Výlet do Cardiffu

“Co říkáš na to, že bys letěl do Cardiffu?”, zeptal se mě na začátku roku kolega. “Cardiff, kde to je, není to náhodou hlavní město Walesu?”, pomyslel jsem si. Zajímavá akce, kterou máme zdarma, takže zbývá jen zajistit ubytování a dopravu. Lákavá nabídka. Kývl jsem a když se ukázalo, že letenka s prodloužením pobytu je výrazně levnější, než hop-on hop-off letenka, docela jsem se na cestu těšil.

Myslel jsem si, jak si nastuduji, co je Wales zač, jakou roli hrál Cardiff v historii, jaké jsou ve městě památky, ale díky mnoha okolnostem jsem se k tomu vůbec nedostal. Balení tak probíhalo v úterý před odletem a na poslední chvíli jsem si stáhl průvodce, kterého jsem ve finále ani neotevřel. Prostě nebyl čas, asi to asi znáte.

Cardiff má okolo tří set tisíc obyvatel a jde ho tak přirovnat k Brnu. Z hlediska historických památek je na tom ale výrazně lépe, stejně jako z hlediska postavení v rámci své země. Walesané mají vysokou míru autonomie, o čemž se Brňákům může jen zdát :) No a vzhledem ke své velikosti nelze předpokládat, že by existovalo přímé spojení Praga – Cardiff. Po zjištění všech možných variant se jako nejrelevantnější ukázala ta s přestupem v Amsterodamu, letět do Londýna a pak vlakem, stejně tak, jako do Bristolu a pak autobusem, jsem zavrhl – nevycházelo to ani ekonomicky, ani časově a mezi námi, už taky nejsem nejmladší a tak mám rozum.

Do Cardiffu jsem přiletěl okolo 10 hodiny dopoledne a byl jsem vřele přivítán. Po vyklopení schůdků z letadla – ano, žádné přistavovací schody, ani žádný chobot, malé letadlo prostě vyklopí dveře, tak se to prostě dřív dělalo. Proč by to na vesnickém letišti mělo být jinak. ( v Brně byste taky byli překvapeni asfaltovou runwayí ) – jsem dostal prudký úder od poryvu větru a půl kýble deště za krk k tomu. Zkušenější domácí skryli sebe a své domácí zvířectvo, které si z Evropy přivezli, pod důkladné pláště a technické oblečení. V tu chvíli jsem si připadal jako lufťák v alpách, který má sandálky a blíží se chumelenice.

Vzdálenost na terminál jsem ale překonal a čekal na kufr. Zde jsem byl přivítán podruhé – když cestujete do vlhčích krajin, naimpregnujte si kufr a oblečení v něm zabalte do igelitu. Ven se kupodivu nikomu nechtělo – bylo tam tak, že deštníky nefungovaly. Dokonce ani otočné dveře se díky protivětru nechtěly otáčet.

Na chvíli ale pršet přestalo, popoběhl jsem na autobusovou zastávku a zeptal se, jestli jede do Cardiff Bay, kde jsem měl bydlet. Naštěstí se mi dostalo kladné odpovědi a mohl jsem si odškrtnout další splněný úkol. Autobus přes mé velké obavy skutečně zastavil tam, kde jsem to čekal a k hotelu do bylo už jen zhruba pět minut chůze přes parkoviště.

Tam jsem se dozvěděl, že sice mou rezervaci mají, vše je zaplaceno, ale že žádný volný pokoj nemají, protože je teprve 11 hodin a běžný checkin je až ve 2. Odložil jsem tedy kufr a s batohem a fotobrašnou se vydal do města. Chyba číslo tři – když máte v batohu cenný notebook a pas, vezměte si pas a notebook klidně nechte v hotelu. Po třech hodinách přestanete cítit ramena. Po drobném bloudění jsem se dostal na cestu do centra.

Cardiffané se toho prostě nebojí. Když někde potřebují postavit železosklobetonovou příšeru, tak jí prostě postaví. A vedle nechají gotický kostel. A vedle nechají domek ze 17 století, nebo celou řadovku. No a pak tam prásknou další obludu. Nebo obludu vedle obludy s kostelem uprostřed. A sem tam nějaké hradby a památníčky a parčíky. Kdyby to viděli pražští památkáři, asi by je trefil šlak.

Pořád strašně foukalo, stabilně tak šedesát, v nárazech i přes sto. Odhadl jsem to tak, že se ještě docela dalo dýchat, když to foukalo proti, ale ztěžovala to chůzi. Když přišel náraz, tak to s člověkem smýklo. Vývěsní cedule, které ještě neulétly, se na to chystaly, až jsem měl trochu strach, že dostanu nějakým nízko letícím květináčem. Cardiffané naštěstí květináče nepoužívají, nebo jim už všechny dávno uletěly. Pozitivní bylo, že přestalo pršet.

Došel jsem ke Cardiffskému hradu a koupil si vstupenku dovnitř. Dostanete legrační telefonek, kterým si podle stanovišť voláte a pán na druhé straně Vám povídá, co vlastně vidíte. Ve větru to vypadá dost legračně. Hrad dokonce fungoval I za druhé světové války – v hradbách se rozšířily tunely a tak sloužily jako kryt pro docela velký počet obyvatel. Uprostřed hradu byl navíc nouzový minihrad, kam se mohli obránci uchýlit v době největší krize a přečkat další obléhání. Minihrad je navíc obehnán hlubokým vodním příkopem, takže to v minulosti mohlo fungovat velice dobře. Jen s tím zásobováním by to asi nebyla žádná výhra. Pak jsem se dostal do hlavního obytného křídla. Dostupné místnosti bych přirovnal k našim zachovalým hradům – byly velice luxusně zařízené.

Z hradu jsem se vydal do města, ale zaslechl jsem volání žaludku a zašel do Pizza Hut, kde jsem si všiml nabídky sněz co dokážeš za 7 lb. Když se k tomu započte nápoj, tak v tom jste za 10. Při přepočtu na naše koruny a výrobní náklady by člověk musel zemřít na akutní přežrání pizzou, aby se to restauraci nevyplatilo. Problém byl ale v tom, že jsem servírce prakticky nerozuměl. Po druhém pokusu to vzdala a začala mě považovat za blba z východní evropy, který omylem netrefil do Londýna a skončil v Cardiffu.

