Dejme dětem šanci

Tak se jmenuje nejen název tohoto příspěvku, ale i nadace (http://www.dejmedetemsanci.cz/), která se stará o děti z dětských domovů. Záštitu nad ní převzala naše nejlepší oštěpařka, Barbora Špotáková. No a když nám v práci dorazil oběžník s tím, že je možné pomoci této nadaci a prodat pár perníčků, vykrajovátek a balonků, přihlásil jsem se. Sice ne hned, chvíli to trvalo, ale i tak se to počítá :)

Ráno jsme se s kolegy sešli u Antonínova pekařství v blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad a akce pomalu začala. Vyfasovali jsme Santovské čepice a zástěry a vyslechli plán. Byl poměrně jasný – prodat za čtyři hodiny co nejvíce perníčků, vykrajovátek prasátek od Kofoly, anebo balonků. K tomu jsme dostali podepsané povolení od města Prahy, tác, na kterém jsme zboží zájemcům mohli ukazovat, a plastovou průhlednou kasičku na peníze. K tomu hrst drobných na vracení zpět. Perníček totiž stál 25 korun, vykrajovátko 35 a balonek 10. Ochutnali jsme místní svařené víno, pak začalo pršet a tak jsme vyšli.

Rozdělili jsme se do čtyř týmů, ale protože byly kasičky jen tři, nakonec jsme počet přeci jen snížili na tři. Pár lidí totiž nedůvěřivě sledovala, když kolegové vybrané peníze sypali do vlastních kapes :) Kupodivu těchto lidí nebylo moc, dokonce ani strážníci městské policie nezjišťovali, co jsme zač.

Čekal jsem, že prodej bude vcelku snadný, oslovíme lidi a oni přispějí. Záhy se ale ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Věty typu: “Nechcete přispět na děti z dětských domovů?”, jsme slyšeli častou odpověď: “Ne, nechci.”. Po prvních 10 odmítnutích, kdy dvojčlenná skupinka našich kolegů už obírala šestou oběť, jsme museli něco změnit. Přidala se k nám sličná kolegyně, která by šance měla zvyšovat, ale pořád se tak nedělo. Po dalších 5 odmítnutích jsme začali být zoufalí, ale pak to konečně cinklo. První prodej. A další a za ním další…

Co jsme změnili? Nasypali jsme do kasičky nějaké drobné, aby to vypadalo, že nám už někdo přispěl. Začali jsme lidi oslovovat větou: “Dobrý den, máte už na Vánoce napečeno? Máme tu pro Vás originální vykrajovátko, nebo ručně dělané perníčky…” A tak dále, a tak dále. Udělali jsme větší skupinku, čtyři lidi působí lépe, než dva. Začali jsme se zaměřovat na rodiny s dětmi a pejskaře. Děti milují balonky a jako upsell dostanou i perníček, nebo vykrajovátko. No a když má balonek brácha, tak ho chci přece taky. Důchodce jsme z morálních zábran vynechávali. Světe, div se, ono to takhle vážně fungovalo.

Pokud navíc někdo řekl: “Sorry, I don’t speak Czech.”, kontrovali jsme: “No problem, sir…” a byl náš. Stejným způsobem fungovalo na Němce: “Kein Problem, wir haben hier Leberkuchen…”. Jen s Rusy a Italy byl problém, který ale některé ostatní týmy byly schopny vyřešit. Další taktikou byli lidé přijíždějící v drahých autech a vycházející z dražších obchodů. Ti přeci mají více peněz a je slušné přispět, jsou přece Vánoce. Jen moderátorka Petra Svoboda (netuším, jestli to vážně byla ona, ostatně nevím, kdo to je, ale kolegyně ji prý poznala), se nenechala obměkčit a utekla.

Základem je lidi zastavit. Musíte mluvit, i když před Vámi utíkají. Někdy se zastaví i pět kroků za Vámi. Usmívejte se a přejte pěkný den, ostatní to slyší. Nekuřte a netelefonujte, působí to negativně. Vezměte si rukavice a popřemýšlejte o další vrstvě oblečení. Venku je krutá zima a když začne foukat a pršet, tak je to vážně hnus. Pokud můžete, připněte si nějakou visačku se jménem a ideálně i fotografií, tím zase zvyšujete svou důvěryhodnost.

