V sobotu jsem neměl co dělat, tak jsem si řekl, že zavzpomínám na svá dětská léta, když jsem byl strašně malý a byli jsme s rodiči v Národním muzeu. Matně si vzpomínám, když jsem stál ve velké hale a nade mnou visela velryba. Nepopírám, že mým hlavním motivem bylo, že se bude zavírat kvůli rekonstrukci – POZOR, již za 52 dní – 7.7. Vstupné 150 korun je běžný pražský průměr, ale dostane za něj návštěvník odpovídající protihodnotu?
K muzeu jsem se dostal v půl jedenácté, tedy půlhodinu po otvírací době. Před muzeem stálo před palisádou mnoho turistů, kteří se ale nechystali muzeum navštívit, jen si fotili Václavské náměstí z toho nejlepšího místa. Skutečně, čtete dobře, palisádou, v muzeu totiž právě probíhá výstava Staré pověsti české a tak Vás v atriu přivítá praotec Čech a vchod lemuje palisáda. Po zaplacení vstupného a sdělení PSČ (průzkum skladby návštěvníků, bravo), jsem si uložil batoh do šatny a vystoupal po červeném koberci do 2. patra.
Máme nádherné muzeum, krásné schodiště, úchvatný strop, skvostná výzdoba. Asi by se o něm mělo víc psát, protože návštěvníků v něm tuto sobotu moc nebylo. Začal jsem procházet sbírky od shora, pravidlem pravé ruky. Ono muzeum je totiž trochu jako bludiště a projití jednoho patra mi zabralo zhruba 75 minut. Moje cesta začala ve stále expozici Zoologie. Liška, zajíc, orel, klasická česká zvířata, ale o trochu dál také hadi, krokodýli, želvy, anakonda, žralok, atd.
Klid. Ani magistrála, která vede muzeu přímo pod okny, nenarušuje klid v této majestátní budově. Z druhého patra je navíc úchvatný výhled na Václavské náměstí, Petřín a Hradčany, bohužel i na ošklivost jménem Žižkovský vysílač. Prošel jsem výstavu zoologie a pokračoval na výstavu fotek – Divočina v obrazech. Tato výstava probíhá od 9.2. do 6.7. a jsou k vidění fotografie Václava Šilhy a Slávy Štochla, většinou z Afriky, nebo USA.
Přešel jsem do další místnosti, kde byla vystavena replika mamuta a muzeem se začal rozléhat křik. Hromady dětí, ale i turistů byli najednou všude kolem. Co se to děje, kde je ten posvátný klid? Zamířil jsem do miniexpozice věnované antropologii, kde jsou ukázána různá zranění, nemoci, rozpoznávací znamení mezi mužskou a ženskou kostrou a další. Pak jsem se ve snaze najít zpět ztracený klid vydal o patro níže. Pomohlo to ;)
Začal jsem výstavou Staré pověsti České. Zvláštní, jak málo by bylo z této výstavy, nebýt zrádce Sabiny, autora rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Všemi zatracován stvořil dílo, které se stalo inspirací pro mnohé následovníky a nespočetně děl. Kde by bylo Polské pivo Lech či Smetanova Má vlast? Výstava je hodně orientovaná na děti, které se zde do sytosti vyblbnou. Kdo je nejsilnější Bivoj, kdo je krásná kněžna Libuše, to je jen málo z mnoha her, které nás čekají. Hra na Durynka naštěstí v repertoáru není, ale sekyrka na podlaze leží, tak své děti raději sledujte ;)
Tato výstava mne moc neokouzlila, ale asi nejsem cílová skupina, pro kterou je určena. Mnohem více mne ale dostala výstava minerálů. Šutry, nuda největší. Pamatuji si důkladně hodiny biologie, ve kterých se probíraly šesterečné a dvojklonné soustavy. Na co to komu bude… Ano, na co to komu je, ale kameny, které jsou v Národním muzeu v rámci stálé expozice uloženy, jsou divy přírody. Možná to uvidíte v jakémkoliv jiném mineralogickém muzeu, ale pro mne, jako naprostého laika toto byl jeden z nejsilnějších zážitků celé návštěvy. Názvy, které jsem v životě neslyšel, tvary, které jsem nikdy neviděl. Jedním slovem, nádhera.
Sešel jsem do přízemí, tam už žádná výstava není, tak jsem si vyzvedl batoh a vyrazil vstříc novým zážitkům. Míjel jsem desítky návštěvníků, kteří se do muzea hrnuli, zřejmě je důležité si přivstat. Návštěvu Národního muzea musím doporučit všem, kteří v něm v posledních 10 letech nebyli, je to opravdu úžasná budova plná neuvěřitelných exponátů s nádechem historie. A ta na vás nedýchne jenom ze starých socialistických popisků vitrín. Muzeum se má zavřít na dlouhé roky a při zadávání státních zakázek, kdo ví, zda a kdy se muzeum znovu otevře. Neváhejte.
