Jeruzalémská synagoga

Jeruzalémská, někdy také Jubilejní, synagoga je vcelku netypicky hodně vzdálená od pražského židovského města. Je také největší a nejmladší, byla postavena v letech 1905 – 1906 na místě staré Cikánovy synagogy. Návrh budovy stvořil Wilhelm Stiassny, zkušený vídeňský architekt. Za okupace sloužila synagoga jako skladiště zkonfiskovaného židovského majetku, po válce byla její činnost obnovena. Nedávno prošla velkou rekonstrukcí, při které byla objevena původní výzdoba, která je jediná svého druhu.

Dlouho jsem kolem ní chodil a říkal si, že se dovnitř podívám. Minulý víkend jsem se konečně odhodlal a po zaplacení 80kč vstupného jsem se dostal dovnitř. Synagoga je přístupná jen od dubna do října všechny dny mimo soboty, takže jsem šanci využil opravdu na poslední chvíli.

Stavba má tři lodě, průčelí zdobí mohutný islámský oblouk s nádherným rosetovým oknem a nezbytnou Davidovou hvězdou. Okamžitě jsem si všiml mnoha velkých barevných vitrážových oken, každé z nich nese jméno dárce. Na západní straně jsou velké varhany a doplňkovou ozdobou jsou lustry. Přízemí je zařízeno zcela funkčně – synagoga je totiž stále v provozu. Na ochozu v prvním patře se nachází muzeum, ve kterém je zobrazen osud Židů po konci 2. světové války a na druhé straně seznam památek ve správě Pražské židovské obce.

Výstava je to velice zajímavá, občas až mrazí (hlavně obrázky a novinové útržky z období štvavého antisemitismu v minulém režimu). I kdyby v synagoze žádná výstava nebyla, rozhodně se vyplatí ji navštívit, výzdoba je opravdu skvostná.

Národní muzeum – klasika v srdci Prahy

V sobotu jsem neměl co dělat, tak jsem si řekl, že zavzpomínám na svá dětská léta, když jsem byl strašně malý a byli jsme s rodiči v Národním muzeu. Matně si vzpomínám, když jsem stál ve velké hale a nade mnou visela velryba. Nepopírám, že mým hlavním motivem bylo, že se bude zavírat kvůli rekonstrukci – POZOR, již za 52 dní – 7.7. Vstupné 150 korun je běžný pražský průměr, ale dostane za něj návštěvník odpovídající protihodnotu?

K muzeu jsem se dostal v půl jedenácté, tedy půlhodinu po otvírací době. Před muzeem stálo před palisádou mnoho turistů, kteří se ale nechystali muzeum navštívit, jen si fotili Václavské náměstí z toho nejlepšího místa. Skutečně, čtete dobře, palisádou, v muzeu totiž právě probíhá výstava Staré pověsti české a tak Vás v atriu přivítá praotec Čech a vchod lemuje palisáda. Po zaplacení vstupného a sdělení PSČ (průzkum skladby návštěvníků, bravo), jsem si uložil batoh do šatny a vystoupal po červeném koberci do 2. patra.

Máme nádherné muzeum, krásné schodiště, úchvatný strop, skvostná výzdoba. Asi by se o něm mělo víc psát, protože návštěvníků v něm tuto sobotu moc nebylo. Začal jsem procházet sbírky od shora, pravidlem pravé ruky. Ono muzeum je totiž trochu jako bludiště a projití jednoho patra mi zabralo zhruba 75 minut. Moje cesta začala ve stále expozici Zoologie. Liška, zajíc, orel, klasická česká zvířata, ale o trochu dál také hadi, krokodýli, želvy, anakonda, žralok, atd.

Konečně jsem vešel do té správné místnosti, která ale nebyla zdaleka tak velká, jak jsem si jí pamatoval. U stropu velryba, naproti ní žirafa, slon a nosorožčí hlava. Afričtí tvorové nebyli zastřeleni, ale uhynuli v Českých ZOO. V této místnosti jsem spatřil krásnou postavu stařečka, který, shrben nad vitrínou, nadšeně čmáral poznámky do malého ušoupaného zápisníčku a říkal, zřejmě vnukovi, koukej, toto je …. (doplňte název jakéhosi podivného Afrického zvířete)! Jako bych se díval na černobílé filmy pro pamětníky. O uličku vedle stály dvě maminky s kočárky a fotily své malé potomky, kteří obdivovali vycpanou gazelu.