S jejím kolegou jsem se nakonec domluvil, snědl asi 3/4 větší pizzy a pokračoval ve výletu. To už se ale blížila druhá hodina, trasovací hodinky ukazovali přes 20 našlapaných kilometrů a já se pomalu těšil, až se osprchuju. Od tří hodin od rána s časovým posunem navrch už jsem toho měl prostě dost.

Vydal jsem se na “nice walk”, jak jsem to recepčnímu v hotelu popsal, což je cca 1,5km dlouhá rovná cesta vedle 4 proudé silnice s parkovou úpravou, kde se vítr dokáže vybláznit. No a začalo taky trochu pršet. Polomokrý (neplést s polomrtvý) jsem se došoural do hotelu, podepsal papíry a dostal kartu od pokoje. Dostal jsem VIP pokoj s drhnoucími dveřmi, nejdále od výtahu, výhledem na blízkou dálnici a netěsnícími okny. Špatně odtékající vanu jsem objevil o několik minut později, když se mi povedlo vyřešit kvíz s termostatickou baterií. Ta totiž vtipně neměla přepínač na sprchu, ale ventil s průtokem se dal otočit oběma směry. Zvláštní.

Vyzkoušel jsem WiFi a zjistil, že nemám redukci na britskou zásuvku. Našel jsem si, kde v centru by mi jí mohli prodat a na hodinu usnul. Pak jsem se vydal “nicewalkem” zpátky do centra a v jednom phone-accecories shopu koupil redukci za předražených 5 liber. Za blbost se platí. Cestou zpět jsem si zašel do Burgerkinga na kuřecí rolku s kolou a hranolkami a při té příležitosti ze sebe zase udělal blba z východu. Doteď nevím, jaké slovo servírka použila pro přílohu, ale prostě jsem to nedal. Záchrané “the first one, please” to dočasně vyřešilo, ale její další otázka na to, jestli si to vezmu s sebou, nebo na místě, mě zase dostala. Trrr, špatná odpověď. Když jsem dostal všechno do sáčku, omluvně jsem řekl, že začalo pršet a radši si to sním na místě. Poučení číslo 4: Fastfoody prostě nebrat – pořád se někdo na něco ptá, nemá na Vás čas a to jídlo stojí stejně zaprd.

Vyhodil jsem zbytky a nicewalkoval zpátky. Hotel jsem trochu přešel, chtěl jsem si zkontrolovat, kde bude další den konference. Místo jsem našel a mě si našel déšť. Deštník jsem ani nevytahoval, jen rezignovaně spěchal do hotelu. Tam jsem došel už jako pěkný vodník, až si budu příště kupovat bundu, tak kapuca nebude jen zbytečnost.

Druhý den jsem celý strávil na konferenci a následném večerním pohoštění. Zde jsem se opět vyznamenal – poučení číslo pět - když si předem objednáváte jídlo, napište si, jaké to je. Naštěstí jsem v tom nebyl úplně sám :) Poučení číslo šest – britské pivo se dá docela pít a je lepší, než Staropramen. To ale zase není tak těžké. Při večerní debatě jsem se dozvěděl, že Britové jsou strašně milí, otevření a sarkastičtí lidé. Vždy jsem je měl spíš za nevrlé studenočumáky, ale asi jsem se pletl, to dokládá I to, že když jsem přihodil na charitu pár liber, britský soused se zeptal, jestli jsem mu náhodou ty peníze nevybral z peněženky, jako kapsáři jsme prý v Británii vyhlášení. No a pak taky, když mnou vyslovené election zaměnil za erection – máme se prý naučit pořádně vyslovovat…

No a hlavně byly volby. Čekala se velká remíza, ale všechno nakonec dopadlo nějak jinak, skoro všichni odstoupili a zbyl jen Cameron a nějaká paní Sturgeonová, která chce samostatnost Skotska. Britský volební systém je ještě zvrhlejší, než ten náš, takže když demokratická strana UKIP, která nenávidí všechny Muslimy, Židy, přistěhovalce a jánevímkohovšehoještě, dostala přes 12 procent hlasů, tak získala jen jedno křeslo. To je ale většinový systém, byť to v těchto extrémních případech vypadá opravdu divoce. Sami Britové to nazívali bizzare.

Další den jsme ráno na konferenci shlédli aktuální výsledky – stále ještě nebylo jasné, jestli budou mít konzervativci většínu, nebo ne. Do dvanácti pokračoval program, pak se vše skončilo a já se vydal nicewalkováním do Waleského národního muzea. Kupodivu bylo lepší a větší, než bych čekal a to díky sbírce dvou sester, jejichž jméno jsem už zapomněl, které Walesu věnovaly slušnou sbírku impresionistů. V muzeu jsem si dal fish and chips za 10 lb. a děsně si spálil ústa.

Poté jsem se vydal na další obhlídku muzea, je rozsáhlejší, než zvenku vypadá. V prvním patře mě zaujal a dlouho znervózňoval šílený strážný, který chodil jako voják křížem přes místnosti a u toho si něco pobrukoval. Možná byl součástí výstavy, ale svým klapáním mě opravdu dost vytáčel. V sekci přírodní mě zaujal hromadný hrob asi 10 papoušků, kteří byli, řádně oštítkováni, naskládáni v průhledném boxu. Po projití prvního patra s obrazy a keramikou mě už pěkně vytuhnuly nohy a tak jsem další prohlídku vzdal a vyšel před muzeum.

Začalo zase pršet. Cardiffané se pořád usmívají. Mám dojem, že to je proto, že buď neprší a pak to plně chápu, to je prostě skvělý. No anebo prší a pak se usmívají, že prší voda a ne bomby. Jo a pak se taky smějou, že bude brzo čaj. Taky se Vám pořád omlouvaj, ať to je jejich chyba, nebo ne. Prostě divnej národ, kterej my, věčně nas**ní Češi nemáme šanci nikdy pochopit.