Všichni jsme za ty čtyři hodiny promrzli, ale odměnou nám byly slušně zaplněné kasičky a Barbora Špotáková, která přijela, aby prodávala příchozím svařák, perníčky, hrníčky a další věci. Navíc šlo o velice dobrou zkušenost, obchodní školení pro dobrou věc. Nakonec mi to dalo asi víc, než dvoudenní školení obtížné komunikace, které jsem nedávno absolvoval. Těžko říct, jestli bych si od sebe vykrajovátko koupil…

Koupě bot může být docela zábava

Nadešel čas obměnit botník. Moje černé boty pomalu dosluhují, jedny značky Rieker kvůli věku, ty druhé, Salamander, kvůli mizerné kvalitě. Chvíli jsem hledal, čím obuv nahradit a našel jsem moc pěkné rámové boty, které byly na můj vkus trochu dražší. Další objev byla kolekce Shoemaker od Bati, která vznikla podle informací z webu v Itálii. Boty vypadaly na obrázku pěkně a tak jsem včera vyrazil do největšího Baťa obchodu, na Václavské náměstí.

V obchodě byla spousta lidí, tento víkend totiž Baťa vyhlásil akci plošná 20 procentní sleva. Dokonce i v pánském oddělení bylo narváno a tak mi dlouho trvalo, než jsem se probojoval k prodavačce. Ta obsluhovala tolik cizinců, že na mě rovnou promluvila anglicky. Po chvíli hledání v počítači mi bohužel sdělila, že boty v mé ideální velikosti – 41- nemají. No nevadí, Baťa má pobočky po celé Praze. Přejel jsem tedy na Chodov.

I tam bylo hodně lidí, sleva asi vylákala i ty, kteří by si normálně boty nekupovali. Opět jsem našel své vybrané boty, ale 41 zase nikde :( Paní zase chvíli hledala a pak konstatovala, že 41 opět nemají. Zklamaně jsem odjel domů, kde jsem si na internetu zjistil, že by tu zatracenou velikost měli mít v Paladiu a na Pankráci. Naplánoval jsem si na další den cestu do centra Prahy, abych podnikl poslední pokus boty zůstat. Možná si řeknete, že jsem se zbláznil, ale boty jsou to opravdu pěkné – posuďte sami.

Po výstupu z metra jsem se zapojil do proudu, který tekl do nákupního centra. Vánoce se blíží. Prodejna Bati byla zase obstojně obsazená koupěchtivými zákazníky. Po malém kolečku po prodejně jsem konečně našel své jednačtyřicítky. Ale ouha! Po otevření krabice na mě koukala jen jedna bota…

Paní prodavačka byla podobně zmatená a nechápala, jak k tomu mohlo dojít. Prohrabala několik krabic, ale druhou botu ne a ne najít. Nakonec to vzdala a ujala se mě její kolegyně. Ta mi nabídla, jako první ze všech prodejen, že pomocí vložky udělá ze čtyřicet dvojky jedničku. Vyzkoušel jsem boty a přišlo mi, že je ta pravá menší. Zvláštní, když se zkouší pravá - tak by přece měla být rozšláplejší. Vyzkoušel jsem ještě tlustší vložku, ale pak už jsem pravou botu ani nenazul. Boty se mi líbily a tak jsem si je vzal.

Při kontrolním přeměření mi přišlo, že je jedna bota menší, než druhá.

“To není možné, ukažte”, řekla prodavačka. “Vidíte, držel jste je špatně…”, uklidnila mě.

Navíc mi prodala ještě krabičku vosku, boty zabalila do pěkné velké papírové tašky, já poděkoval a odešel. Doma jsem boty rozbalil, přemotal tkaničky, které jsou u zkoušených bot vždy naprosto nesmyslně propletené, a vybalil si sadu na čištění, abych boty základně navoskoval. Začal jsem odlupovat samolepky z podrážek a po odlepení poslední mi poklesla čelist. Civělo na mě číslo 41. Našel jsem svou pravou chybějící botu! Nedbal jsem bohužel na několik varování a tak si zítra půjdu pro svou druhou botu. Jen doufám, že ji mezitím nevyhodili…

Řekněte, není nakupování bot psina?