Klid. Ani magistrála, která vede muzeu přímo pod okny, nenarušuje klid v této majestátní budově. Z druhého patra je navíc úchvatný výhled na Václavské náměstí, Petřín a Hradčany, bohužel i na ošklivost jménem Žižkovský vysílač. Prošel jsem výstavu zoologie a pokračoval na výstavu fotek – Divočina v obrazech. Tato výstava probíhá od 9.2. do 6.7. a jsou k vidění fotografie Václava Šilhy a Slávy Štochla, většinou z Afriky, nebo USA.

Přešel jsem do další místnosti, kde byla vystavena replika mamuta a muzeem se začal rozléhat křik. Hromady dětí, ale i turistů byli najednou všude kolem. Co se to děje, kde je ten posvátný klid? Zamířil jsem do miniexpozice věnované antropologii, kde jsou ukázána různá zranění, nemoci, rozpoznávací znamení mezi mužskou a ženskou kostrou a další. Pak jsem se ve snaze najít zpět ztracený klid vydal o patro níže. Pomohlo to ;)

Začal jsem výstavou Staré pověsti České. Zvláštní, jak málo by bylo z této výstavy, nebýt zrádce Sabiny, autora rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Všemi zatracován stvořil dílo, které se stalo inspirací pro mnohé následovníky a nespočetně děl. Kde by bylo Polské pivo Lech či Smetanova Má vlast? Výstava je hodně orientovaná na děti, které se zde do sytosti vyblbnou. Kdo je nejsilnější Bivoj, kdo je krásná kněžna Libuše, to je jen málo z mnoha her, které nás čekají. Hra na Durynka naštěstí v repertoáru není, ale sekyrka na podlaze leží, tak své děti raději sledujte ;)

Tato výstava mne moc neokouzlila, ale asi nejsem cílová skupina, pro kterou je určena. Mnohem více mne ale dostala výstava minerálů. Šutry, nuda největší. Pamatuji si důkladně hodiny biologie, ve kterých se probíraly šesterečné a dvojklonné soustavy. Na co to komu bude… Ano, na co to komu je, ale kameny, které jsou v Národním muzeu v rámci stálé expozice uloženy, jsou divy přírody. Možná to uvidíte v jakémkoliv jiném mineralogickém muzeu, ale pro mne, jako naprostého laika toto byl jeden z nejsilnějších zážitků celé návštěvy. Názvy, které jsem v životě neslyšel, tvary, které jsem nikdy neviděl. Jedním slovem, nádhera.

Sešel jsem do přízemí, tam už žádná výstava není, tak jsem si vyzvedl batoh a vyrazil vstříc novým zážitkům. Míjel jsem desítky návštěvníků, kteří se do muzea hrnuli, zřejmě je důležité si přivstat. Návštěvu Národního muzea musím doporučit všem, kteří v něm v posledních 10 letech nebyli, je to opravdu úžasná budova plná neuvěřitelných exponátů s nádechem historie. A ta na vás nedýchne jenom ze starých socialistických popisků vitrín. Muzeum se má zavřít na dlouhé roky a při zadávání státních zakázek, kdo ví, zda a kdy se muzeum znovu otevře. Neváhejte.

Karel Škréta, doba a dílo

Všude po Praze už dlouhou dobu visí plakáty zvoucí na tuto výstavu, tak jsem nakonec neodolal a vydal se na ní. Musím říct, že ve mě zanechala hluboký dojem. Na následujících řádcích zkusím sepsat proč. Nejprve ale k výstavě, kdybyste se rozhodli ji také navštívit. Musíte jet do Prahy a najít Pražský Hrad. Pak už to je jen kousek do Jízdárny Hradu, anebo do Valdštejnské jízdárny. Ano, výstava je na dvou místech současně. Mezi objekty je to navíc pěkný kopeček, takže když začnete tak, jako já, pod kopcem, tak se při výšlapu na Hrad i docela zahřejete ;) Většina lidí z nepochopitelných důvodů začala na kopci a končila pod kopcem. V každém ze dvou míst si od 26.11.2010 do 10.4.2011 můžete zakoupit vstupenky, které můžete využít v celé délce trvání výstavy.

