V pondělí jsem, po náročném víkendu, plnil ledničku v supermarketu Tesco na Národní třídě. V akci, za 99kč za kg, byl sýr s neškodným názvem Dorfdamer. Ano, jsem trochu škudlík a často si uvědomuji, že to, co jím, by někteří nazvali “junk food”. Ale nikdy by mě nenapadlo, že za takto neškodným názvem se bude schovávat cosi, co nemá se sýrem nic společného.
Sýr jsem přinesl domů a umístil do lednice. Den tam ležel, než jsem ho rozbalil a ukrojil si pár plátků. Zaujala mě zvláštní barva, hodně sytě žlutá, která je charakteristická pro hodně tučné dobré sýry. (Za 95kč/kg jsem samozřejmě nečekal žádné zázraky, ale co kdyby…) Na dotek hodně tvrdý, nebál bych se ho přirovnat ke goudě. Ukrojit krajíc čerstvého chleba, namazat máslem, pak šunku a sýr, zakousnout a …
Místo chuťového “zážitku v podobě křupavého chleba a šunkové šťávy mísící se s máslem a jemnou příchutí sýra, jsem ucítil hodně výraznou chuť. Takovou, kterou zná každé dítě, když si začíná strkat věci do pusy. Melaminová miska, panenka, plastová kachna, parník a další. Viníka jsem nemusel dlouho hledat, ochutnal jsem proto další kousek sýra. Podrobné prostudování etikety mne vše osvětlilo: Výrobek s obsahem rostlinného tuku! Připomněl jsme si dobu nedávnou, když jsem si omylem koupil rostlinnou šlehačku či máslíčko, které ale bylo margarínem.
Poslední dobou se všichni zbláznili a začali věřit na to, že vše živočišné je strašně nezdravé a rostlinné tuky jsou fajn. Studie o škodlivosti transmastných kyselin naznačují, že tomu tak zřejmě úplně nebude a je třeba se, jako ostatně vždy, řídit starým dobrým pravidlem: Všeho moc škodí. Prostě teď mám v ledničce něco, co se v mikrovlnné troubě nerozpustí a ani mravenci to nejedí. V přírodě se to nejspíš nerozpadne ani za 10 000 let. Pomalu ujídám a doufám, že začne co nejdříve plesnivět. Možná se ale nedočkám.
Poučení jsem si vzal jediné: Bez přečtení etikety nesmí zboží do košíku. (To, že nesmím chodit nakupovat hladový, nezmiňuji, to je známý fakt.)