Na cestě zpět jsem prošel kolem Millenium stadionu, který je jednou z dominant města. Vejde se do něj přes 74500 diváků a to je víc než čtvrtina obyvatel celého Cardiffu ! Otevřen byl v roce 1999 a stál okolo 5 miliard korun. Když se to srovná s naší Sazka Arénou, můžeme litovat, mohli jsme mít třikrát větší stadion za polovinu peněz. Záporným faktem je to, že je vidět z většiny města a hyzdí tak celkové panorama.

Po dalším nicewalku, který jsem si navíc protáhl procházkou kolem zátoky a důkladným promoknutím, jsem doklopýtal do hotelu, kde jsem rozhodl, že už nikam ven nejdu a najím se v hotelové restauraci. Okolo deváté jsem tak učinil a byl jsem zvědav, jestli si vzájemně porozumíme. Personál je asi vycvičený a tak to netrvalo dlouho a měl jsem svoje pivo a fish and chips na cestě. Proč znovu? Abych mohl porovnat kvalitu, ale zpětně nevím, která z těch dvou ryb byla lepší. Pak ale servírka přišla s omluvou, že Chocolate Fuge Cake už nemají a místo toho mi může nabídnout něco jiného. Zkusil jsem Hot Chocolate Mousse.

Trvalo to podezřele dlouho, až přišla servírka s takovým malým pekáčkem, uprostřed kterého byl kopeček zmrzliny. Kolem bylo upečená skořápka těsta, která obsahovala čokoládový krém. Bylo toho tolik, že jsem myslel, že vypustím duši. Úspěšně jsem dobojoval, nahlásil číslo pokoje a podepsal účet. Ještě že je v hotelu výtah, protože do čtvrtého patra bych se asi po schodech nedostal.

Pustil jsem si televizi, kde všichni strašně řešili volby, procházel fotky a připravoval prezentaci, kterou budu mít za necelý měsíc na jedné pražské konferenci. U toho jsem pomalu začal usínat a po jedenácté jsem to s otisklou klávesnicí na čele vzdal a šel spát.

Poslední den si přispávám a na snídani jdu až skoro v devět. Je sobota a tak to tak udělalo víc lidí, někteří zjevně vyspávali opici z předchozího dne. Pivo stojí přes 4 libry, tak to by bylo, aby ta opice nebyla v ceně. Britská snídaně je přehlídka obžérství – lívance, slanina, párky, hromada smažených vajíček na tři způsoby, nějaké ty sýry, salámy a pak I něco zdravějšího, jako musli či cornflaky.

Je jasné, co si dávám, přísun bílkovin a cukrů je nutný a bez tuku se taky žít nedá. Přeložte si to jako hromada vajíček, slaniny, dva párky a navíc toasty s jahodovým džemem. K tomu dva džusy, dva čaje a jde se balit. To jídlo je ale stejně nějak šizené, protože jsem po návratu zjistil, že jsem pořád na stejné váze :(

Po jedenácté na recepci odevzdávám kartu a vydávám se naposledy nicewalkovat, autobus mi jede až po druhé hodině. Tentokrát si jdu projít širší okolí okolo hlavních tříd. Zavítám až do vládní čtvrti, kde mají relativně přísná bezpečnostní opatření a budova je obehnána primitivním příkopem a betonovou zábranou, která zadrží I náklaďák. Pak se dostávám do Bute parku, který  volně navazuje na Cardiffský hrad. Konečně se počasí umoudřilo a přestalo foukat, mraky ze rozestoupili a nastalo krásné počasí.

Park je plný lidí, víkend prostě láká ven. Lidi běhají, jezdí na kole, chodí se psy, dětmi a tak vůbec. Je zajímavé, jak málo lidí má v Cardiffu psy. Parkem se vydávám zpět a naposledy se jdu podívat do nákupního střediska. Upoutávají mne dva obchody s hodinkami – u nás rozhodně není běžné vystavovat luxusní hodinky a navíc I s cenovkou. Tag Heuery od 1500 liber, IWCčka od čtyř, sem tam nějaké Hubloty, nebo Breitlingy. Značky jako z Pařížské, ale tady jde o obchoďák typu Palladia…

Po návratu k hotelu si beru kufr, nasedám do shuttle busu a jedeme na letiště. Cardiffské letiště je provinční, s jednou restaurací venku a několika malými krámky za bezpečnostní kontrolou. Začínám psát deník, letadlo má 15 minut zpoždění. Snad se to nezhorší, jinak bych mohl mít nepříjemnost na přestupu v Amsterdamu. Nakonec se obavy nepotvrdí a s 20 minutovým zpožděním vyrážíme z Cardiffu.

Po cestě se zhoršuje počasí, začíná pršet a foukat a tak je přistání nezvyklé. Přistáváme se silným bočním větrema lehkým smykem po dosedu. Sedím na exit rowu a nouzové dveře mě trochu zneklidňují – na krajích z nich trčí jakýsi silikon a je vidět, že úplně nesedí – dole až o 1,5 centimetru.

V Shipholu přecházím k bráně B1, píšu deník a spolu s dalším davem lidí nasedám do letadla směr Ruzyně. Let je bez problémů, počáteční drobné zpoždění doháníme a tak přistáváme na čas. Kufr mi vyjede skoro jako poslední, celníci pořádají hon na všechny přiletuvší – jde přeci jen o Amsterdam, ale mě se kontrola vyhnula. Volám taxíka, který za neuvěřitelné 4 minuty přijíždí a za necelých 30 minut jsem doma. Tam bohužel zjišťuji, že došlo k vnitřnímu poškození kufru, ale jak se zevnitř podařilo ohnout plechovou trubku troleje, opravdu nechápu.

Cardiff je zajímavé město s pěknou atmosférou, ale jeden pobyt naprosto stačí ;)

Jak jsem odcházel od UPC

Ke konci minulého roku jsem se na webu dočetl, že se UPC chystá zdražovat. O tomto faktu mi nepřišel žádný email, od července jsem měl podepsanou smlouvu, která mi zaručovala dvouletou fixaci tarifu, čímž jsem předpokládal, že se to mě netýká. Pro jistotu jsem ale raději napsal na zákaznické centrum, které mi odepsalo, že se mě zdražování týká. K tomu všemu mi došla konkurenční nabídka, která byla o 150 korun levnější. Tedy 1800 korun ročně, to už jsou docela zajímavé peníze, ne?