Otevřeno je denně od 10-18 a cena za obě místa je 200kč pro obyčejné lidi, snížené pro studenty, důchodce a ZTP za 100kč, rodinné za 300kč. Jen nevím,  můžete-li si koupit rodinné, když nemáte děti? Podpora školních zájezdů je jasná, žák platí jen 30kč, bohužel bych zde uplatnil oblíbenou větu o předhazování perel sviním…

Na výstavě bylo v neděli docela dost lidí, většinou starší ročníky, ale pár jedinců mladších 30 let bych také, byť s obtížemi, nalezl. Hned po vstupu do sálu jsem se zaradoval, Škréta maloval  velké obrazy. Takové, co se Vám ani nevejdou do obyváku. Zbouráte garáž a postavíte si stáj, abyste si mohli jeho obraz někam pověsit. Nebo si rovnou koupíte celý zámek. Kdo utratí majlant za malý obraz? Když už stojí tolik, nechci používat mikroskop, abych ho uviděl.

Druhý můj dojem byl, že tyto a podobné obrazy jsem už někde viděl. Kde to ale bylo? V Benátkách. Tintoretto, Caravaggio a další italští mistři, bylo mi tehdy pár let, ale tady jsem rozpoznal silnou podobnost. Nebo na popiscích obrazů uvidím jejich jména? Ne, opravdu, je to Škréta. Postupně procházím výstavu a dozvídám se, že skutečně Škréta, nebo také Carl Screta, či plným jménem Karel Škréta Šotnovský ze Závořic, odešel z naší malé kotliny do Itálie. Tedy byl k tomu donucen událostmi po Bílé hoře. V Itálii se stal členem sdružení Schilderbent a získal přezdívky Slackwart a Espadron.

Benátky, Boloňa, Řím, zde všude se setkal s prací mistrů, jejichž styl si zažil a pak ho v Čechách mistrně předváděl. Při procházení sály jsem si říkal, že přece není možné, aby nám o něm nikdo neřekl. Zřejmě jedno z dalších pochybení našeho vzdělávacího systému. Nebo že by nám o něm říkali a my neposlouchali, těžko říct.

Výstava se jmenuje doba a dílo a tak jsou vystaveny i nějaké sochy a předměty denní potřeby (sklenice, nože, kordy) a také Škrétovi současníci. Můžeme tedy ještě spatřit díla od Joachima von Sandrarta, Johanna Heinricha Schoenfelda, Tobiase Pocka a dalších. Karel Škréta mladší a jeho následovníci jsou uvedeni v ucelené sekci v Jízdárně Pražského Hradu.

Škréta je také průkopníkem grafiky – kreslil olůvkem na papír a produkoval mědirytiny. Olovo časem podlehlo chemické přeměně a tak jsou některé grafiky dožluta. Zajímavé také byly vyobrazení Prahy, věřili byste, že Praha byla obehnána hradbami a velkým příkopem? Téměř na každé výstavě umění zaslechnu někoho říkat, jak je potěšen, že na výstavě vidí alespoň nějaké mladé lidi. I zde jsem měl to potěšení, když toto říkala starší paní nějakému mladému páru, přičemž on byl novinář, který byl na výstavě “za prací”.

V obou výstavních místnostech jsem strávil přes hodinu, ke konci jsem toho měl už plné “kecky” a když jsem šel z Hradu dolů, myslel jsem, že se nedoplazím ;) Naštěstí je v každém sále pohodlná sedačka, na kterou si můžete sednout a ulevit svým unaveným nohám a také se pokochat obrazy z větší dálky. Občas na sedačce naleznete také důkladně připevněnou knihu o Škrétovi, která při příležitosti výstavy vyšla. Strávil jsem pěkně kulturně nedělní odpoledne, přispěl na Českou kulturu a objevil dalšího slavného českého umělce.

Kvíz na závěr, znalci se snad neurazí, ale poznáte, co je Škréta a co Caravaggio?

[fotografie pocházejí z oficiálního presskitu výstavy, dostupného na www.skreta.cz]

5.3.2011–Videomapping na pražském Orloji

Půl roku jsme se s kamarádkou těšili na tuto událost, a když k ní konečně došlo, tak jí bacil bacil :( Na portále idnes.cz slibovali ve 2000 ukázat projekci živě, tak jsme se “rozdělili”. Možná netakticky jsem si vybral hned první promítání v 1900.

V 1838 dorazilo mé metro do stanice Můstek a vydal jsem se k povrchu. Venku mne překvapily davy lidí, ale je možné, že to je v tuto dobu běžné. Většina lidí ale mířila na Staroměstské náměstí a sem tam jsem zaslechl slova jako projekce a promítání. Když jsem uviděl věž Staroměstské radnice, okamžitě mě upoutal obří odpočet. Zbývá 13 minut.

