Ano, je tomu skutečně tak, stal se ze mě Pražák. Naštěstí zatím pouze přechodný a dokud na Jižním městě nebudou parkovací zóny, tak to tak zřejmě ještě nějaký čas zůstane. Obývám “použitý” panelákový byt se třemi pokoji a menším balkonem. Jako správný ajťák jsem po nastěhování měl v bytě přípojku na internet, meteostanici, dual-band WiFi router, matračku a postel. Co víc si může člověk přát, že:)
Po první noci mi ale došlo, že je nutné tuto situaci změnit, nepraktická byla hlavně neexistence židlí, na které by se dalo vylézt při úklidu, jídelního stolu a také nepřítomnost lednice. Tu potřebuji nejen na pivo, ale také v těchto horkých dnech na uchování základních potravin, velice rychle podléhají zkáze.
Jídelní stůl jsem hledal, jak také jinak, na webových stránkách. Navštívil jsem weby www.ikea.cz a www.xxxlutz.cz . Po zvážení všech pro a proti jsem si nakonec vybral stůl Jokkmokk z borovice za příjemnou cenu. U lednice byla situace o něco komplikovanější, ale skončil jsem u značky Liebherr, konkrétně typu LIEBHERR-CUP-2901 z Datartu. Obratem mi volali a dohodli jsme se na dovozu a zapojení.
Včera jsem se vydal do IKEAy. Na první pohled jsem byl šokován množstvím lidí, které jsem v 19 hodin večer v IKEAe potkal. Najít stůl mi netrvalo dlouho, ale váhu 30kg jsem podcenil. Manipulace s velkou těžkou krabicí nebyla legrace a to nejhorší jsem měl před sebou. Chytrým umístěním zboží jsem přihodil ještě podsedáky na židle a malý odkládací stoleček. Za těch pár korun, no nekupte to…
Při nakládání do auta jsem začal tušit problémy. Nestačilo sklopit jednu zadní sedačku, musel jsem sklopit celé plato. Krabici se mi pak do auta dostat podařilo a velice opatrně jsem vyjel zpět. Cesta byla poklidná, dobržďoval jsem vždy hodně předem, protože myšlenka stolu vraženého do ledvin se mi úplně nezamlouvala.
Když jsem přijel k domu, začala nejzábavnější část. Abych netahal náklad daleko, snažil jsem se podélně zaparkovat na místo, které jsem si předtím vyhlédl z okna. V reálu se ale místo zdálo mnohem menší, tak jsem při 5. pokusu zajetí vzdal a jel kousek dál. Později jsem viděl, jak na tomto místě parkuje Tranzit…
Vyndal jsem krabici z kufru, zamkl auto a vydal se směrem k domu. Ouha, balík se začal rozlepovat a díly uvnitř měnit tvar. Vší silou jsem krabici sevřel, lehce se zaklonil a došel ke vchodovým dveřím, které jsem musel odemknout. Následoval výnos do výtahu, při kterém se mi začala loupat kůže na rukou, jak se mi krabice smekala. Cestou ve výtahu už jsem se slušně proklínal, proč jsem si nesehnal někoho na pomoc, ve dvou by to byla naprostá pohoda, také mi vrtalo hlavou, co je v té krabici tak těžké.
Od výtahu to naštěstí nemám moc daleko, ale krabici už jsem skoro jen šoupal, ruce mne neskutečně pálily. Zabouchly se dveře a já jsem s velkou radostí obří krabici rozměrů 120x70x20 opřel o zeď. Po chvíli vydýchání a přeparkování auta jsem začal stůl sestavovat, ale o tom až příště.
