo. Při posledních tónech přišel Freddie v hermelínu s královskou korunou, představil kapelu a byl definitivní konec. Po pár metrech jsem se začal cítit zvláštně, něco nehrálo. Za chvíli mi to došlo, skoro neslyším ;) Hluchota naštěstí byla jen částečná a krátkodobá a večer se již vše srovnalo. Už se těším na příští ročník, to to už snad zvládnu doběhnout bez zastávky