Proud lidí začal brzdit, vypadalo to, že se k Orloji vůbec nedostanu, ale bylo to způsobeno hloučkem Britů před muzeem sexu. Postupoval jsem úspěšně dál, až jsem se dostal do podloubí naproti Orloji. Jinde se už totiž chodit nedalo, vše bylo naprosto ucpané a i v podloubí zbýval úzký průchod, který se ale každou chvíli ucpával. Netakticky jsem se snažil dostat co nejdál, takže jsem opustil docela slušný výhled na celou věž a zkysl přímo před domem, ze kterého se promítalo. Bohužel ale tak hluboko v podloubí, že byl vidět jen horní okraj Orloje. I tak jsem ale jasně viděl prosbu, aby lidé nepoužívali při projekci blesky.

Zbývalo asi 8 minut a k Orloji proudily další desítky a desítky lidí. Kousek od nás došlo k drobnému konfliktu mezi starším pánem a dvěma mladistvýmj děvčaty. Ta mě nejprve poměrně hrubě odstrčila, následně totéž provedla přede mnou stojící paní a pak narazila na tohoto pána. Ten se evidentně dobře nevyspal a začal jim vysvětlovat základy slušného chování. Navíc obě děvčata byla přinapitá, ale situace se poměrně rychle vyřešila.

Bylo 1900 a Orloj začal cinkat, postavičky oběhly svoje povinné kolečko a pak zahrál trumpetista v dobovém kostýmu. Projekce začala. Nejprve se začaly vykreslovat obrysy Orloje, pak začala působivá stínohra. Legrační na ní bylo, že stíny byly tvořeny tak, že prostě projektory svítily na ono místo o něco méně. Pak se začalo promítat na Orloj, nejprve něco o něm – ozubená kolečka, apoštolové, následně výjevy z historie, to vše za neustálých záblesků. S gramotností a ohleduplností lidí to je u nás bohužel pořád špatné.

Husité, poprava 21 českých pánů, druhá světová válka, ruská okupace, revoluce, to jsou etapy, které jsem identifikoval. U dalších dvou si nejsem jist, možná šlo o založení republiky, nebo Rakousko-Uhersko, ale nevsadil bych na to ani sousedovy boty. Nakonec, el finale grande, celý Orloj se stal raketou a odletěl na jinou planetu. Snad to není paralela s dnešním protestem proti reformám, či nedávné akci Děkujeme, odcházíme ;)

Projekce skončila, dočkala se hlasitého nadšeného aplausu a začal běžet odpočet do další projekce, tedy 30:00,29:59,… Nečekal jsem a snažil se co nejrychleji dostat do metra. To se ale zase ukázalo jako docela problém, protože na náměstí proudily lidé rychleji, než z něj a v uličkách vznikala slušná mačkanice. Možná by stálo za to příště odchod a příchod nějakým rozumným způsobem regulovat, například únikovými koridory. Kdyby v davu vypukla panika, mohlo by to být moc ošklivé…

Doma jsem si přečetl, že idnes.cz přenos stál za starou bačkoru, protože místo celkového přehledu pořád někam zoomovali a tak to bylo dost zmatené. Navíc ten pocit, když se vám klepou z hudby kalhoty, člověk stojící za vámi vám neustále strká do zad a nakonec vám při odchodu pár lidí šlápne na nohu, je k nezaplacení. Toho v počítači nikdy nedosáhnete.

Královský sňatek

Při jízdě metrem se člověk dozví o mnoha zajímavých, nejen kulturních, akcích, které se v naší stověžaté matičce konají. Jednou z mnoha je výstava Královský sňatek (http://www.kralovskysnatek.cz/), kterou hostí historický dům U Kamenného Zvonu (naproti Staroměstské radnici na Staroměstském náměstí). Otvírací doba je úterý – neděle, 10-20 hod, vstupné činí 180kč, pro studenty, mládež a seniory za 90kč. Výstavu je možné navštívit ještě 14 dní.

Výstava odkazuje na svatbu Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského, která se konala roku 1310. Když v roce 1306 zemřel poslední Přemyslovec, byl v Českých zemích chaos. Několik rodů chtělo dosadit na náš trůn svého vládce a vše nakonec končí v roce 1310 svatbou Elišky a Jana. Jan se ale časem rozhádal se šlechtou a pak i manželkou, takže proto budoucí císař Karel IV. končí ve Francii. (Tyto zajímavé okolnosti nám ve škole nějak zamlčeli ;).