Nechával jsem si to projít hlavou, až jsem se během Vánoc rozhodl. Sice to bude pracné, obtížné, ale principy jsou principy. Co když to UPC udělá příště a třeba s všeobecnými podmínkami. Napsal jsem tedy doporučený dopis s výpovědí, zaplatil za trackování a doufal, že to dopis stihne před 31. prosincem. Povedlo se a tak jsem čekal, kdy mě bude UPC kontaktovat. Navíc jsem si děkoval, že jsem před půlrokem kabelový modem UPC nekoupil.

To se stalo až okolo 13. ledna, kdy se mi ozvalo retenční oddělení a marně se mě snažilo přesvědčit, ať zůstanu. Nabídka byla lákavá, ale nedosahovala výše konkurence. Vzal jsem tedy krabici od modemu, přebalil ho do balícího papíru, pojistil a odeslal na sběrnou adresu Nymburk. Přes internet jsem sledoval cestu balíčku po českých luzích a hájích, až našel konečně cílovou adresu.

Začal jsem si zařizovat nový internet, což byla také docela komedie, ale o tom jindy. UPC mi poslalo fakturu, kterou jsem pro jistotu zaplatil – ono nikdy nevíte, přijdete domů a budete mít zalepené dveře. V únoru mi přišla další faktura, tentokrát se záporným číslem. Splatnost měla deset dní a tak jsem čekal, že mi UPC poukáže peníze. Chyba, nestalo se tak.

Koncem února mi došlo, že se tak nestane a tak jsem se obrátil na zákaznické centrum. Tam mi odepsali, že vše postoupili finančnímu oddělení, které vše vyřeší. Další den jsem dostal odpověď, že má pohledávka je oprávněná a UPC mi pošle přeplatek zpět.

Uplynul měsíc a nic se nedělo. Znovu jsem se obrátil na zákaznické centrum, které mi odpovědělo, že došlo k omylu na finančním oddělení a v co nejbližším termínu mi peníze poukáží.

Uplynul měsíc a nic se nedělo. Uběhl jsem maraton. Dnes se podívám na účet a stal se zázrak, mám na něm platbu od UPC. Trvalo to jen čtyři měsíce.

Těžký život maratonce

Loni v září jsem se v záchvatu euforie po pěkně zaběhnuté desítce přihlásil na Pražský maraton. Tehdy jsem ještě netušil, co mě čeká. Do května je přece spousta času. Navíc, když si něco řeknu, tak se to tak stane. Maraton pod 4 hodiny, to bude můj cíl…

Pak přišel prosinec a já zjistil, že je na čase něco dělat, tedy konkrétněji běhat. Naštěstí to byl mírný měsíc, teplota pod nulu prakticky nepadla, ale stejně jsem se cítil trochu jako blázen, když jsem mezi Vánoci pobíhal mezi poli. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, sníh, nesníh, bahno, nebahno.

Pak přišel leden a zima trochu přituhla, stále jsem se ale držel plánu, který mi předepsal Garmin. Opruz byly delší výběhy, které se ve večerních hodinách opravdu nedaly, do blízkého parku jsem se sám ve tmě bál. Že nešlo o plané obavy se ukázalo ve chvíli, kdy byl v parku nalezen omráčený běžec. V únoru jsem chytil chřipku a skoro týden neběhal, můj tréninkový plán nabral zpoždění.

Během března se mi povedlo objemy opět zvednout, takže jsem se pohyboval okolo 50km týdně. Stal jsem se abstinentem, protože alkohol v kombinaci s výběhy a dobou nutnou pro regeneraci nebyl vhodný. Dlouhé výběhy už byly opravdu dlouhé a tak jsem začal hledat, kde vlastně ty dvě+ hodiny odběhnu, aniž bych běhal jako krysa v kolečku. Koncem března jsem měl navíc ostrý test v podobě půlmaratonu. Původní plán na 1:40 jsem raději změnil na 1:50, což se mi splnit podařilo. S nadějí jsem vzhlížel k 3 květnu.

Duben, ještě tam budem – dlouhé výběhy už trvají tři hodiny, opakovaně poznávám krásy Křeslic, Průhonic a dalších milionářských čtvrtí v okolí. K tomu s kamarádem jedeme do Kralup a běžíme zpět do Prahy. Bylo pod mrakem, cesta rychle utíkala, ale od 30km začalo docela peklo. Nakonec z toho bylo kilometrů třiatřicet a současně taky nejdelší běh, který jsem do té doby absolvoval. Po večerních příchodech z práce se z rychlého navléknutí do běžeckého už stala rutina. Zatímco jiní koukají na zprávy, já běhám. A k tomu ta proklatá rungo výzva :)

Vše uteklo jako voda a byla předstartovní sobota. Od rána jsem cítil, že něco není v pořádku – pobolívala mne hlava a přišla rýmička. Snad to nebude něco horšího. Okolo poledne jsem se byl vyklusat, pak se nacpal těstovinami a šel spát. Pak jsem zajel do centra Prahy, kde se mísily turisté, běžci a fandové MS. Bylo krásně, teplo, svítilo sluníčko. Všude se pilně pracovalo na tom, aby bylo na druhý den všechno připraveno. Dojel jsem domů, podíval se na trápení hokejistů, uvázal si mokrý šátek kolem krku a šel spát.

Ráno jsem posnídal, bolest v krku ustoupila, rýmička moc ne, posbíral připravené věci a vyrazil na start. Na spodní části Václaváku jsme měli sraz s kolegou, se kterým jsme chtěli běžet společně. Možná z hecu jsem si řekli, že zkusíme čas 3:50 – tj. cca 5:30 na km. Pak jsem pocítil nepříjemné střevní problémy, které ale vyřešila jedna rychlá návštěva Toitoiky.

Přesunuli jsme se do startovního koridoru, vpředu viděli vodiče na 3:45 a v dálce za sebou i na 4:00. A najednou tu byl start. To, že tomu tak je, jsme slyšeli z reproduktorů. Byli jsme tak daleko od Staroměstského náměstí, že výstřel k nám nedolehl. Po 6 minutách chůze jsme se dočkali a proběhli po modrém koberci startovní branou. Ta zapískala, načetla čip a mohli jsme se vydat Pařížskou ulicí vstříc 42 kilometrům.

