Po loňské zkušenosti, kdy se mi v rámci dnů otevřených dveří podařilo projít Černínský palác, obě komory parlamentu i Hrad, jsem se musel pokusit vetřít do Kramářovy vily. Loni jsem nepochodil 15 minut po otevření a protože nejsem typ člověka, který opakuje chyby, tentokrát jsem si přivstal. Když jsem v 0835 vylézal na Hradčanské, trochu jsem se proklínal, otvírat se mělo až v 1000… Podařila se mise, nebo jsem byl zase odmítnut?
Po zabočení na příjezdovou cestu jsem pookřál, protože jsem nebyl první, druhý, ani dvacátý. Před branou již postával pěkný hluk lidí, relativně neformovaný. I začal jsem tvořit frontu. Po 10 minutách už má fronta byla docela dlouhá, bohužel se našli i tací, kteří se snažili nenápadně předbíhat. V 0900 se zázrakem otevřela vstupní branka a prvních 30 šťastlivců bylo vpuštěno dovnitř. Co budu povídat, nevešel jsem se. Ale příště to už musí klapnout.
Po levé straně vedle fronty se začali houfovat starší chromí lidé, k nim se ale opět nenápadně vetřeli dva mladí, kteří, jakoby nic, postávali u brány. Když se branka zase otevřela, proklouzli dovnitř, ač je jeden pá
n zezadu moc pěkně vyhlásil. Policistovi u brány to ale pranic nevadilo. Správně, zase jsem se nevešel. Bylo to strašně zvláštní, doteď to úplně nechápu, ale ani v další várce jsem nebyl, výherní byla až čtvrtá, procházel jsem jako 26.
Ocitli jsme se na příjezdové cestě vedoucí pod stříšku lemující vstup. Trávník vzorně upraven, listí shrabáno, květiny zality. Vstupujeme na majestátní schodiště, na jehož konci nás čeká velký obraz Karla Kramáře. Prohlídka začíná v jídelně, ve které se pořádají recepce pro delegace. Celá je obložena masivním mramorem, nad sálem je teráska pro případné živé hudebníky.
Dál prohlídka vede do knihovny, z které je vstup do soukromého bytu pro premiéra. Ten tam dnes ale nebydlí, posledním byl V.Špidla. Kliky jsou všechny zdobené, jsou ve tvaru lví hlavy. Z výkladu se dozvídáme pohnutý život K.Kramáře, který si v Rusku našel vdanou milenku, s kterou se pak i oženil, ta opustila 4 děti, on byl premiérem jen na chvíli, aby se po několika letech zadlužil nesmyslně rozsáhlou stavbou Větrova a zemřel skoro v chudobě.
Prohlídka se vrací na schodiště a vede dolů do nižšího patra. Cesta vede kolem technické šatny, záchodů, až se ocitáme v zelené místnosti obložené dřevem s četnými trofejemi a krbem. Kulečníkový sál, ale bez kulečníku. V dřevěném obložení jsou vyřezané obrazy z tehdejšího Ruska – kostely a obrázky z bylin – lidových příběhů.
Dál jsou hostinské pokoje, které nám ale zůstaly skryty, protože nás prohlídka vede ven na zahradu. Ta je nejen perfektně upravena, ale taky protkána bezpečnostními senzory, kamerami a detektory pohybu. Výhled ze zahrady byl ale úžasný. Praha jako na dlani, Pražský Hrad za rohem, prostě nádhera. Po stvoření nezbytných fotek na památku prohlídka pokračuje kolem tenisového kurtu, aby skončila tam, kde začala – u vstupní brány. Rozloučili jsme se s průvodkyní, která se nám omlouvala za kvalitu výkladu (chudinka byla strašně nervózní) a byli vypuštěni na ulici.
Bylo 1015 a fronta sahala až k tramvajovým kolejím k Hradčanské. Hledal jsem nějaké známé tváře, leč neúspěšně. Zdálky jsem si frontu vyfotil a pochválil se za to, jak jsem to pěkně vymyslel. Přijít o něco později, čekání by se mi výrazně protáhlo a bez přítomnosti sociálního zařízení i notně znepříjemnilo. Pokud jste ve vile ještě nebyli, určitě stojí za to si příště přivstat, jen škoda, že se vila veřejnosti zpřístupňuje jen jednou ročně.