Na výstavě toho ale k této události mnoho není, nebo jsem si toho alespoň nevšiml. Spíše jsou ukázány aspekty tehdejšího života, počínaje náboženskou tematikou, platidly, šperky, až po hrací kostky a šachové figurky. V rámci výstavy jsou také přístupné sklepení pod domem, kam se běžně není možné dostat.

Ráno jsem si přivstal, takže jsem vstupoval do budovy v 1010. Vlevo je položen velký kamenný zvon a vpravo jsou pokladny. Při kupování lístků paní říkala, že si budu muset odložit v šatně a já začal tušit problém. Měl jsem s sebou totiž foťák, který jsem nemínil dát z ruky. Dostal jsem vstupenku, kterou jsem přiložil ke čtečce čárového kódu a byl jsem vpuštěn do objektu. Jen co jsem si foťák dal přes rameno, šatnářka, i pracovník ochranky sborem hlásili, že fotit se nesmí. Moje odpověď, že foťák rozhodně v šatně nenechám opět vyústila v odpověď, že se na výstavě fotit nesmí. Takže jsem byl znechucen hned na začátku výstavy. Jako by to nestačilo říct jen jednou…

Hned na úvod je v úzké chodbičce časová mapa, kde jsou shrnuty nejdůležitější události. Pak jsem viděl otevřené dveře, kterými jsem pokračoval a … byl jsem v obchodě se suvenýry. Začal jsem tušit problém, protože tam většinou výstavy končívají a tušil jsem správně. Šel jsem znovu do chodby a pokoušel se otevřít dveře do dvora, ale otevřít nešly, vrátil jsem se tedy do obchodu a požádal o pomoc. Paní ochotně ukázala fígl na otevření dveří a upozornila mne na přístupnost sklepů, které jsou přes nádvoříčko důmyslně skryty za dětským koutkem.

Vyběhl jsem do prvního patra, nikde nikdo a opět jsem slyšel, že se fotit nesmí. Zřejmě vypadám jako tatarský nájezdník. Stále jsem čekal, kdy už konečně budou nějaké podrobnosti o svatbě, ale později jsem pochopil, že šlo pouze o lákadlo a jde spíše o expozici té doby, ale ne špatnou. Jen členění mi připadalo místy chaotické, popisky by mohly být větší a třeba by mohly být uváděny nějaké historické souvislosti.

Krásné jsou relikvie, jako ruka sv. Jana, kterou si pamatuji z mladých let ze známky. Doteď jsem ale netušil, co na známce bylo. Zajímavý byl nebeský globus, vyrobený ze dřeva a plátna z 13. století, úžasný Svatojiřský plenář. Detailní zlatnická práce, blištivé kamínky, perly a miniatury. Velký prostor zaujímají různé listiny – práva od krále (mílové, …), zlatá bula Sicilská, Dalimilova kronika  a další. Věděli jste, že mílové právo mohlo zaručit občanům města zdarma těžit skálu a písek v okolí jedné míle od města, nezávisle na tom, komu pozemek patří? Tomu se ani nedá říkat znárodnění. Ve druhém patře je pak extra ochrankou chráněn poklad – několik kilo stříbrných mincí nalezených různě po ČR a jedna z hlavních atrakcí – svatební koruna ze Slezské Středy.

Na začátku výstavy je také vysvětleno, proč máme ve znaku dvouocasého lva. Podle pověsti totiž zůstaly brány Prahy před králem uzavřeny a až řezníci svými sekerami pomohli králi na trůn.

Nakonec jsem se vydal do sklepení. Je přístupno 6 místností a u každé je malý sloupek s upozorněním na zajímavá místa, která jsou označena. Někdy jde o díru na zastrčení závory, jindy o kamenické značky, stopy po vodním katru, nebo obezdění původní zdi. Ve sklepení je pěkná zima a vůbec nezávidím pracovníkovi, který tam vykonává dozor.

Prohlídka mi trvala 90 minut a když jsem odcházel, tak expozice již byla nacpaná lidmi. Mé dojmy jsou smíšené, 180 korun není málo, byly vidět zajímavé exponáty, ale jejich uspořádání jsem bohužel nepochopil. Personál u vchodu by také mohl mít více pochopení s lidmi, kteří nechtějí odevzdat fotoaparát v šatně. Na výstavu jsem také šel kvůli objektu, ve kterém se akce konala, na několika místech jsou vidět fresky a výhled na Staroměstskou radnici z prvního patra také nebyl špatný. Celkově bych tedy dal 7/10.

(Fotografie pocházejí z balíčku pro tisk poskytnutého organizátorem výstavy – GHMP.)