Prvních 20 uteklo jako voda. Sem tam jsem si pokecal s kolegou, hýřili jsme vtípky, drželi stanovené tempo. Na každé zastávce jeden jonťák a jedna voda a běžíme dál. Mimo jiné jsem mu řekl – maraton, to je taková nuda, prvních třicet kilometrů o ničem a pak se ukáže. Netušil jsem, jak blízko jsem pravdy. Na půlmaratonu kolega zaváhal na občerstvovačce a už mě nebyl schopen dohnat. Ztráta narůstala a tak dohánění vzdal. Na pětadvacátém kilometru vidím prvního zvracejícího a chápu proč. Už kilometr mi žaludek říká, že se mu vůbec nelíbí, co jsem do něj nalil za lepkavé sladké svinstvo. Pěkně mi v něm šplouchá. Už si nemám s kým povídat, jedu sám a stává se z toho trochu stereotyp.

Co ale s tím? Na další občerstvovačce jsem jonťák vynechal, dal si jen vodu a banán. Snad to pomůže. To jsem už ale u Smíchova a konečně běžíme na sever do Libně. V hlavě si promítám trasu a říkám si, už je to jen kousek, dvě třetiny máme za sebou. Na hodinkách vidím, že 3:50 je nereálný čas, mám pocit, že začínám tuhnout. Čas od času mi zvednou náladu osvěžující houbičky se studenou vodou. Naštěstí konečně přišly mraky, takže na nás už nepraží slunce. Trasa vede zpět přes řeku okolo Karlova mostu, už pomalu nevnímám povzbuzující lidi, začínám si přát, aby to skončilo.

Kostky u Rudolfina se podobají fakírskému cvičení, každý krok mi způsobuje bolest, ale za chvíli už jsem zase na asfaltu. Díky bohu. Trasa vede kolem sídla vlády, do kopečku už se mnohým ani nechce, síly ubývají. Začínám mít hlad, bolí mě kyčel a kotníky taky nevysílají nejpozitivnější zprávy. Proč jsem se jen hlásil, to byl teda nápad. Jsem na 35 kilometru u Hlávkova mostu a začínám vážně pochybovat o tom, že to zvládnu pod 4 hodiny. To přece není možné, takhle strašně vytuhnout, když jsem to měl rozběhnuté tak dobře. Vidím dalšího zvracejícího a dva, kteří to vzdávají. Okolo cesty už nejsou prakticky žádní diváci.

Občerstvovačka mě trochu povzbudí, ale vidím, že mí spolubojovníci už také neklušou, ale rádi přejdou do polochůze. Máme tu Libeňský most. Sunu se ke kraji, abych nepřekážel rychlým štafeťákům, kteří nás svěže míjí. Už ani nemám myšlenky na to, jak rád bych je zezadu přetáhnul olověnou trubkou. Jen běž, klusej, nezastavuj, je to jen kousek, jen 5 kilometrů. Rychle násobím a nevěřím, že tu půlhodinu ještě vydržím.

Předbíhá mě první vodič na 4:00. Už tak brzo? Podle rychlého propočtu běží o pár minut rychleji. Rohanské nábřeží je peklo. Houkající sanitka odváží nebožáky, kterým tělo vystavilo stopku. Už nemám žádné myšlenky, jsem rád, že kolem mě lidi taky běží, jinak bych to asi vzdal. o je asi přesně to, o čem se mluví. Do 30km je to o ničem a pak začíná zábava. Bolí mě každý krok. Náladu mi zvedá zábavná dvojice, kdy trenér řve na svou svěřenkyni, ať se nefláká a přidá. Sice je to možná trochu za hranou slušného povzbuzování, ale i mě o pomohlo: “Koukej na sebe, jen se tu plazíš, zvedni pořádně ty nohy. Špeku máš na sobě dost, tak jedu, jedu, jedu!”. Konečně myslím i na něco jiného, než jak by bylo pěkné to zabalit a jet domů. Kolem cesty se protahuje mnoho běžců, křeče jsou zlé. Přemítám o tom, jak moc jsem v háji, jak se na to vykašlat, že mi to za to nestojí. Zkrátka pozitivní přístup.

Na 38 je občerstvovačka. Na férovku zastavuji u stolečku a pomalu do sebe leju vodu, houbičkou si otírám obličej. Vyklusávám a předbíhají mě další 4 hodinoví vodiči. A je to v háji. Pět měsíců tréningu, odpírání, úsilí a já to takhle zvořu. Tak to aspoň doklušu. Zase se rozbíhám a dostávám Hlad a za chvíli i žízeň. Jak to ty 4 zbývající kilometry jen zvládnu? Asi jsem si měl vzít víc pití. Ale to už tu máme 40 kilometr a poslední občerstvovačka, díky moc za ní, opravdu díky. Chlemtám poslední vodu a snažím se pokračovat. Klušu Těšnovským tunelem, ale do kopečka už jdu, trochu se mi na chvíli zamotala hlava. Zvolňuji. Znovu vyklusávám, ale kostky jsou děsné. Už se nesnažím tlumit nárazy, prostě pleskám. Konečně je tu 41 kilometr. Protahuju krok a doklusávám do cíle. Diváky v Pařížské nevnímám, jen vidím modrý koberec v dáli, je to tu. Čas procento nad 4 hodinami.

Procházím koridorem, dostávám pití, alufolii a zjišťuji, že nemůžu chodit. Nohy mi zchladnuly, klouby zatuhly. Sedám si, stejně jako mnoho dalších a pomalu upíjím. Zvedám se a kulhám Celetnou, po Příkopech na Václavák. A nejsem v tom sám, vypadáme jak pochodující lazaret. Vyzvedávám věci, převlékám se, fotka s přáteli a dobelhat se na metro. Doma se naložím do vany, opatrně se najím a jdu na dvě hodiny spát.

