Před cca čtyřmi měsíci jsem se rozhodl, že se přihlásím na desetikilometrový závod Prahou. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že takové běhy jsou dva, jeden od Nike a druhý od Birellu :) Zvolil jsem dle peněženky ten levnější a začal pozvolna trénovat. Běžecké boty, které jsem si koupil loni v srpnu, byly skoro netknuté, ale závod, to byla ta správná motivace.
První běhy okolo Hostivařské přehrady byly docela tuhé, navíc jsem úplně neuměl ovládat hodinky od Garmina – Fenixy. Při druhém běhu jsem si vyzkoušel desítku nanečisto a ustavil tak svůj osobák – 55:20. To bylo před necelými třemi měsíci. Přečetl jsem si pár článků, mluvil s několika kamarády a pořídil si čínský měřič tepu CooSpo. Nemohl jsem se dočkat, až dojde a budu ho moci vyzkoušet. Po čtrnácti dnech běhání jsem zkusil orientačně desítku znovu, ale ouha, čas jen tak tak podlezl hodinu. Bolest kolen mi navíc naznačovala, že bych měl zvolnit.
Začal jsem běhat kratší úseky, ale zato 5x týdně a kolena si přestaly stěžovat. Pak přišel měřák, další hranice v mém běžeckém životě. Po zesynchronizování s hodinkami jsem vyběhl v deset večer na Chodově, jen abych ho mohl vyzkoušet. Oběhl jsem Chodovskou tvrz, minul pár opilců vracejících se s hospody a nedočkavě uploadoval data do Garmin Connectu. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem zjistil, že má tepovka je astronomická. Další tréninky jsem tak pracoval na tom, abych moc nepřelézal 160 a většinou tak běhal okolo 6 minut na kilometr.
Jak se ale start závodu blížil, pomalu jsem zrychloval, tep se moc nezvedal a najednou jsem bez problémů uběhl i 15 kilometrů. A šlo by to i dál, kdyby slunce nezapadalo tak brzy. Negativní na tom všem bylo, že jsem začal hubnout. Většina čtenářů si teď asi myslí, že jsem naprostý blázen, ale když jsem před běháním na svých 183cm měl 74kg, rozhodně to nebylo moc. Každopádně jsem se dostal i k 68 :( Upravil jsem jídelníček, abych pokles váhy zastavil a běhal dál. Den před závodem jsem se už jen lehce vyklusal a zaokrouhlil tak počet naběhaných kilometrů za dva a půl měsíce na 300.
Vyspával jsem dlouho, pořádný spánek je základem úspěchu. V deset hodin mě napadlo napsat známému, který taky občas běhá, jestli náhodou taky nejde. Rozespalým hlasem mi do telefonu potvrdil, že jde a já se pak už jen naládoval těstovinami, po obědě další dvě hodiny prospal a vyrazil na start.
Proč organizátoři vymysleli, že startující musí být na místě dvě hodiny před startem, mi zůstává záhadou. Odevzdali jsme batohy do dodávek TNT, našli záchody a pak jen posedávali na obrubnících a vyčkávali startovního času. Čas se neskutečně vlekl, zpestření občas poskytli divně křepčící lidé, kteří se rozcvičovali, dobré hlášky na zádech závodníků a vůbec nejlepší byl pohled na běžce, kterak močí na předvolební billboard jedné nejmenované politické strany.
Tři, dva, jedna, tradá… Start je tu a nic. Vpředu už se dávno běží a my vzadu máme smůlu. Za 90 sekund se nám ale na start podařilo dojít a začali jsme drže tempo 5 minut na kilometr, což byl stanovený cíl. Koridor se různě klikatil, často se někdo pletl pod nohy a tak jsme legračně davem kličkovali kupředu. U Vyšehradského tunelu došlo k menší tlačenici, lidí bylo o něco málo víc, než byla jeho kapacita, ale za chvíli se zase běželo dál. Další menší komplikace nastala u Tančícího domu a pak u Národního divadla. Podběh okolo podzemních garáží nám dal nadýchat trochu čerstvých zplodin a následný kopeček s levopravotočivou zatáčkou zase prověřil fyzičku, někteří už začali tuhnout. Krátce předtím občerstvovačka na 5km s vodní sprškou. Pochopil jsem, proč mi kamarád říkal, že se stejně nedá moc pít. V běhu jsem se tou vodou málem zadusil. Zbytek jsem pak na sebe prostě vychrstl.