Večer se mi připomíná levé koleno, tak si beru na další den dovolenou a jdu zas spát. Nikdy by mě nenapadlo, jak hodně mohou bolet nohy a klouby. V noci se okolo třetí budím a hledám, jak si lehnout, abych mohl usnout. V době, kdy toto píšu, už je o trochu lepší, ale i tak jsem dostal od těla důrazné varování, že je potřeba příště víc trénovat a lépe rozvrhnout tempo. Jestli ale bude nějaké příště, těžko říct, z desítky i půlmaratonu jsem měl mnohem lepší pocity (i následná rána).

Edit: Už je večer a mě bolí jen stehna a lýtka, klouby už mohu ohýbat všechny, věřím, že zítra to bude lepší a třeba se i půjdu vyklusat. Ale maraton, ten si příště dobře rozmyslím…

Polívkování na náplavce, díky, už nikdy víc

Po doběhu půlmaratonu jsem se sháněl po kolezích, kteří běželi štafetu. Přišla mi SMSka: Na náplavce u Anděla je Polívkování, bude to super, přijď. Cesta mi trvala asi třicet minut, než jsem u lodi Admirál uviděl frontu k pokladnám. Po zaplacení třiceti korun jsem dostal razítko na ruku, časopis a kompostovatelnou lžíci z plastu. Jestli je opravdu kompostovatelná zkoušet nebudu, skončí v recyklovaném plastovém odpadu. Ušel jsem dva kroky a narazil na dav, který se tísnil celou náplavkou. Za chvíli jsem našel kolegy, kteří vystáli dlouhou frontu u stánku a dostali za cca padesátikorunu dvoudecku polévky.

Velice rychle ale stánky začaly vyvěšovat lístky vše došlo. S omezující se nabídkou se rychlost dojídání polévek zvyšovala, stejně tak i délka front. Jediné, co nedocházelo, bylo pivo, které jsem ale kvůli běžeckému tréninku nepil. Naštěstí stánek se sladkostmi byl skoro neobležen, tak jsem si alespoň koupil makový koláč. Čekat dlouhou frontu na polévku v polystyrenovém kalíšku a dát za ní padesát a víc korun, se mi opravdu nechtělo. Každou chvíli do mě někdo strkal, takže jsem měl co dělat, abych stále kontroloval peněženku a telefon.

Je skvělé, že se konají podobné akce, ale je velice smutné, když pořadatelé neodhadnou kapacitu svých stánků. Pak se z takové akce stává utrpení. Asi jsem už prostě moc starý, ale raději si zajdu v klidu posedět do restaurace a klidně si připlatím za klid.

Proč na silnicích umíráme?

Tahle otázka se vynoří vždy, když dojde k nějaké tragičtější nehodě. Proč je tolik mrtvých, co policie koná pro to, aby jich bylo méně, jsou i jiné způsoby, jak počet obětí snížit? To jsou jen některé z nadpisů článků, kterých se po internetu válí tisíce.

O víkendu jsme s rodiči jeli do Ústeckého kraje za příbuznými, najeli jsme odhadem 200 kilometrů. Za celou dobu jsme viděli jen jedno policejní auto, které navíc s kontrolováním dopravy nemělo nic společného. Co jsme ale rozhodně viděli, bylo nebezpečné předjíždění, o nepřiměřené rychlosti raději poučím. Protože jsem nemusel řídit, mohl jsem si vesele dělat obrázky, o které se s Vámi rád podělím.

Tak začínáme:

Předjíždění v křižovatce, přes ostrůvek a plnou čáru – Felicia, 7S80463 Férově ale říkám, že toto předjíždění bylo ze všech nejbezpečnější, protože bylo vidět velice daleko, takže nedošlo k žádnému ohrožení.

Další, bohužel bez rozpoznatelné SPZky – před horizontem na plné čáře, nepřiměřená rychlost. Jen štěstí, že v protisměru nic nejelo, protože řidič tam rozhodně vidět nemohl.

 

No a nakonec jeden běžný Superb – 4L58813, opět přes plnou a trochu rychleji, než by bylo vhodno – obrázky jsou po vteřině, takže je vidět, jak málo chybělo ke srážce.

 

Co závěrem? Vůbec se nedivím, že lidé na našich silnicích umírají. Kontrola ze strany Policie neexistuje a řidiči zvlčili. Už dávno je neděsí bodový systém a mnozí navíc žijí v iluzi nesmrtelnosti. Ale fyzika platí pro všechny.

Podivná sleva v Hervisu, aneb inflace v praxi

Mé milované sálovky značky Oliver odešly do věčných lovišť. Nejprve se z nich začaly odlupovat kusy podrážky, pak praskla plastová výztuž boty a nakonec se začala i trhat celá podrážka. Nastal čas najít boty nové.

Po rychlém průzkumu eshopů jsem dospěl k názoru, že zrovna probíhá výprodej loňských zásob a mám tedy obstojnou šanci koupit boy za rozumné peníze. Jenže koupě bot přes internet je podobná loterii, velikostí se i u jedné značky liším i o 2 čísla. Nezbylo než vyjet do velkoměsta a pokusit se urvat poslední kousky ve výprodejích osobně.

Začal jsem v Intersportu, kde byla ale nabídka dost probraná a na mé relativně mainstremové nohy už boty nebyly. Respektive byly, ale v cenách, které jsem v tu chvíli nebyl ochoten zaplatit. Možná si o mě myslíte, že jsem skrblík, máte pravdu :)

Dalším v pořadí byl Hervis, kde jsem měl vyhlédnuté pěkné Adidasky Feather Fly za slušnou cenu. Mou velikost neměli, vyzkoušel jsem tedy větší a kupodivu padly. Zkusil jsem ještě dvoje další, ale neseděly tak dobře, jako tyto. Tak jsem si je vzal, u pokladny pípnul kartou a odmítl igelitku za pět korun. Jsem skrblík, ale taky ekologicky smýšlející člověk, takže nepodporuji zbytečné plýtvání plasty.

Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem doma prozkoumal cenovku a slepil přelepku původní ceny. Původní sleva na 1199 byla nahrazena slevou ještě lákavější – na 1299! No řekněte, není to pěkný výprodej?

Garmin Fenix–podivné nabíjení

V pátek mi kolega přivezl jeho Garmina Fenixe s tím, že nějak zlobí a neví, co si s ním počít. Problémem bylo nabíjení – tvářil se jako nabitý, ale v okamžiku odpojení od nabíječky řekl, že nemá šťávu a vypnul se.

Zkusil jsem ho připojit přes USB redukci do zásuvky, pak do počítače, ale všude bylo chování stejné. Konektory vypadaly docela čistě, ale stejně jsem je trochu otřel. Ale stále nic. Při zoufalém hledání rad jsem zjistil nepříjemnou věc, podobný typ problému už s větším, či menším úspěchem, řešilo mnoho lidí. Baterie v hodinkách je bohužel nevýměnná a pokud odejde, tak jsou hodinky na odpis. to je velice nepříjemná zpráva a tak jsem čekal nejhorší. Protože je ale použitá baterie typu LiOn a kolega hodinky skoro nepoužíval, naděje neumřela.

Stáhnul jsem nejnovější firmware a nechal ho do hodinek nahrávat. Software řekl, že musím mít baterku nabitou, jinak update dopadne katastrofou. Protože už teď hodinky byly k nepotřebě a po záruce, riskl jsem to a s připojeným kabelem spustil update firmware. Nejprve se sice na displayi objevily podivné pruhy a celé se chovaly dost zvláštně, ale po restartu to začalo najednou všechno vypadat dobře. Hodinky reagovaly a v nabíječce začaly ukazovat 1% baterie. Po dvou hodinách byly nabité na 100 procent a po odpojení stále fungovaly.

Další den jsem je pro jistotu vzal na výlet, ale fungovaly bezvadně. Jen mě trochu zneklidňují ty moje, které jsou schopny se nabít velice rychle, že by se se mnou baterka pomalu loučila? Nová verze Fenix 3 vypadá lákavě, ale těch peněz…

Internet v mobilu od O2 – jak ho zrušit?

Během minulého měsíce jsem doma vydržel bez internetu. Mohla za to zábavná shoda náhod, kterou popíšu ve zvláštním článku. Nicméně během té doby jsem používal internet přes služební telefon, kde jsem ale velice rychle vyčerpal limit. O2 po limitu začíná aplikovat svou zvrhlou FUP, která blokuje prakticky vše, mimo http. Proto jsem poslední týden nevydržel a na soukromém čísle si zakoupil extra 375MB dat v rámci balíčku Internet v mobilu+ M.

Když jsem se konečně dočkal a internet začal fungovat, balíček jsem chtěl samozřejmě deaktivovat. Proto jsem se přihlásil do O2 samoobsluhy, zaškrtl změnu tarifu a čekal, že je tím vše vyřešeno. Jenže za dva dny mi přišla SMSka, že byl datový tarif prodloužen a odečteno dalších 90 korun. To mě trochu nadzvedlo, podíval jsem se do O2 samoobsluhy, ověřil si, že mám pravdu a hledal, jak zjednat nápravu.

Ukázalo se to jako poměrně prosté, svůj příběh jsem napsal do O2 chatu a operátorka mi slíbila, že se mi do 30 dnů někdo ozve s výsledkem reklamace. Světe, div se, za dva dny mi přišla SMS, že byla reklamace uznána a stržený kredit vrácen. Navíc mi zůstala aktivovaná i nevyžádaná služba, což vidím spíš jako bug na straně O2. Každopádně mě přístup i rychlost vyřízení velice kladně překvapila. Palec nahoru.

Jízdárna Pražského hradu - Hrady a zámky objevované a opěvované

Každý, kdo jel v poslední době pražským krtkem, nemohl minout plakáty zvoucí na výstavu z českých hradů a zámků. V jízdárně Pražského hradu se podařilo shromáždit velice významné a cenné památky, počínaje branou z Karlštejna, konče relikviářem svatého Maura.

Neodolal jsem a o víkendu jsem se na výstavu vydal. Již od zastávky tramvaje Pražský Hrad se táhl dlouhý had lidí. Mnoho z nich naštěstí nemluvilo česky a tak jsem se tiše modlil, aby šli na Hrad a nikoliv na výstavu. To se skutečně stalo, byl jsem třetí na řadě. Po čtyřech minutách čekání jsem vytáhl z peněženky 150 korun a dostal vstupenku na výstavu. To, že u pokladny nebyla fronta neznamenalo, že by byla výstavní síň prázdná. Bohužel.

Češi nejsou úplní kulturní barbaři a na výstavy chodí. Když si ale chcete v klidu prohlédnout exponáty, aniž byste se museli prodírat davy dalších kulturychtivých lidí, je otrava. Vážně. To vás ale nesmí odradit, protože tahle výstava je opravdu vydařená. Hned u vchodu vás přivítá brána z Karlštejna, která je symbolickou branou na výstavu. Celá jízdárna je dělena do etap vývoje našeho státu. Všechno začíná památkami z období Velké Moravy, následují Přemyslovci, Lucemburkové a celá výstava končí až křeslem od Plečnika, ve kterém sedával Václav Havel.

Na výstavě je rozhodně zlatým hřebem relikviář svatého Maura, ale mě velice zaujala i replika naší koruny, Masarykova závěť k dostavbě Hradu a koňská zbroj. Výstava je celá nacpaná vzácnými exponáty, směle si troufnu říct nejlepší z nejlepších, takže pokud se vám nechce sjezdit celou republiku, určitě se stojí za to na Hrad vypravit.

Garmin Connect – nezobrazující se aktivity v kalendáři

Od přírody jsem líný a tak hádejte, co používám k hodinkám Garmin na zobrazování mých aktivit. Ano, uhodli jste. Jedny z nejnesmyslněji navržených webových stránek – Garmin Connect.

To, že už asi měsíc je na webu stále stejná varující hláška:

“We are experiencing issues with Garmin Connect. Our team is actively investigating the issue. Please visit our status page for updates. Thanks for your continued patience.”

jen dotváří můj celkový dojem z aplikace.

Dnes jsem se byl, stejně jako několik minulých dní, proběhnout. Po nahrání do cloudu jsem se podíval do kalendáře a nebyl jsem překvapen. Svůj běh jsem v něm neviděl, ale v souhrnu se samozřejmě ukázal. Proč?