Dav běží stále dál, kolem Karlova mostu, u Rudolfina se točíme k řece, pak na náplavku a ostrou zatáčkou zpět a úzkými uličkami k Prašné bráně. Tepovku jsem už měl u 190 a začal jsem cítit tepající lýtka. Běh po kostkách a proplétání se uličkami bralo hodně sil. Navíc to bylo, jak jsem se následně dověděl z garmina, bylo do kopce :) Ostrá pravá, vnitřek zatáčky se skoro zastavuje, tak volím delší, ale rychlejší trasu vnějškem. Běžíme po Příkopech, kolem davy lidí, za chvíli jsme na Václaváku. Zde musíme vyběhnout skoro do půlky, po levé straně občerstvovačka na 7,5 km a pak hurá dolů na Národní.
Národní je široká, ale zatraceně dlouhá, kousek vpředu vidím balonky vodiče na 50 minut a také bílý balon 8km. S kamarádem se domlouváme, že to zkusíme dát a uvidíme, kolik to na konci ukáže. Sejdeme se až u dodávek. Vyráží prudce vpřed, já opatrně zrychluju, abych nevytuhnul. U Národního divadla do toho ale pořádně šlápnu a v ocásku na mostě dobíhám balonkového vodiče a vodičku. Při zpáteční cestě na břeh se od vodičů definitivně odpoutávám a běžím vstříc 9 km.
Předbíhám mraky lidí, běžím na kraji tramvaje, cítím se jako pták…Po 200 metrech mě ale svaly začnou říkat, že to takhle dál nepůjde, cítím, jak se pomalu kyselí a krok se mi zkracuje. Devátý kilometr je ale za mnou, už jen pět dvoustovek a jsem doma. Seběh na náplavku mi zase dodává sebedůvěru, na bočním chodníčku pouštím nohy a nabírám rychlost. Na náplavce předbíhám další desítky lidí, kteří neodhadli svůj čas a blížím se k cílové pásce, která je ale pořád ještě v dáli. U hospody dochází k další minizácpě, ale pak už je cesta volná. Z posledních sil se snažím přidat, už to moc nejde, ale i tak zabíhám poslední kilometr za 4:11. Probíhám cílem a mám dost. Pořád pokračuju rovně, než si uvědomím, že bych měl zastavit hodinky a ideálně se svalit na zem. Ale to nejde, organizátoři nás správně ženou dál.
V koridoru si beru Rajec, Isostar, banán a energetickou tyčinku a chystám se někde v poklidu zemřít. Jak ale mířím k dodávkám, to nejhorší opadá, puls jde dolů a zase bych mohl běžet. Proplétám se davy a setkávám se s kamarádem, který celý vysmátý hlásí čas 47:25. Předběhl mě na posledních dvou kilometrech o minutu a vteřinu! Převlékneme se do suchého a sledujeme doběh ostatních, ještě zjišťuji, že mám v telefonu oficiální SMSku s časem a síť O2 pěkně kolabuje. V devět večer je oficiální vyhlášení. Nejlepší muž se dostal pod 30 minut, klobouk dolů. Odcházíme, ač afterparty pokračuje, jdeme na Smíchov a pak hurá domů.
Den před během jsem měl strach z davů, klopýtání, strkanic, ale nic moc se nestalo. Organizátoři odvedli dobrý kus práce, papírové jednorázové čipy jsou super, trika se také povedla, jen by to chtělo příště lépe upravit trať tak, aby bylo zatáček a zúžení co nejméně, berou hodně energie a dochází na nich k zácpám. Ale ten pocit, že jste pokořili vysněnou hranici… k nezaplacení.
Tak zas za rok. Díky. #WeRunPrague
Žádné komentáře:
Okomentovat