Po deseti minutách hledání jsem nalezl řešení, které mi doslova vyrazilo dech. Implicitně jsou totiž uživatelské aktivity zablokované a povolují se velice obskurním způsobem. Nejprve musíte na stránce s kalendářem najít malý nenápadný prvek vedle pondělí.

Po kliknutí na ty dvě malé čárky se rozbalí menu, kde stačí najít záložku Aktivity a zaškrtat ty aktivity, které chcete v kalendáři vidět.

Uživatelské rozhraní navrhoval asi nějaký genius, který předpokládá, že uživatelé vyzkoušejí všechno na všechno, aby se dostali k cíli. Mám velké pochybnosti o použitelnosti aplikace, kterou Garmin vyrobil a začínám vážně přemýšlet o její změně. Škoda…

Běhám, běháš, běháme

Je to již rok a půl, co jsem si koupil své první běžecké boty. Nike Airmax Tailwind 4. Byl jsem v nich během následujících měsíců přibližně pětkrát. Pak jsem se ale přihlásil na záříjový Nike běh We Run Prague a musel jsem začít trénovat. Jsem člověk hravý a tak byla otázka času, než si pořídím nějakou IT výbavu. Hodinky Garmin Fenix jsem už měl, takže volba byla docela jasná – měřič tepové frekvence.

Originální ale stojí tolik, jako jedny boty, pátral jsem tedy na stránkách čínských výrobců, až jsem našel zajímavé měřiče za neméně zajímavé ceny. V přepočtu za čtyři stovky krabička, která vypadá skoro jako originální měřáky, jen nápis chyběl. CooSpo. Abych nekupoval zajíce v pytli, projel jsem internet a našel vcelku pochvalné recenze mnoha lidí, negativní nebyla jediná. Recenze vyšla dokonce i na známém zpravodajském serveru a tak jsem to risknul a dolary do Číny poslal. Za tři měsíce mi došel malý lehký balíček s měřákem. Nadšeně jsem v deset večer vyběhl mezi paneláky, jen abych viděl novou křivku v běžecké statistice.

Uplynulo pár měsíců, musel jsem už jednou měnit baterku, ale pás stále funguje bez problémů. Koupil jsem si další boty, zase Nike, ale Pegasus 28, a připravuji se na těžkou zkoušku- double. Tento rok totiž poběžím nejprve půlmaraton a následně i běh nejslavnější – Maraton. Před Vánoci jsem si pln optimismu říkal, že je dost času a časy 1:40 a 3:40 nebudou problém, ale jak čas běží, ukazuje se, že to problém bude a zatraceně těžký.

První delší běh ukázal, že tempo okolo 5 minut na kilometr je při mé současné kondici na 20km nereálné. Byl jsem schopen držet tempo okolo minut šesti. Pokud se ale stane za necelých 100 dní zázrak a forma půjde nahoru stejně, jako se mi to povedlo loni, šanci bych mít mohl. Zatím jsem ale pesimista a jen s úzkostí se snažím dodržovat rady zkušenějších – když chceš zrychlit, zpomal ;)

Výměna baterie v APC Smart UPS 800VA

Po pěti poctivě odpracovaných letech najednou začala naše UPSka APC Smart 800 VA stávkovat. Nejprve hlásila výměnu baterie, po půl roce už ale začala jen vztekle pištět. Po hledání na internetu jsem našel několik možných příčin, jednou z nich bylo i usmažení invertoru a tím pádem i zničené UPSky. Žádného přetížení jsem si ale nebyl vědom a tak jsem začal hledat, jak pořídit novou baterku. Podobně se zachovala i takzvaná psí UPSka APC ES 650.

Originální baterie stojí spousty peněz, APC si je cení na 1800 korun, celá nová UPS stála okolo 5000. Tolik se mi samozřejmě dávat nechtělo a proto jsem hledal i na méně oficiálních webech, až jsem našel známý AVACOM s jejich náhradními baterkami. Jakou ale zvolit? Kolem létají Volty a Ampérhodiny, kolik je to správné číslo? Naštěstí na to výrobci pamatují a tak označují své neoficiální kity podobně, jako APC. Správný pro tuto UPSku je tedy RBC32. Drobná komplikace je v tom, že tato UPSka má dva články spojené přes jednoduchou plastovou základnu, čímž dosahují vyšší kapacity. Je tedy nutné nejprve stávající články demontovat a následně zapojit nové. Není to ale nic složitého, jak můžete vidět na přiložených obrázcích.

Průmyslovým nožem přeřízněte stávající samolepku, která drží články u sebe a odpojte je z plastové základny.

Zapamatujte si zapojení, abyste nové články nezkratovali !

Vybalte nové články a zapojte je. Pak velkou izolepou vzniklou cihličku několikrát omotejte.

Vzniklou superbaterku dejte do UPS. Zavřete víčko, UPS zapojte a zapněte. No a je to a ani to nebolelo :)

Náhradní baterky vyšly na cca 800 korun, tedy prakticky polovinu toho, co baterky originální. Tímto činem samozřejmě ztrácíte záruku, protože jste neodborně zasáhli do elektrického zařízení. Poměr cena x výkon x rizika nechť si každý zváží sám.

PF 2015

Tak je to opravdu tak, přežili jsme další rok a máme tu docela pěkně kulatý rok 2015. Vzpomínám si, jak jsem si v roce 1995 říkal, jak je rok 2000 děsně daleko, a že až bude, tak budu děsně starý. No a najednou tu máme 2015 a rok 2000 je velká historie. Všichni mají ve zvyku bilancovat, já to shrnu do jednoho slova: fofr.

Podívám-li se na počet příspěvků, je to tristní a pokud to půjde tímto tempem dále, budu už psát jen ta PFka. Na druhou stranu, už píšu osmým rokem a to je důvod k oslavě. Opět jsem si dal předsevzetí alespoň jednoho příspěvku týdně, mám mnoho témat z minulého roku, tak je budu postupně doplňovat. Nebo se o to aspoň budu snažit.

Všem do nového roku hodně štěstí, zdraví, lásky a taky klidu na všechno, co vás baví!