Nedávno jsem o víkendu v centru města začal pociťovat náhlou potřebu, kterou jistě každý zná. Nacházel jsem se v tu dobu v blízkosti stanice metra Můstek, byl jsem tedy relativně v klidu. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem zjistil, že záchodky v dolním vestibulu nefungují. Prošel jsem přes stanici do horního vestibulu a byl překvapen ještě víc. Ani horní záchodky nebyly v provozu. Postupně jsem začal zrychlovat a zachvátila mě lehká panika, kde sakra v centru Prahy najdu záchodky? A proč se spolu s uzavřením dolní části Václaváku nezbudovaly veřejné toalety?
Polovyběhl jsem eskalátory a zaujaly mě stromečky lemující ulici, tak hluboko snad nebudu muset klesnout. Přede mnou se objevilo velké logo Starbucks, záchrana. Vešel jsem a minul 3 vybírající si zákazníky, velká cedule WC mě zavedla do prvního patra. V něm, zcela opuštěném, byly v rohu dveře hrdě nesoucí nápis WC. Jenže vedle nich tlačítkový zámek s kódem, který jsem samozřejmě neznal. Na hledání na internetu jsem v tu chvíli opravdu neměl síly, sešel jsem po schodech dolů a vybral si tu nejlevnější věc, kterou ve Starbucks mají a jsem ochoten ji vypít – malý čaj. Jenže zákazník přede mnou se pořád nemohl rozhodnout nad tím, jestli si dá dortík, nebo muffin. Před očima se mi odehrávala scéna, při níž jsem mu ustřelil hlavu brokovnicí. Bože, tak už si sakra vyber…
Konečně došla řada na mě. V tu chvíli už jsem měl na čele studený pot a začínal jsem se zábavně kroutit. “Malý černý čaj s sebou prosím. A jaký je kód na záchody?”, vyhrkl jsem, v ruce připravenou stokorunu. Prodavač se na mě pobaveně podíval a začal pomalu vybírat kelímek a hledat čaj. “A chcete ho s mlékem, medem a jánevímčímještě?”, zeptal se s úsměvem. “Nechci ho vůbec, potřebuju jenom kód na záchod a jestli ho nedostanu, tak ty dveře asi vykopnu.”, nabízela se odpověď. Místo toho jsem jen rychle vyhrkl: “S ničím a potřeboval bych ten kód.”. “Ten bude na účtence, buďte v klidu.”, přišla odpověď. Klid byl v tu chvíli ale to poslední, na co jsem myslel. Možná po šumících Niagarských vodopádech.
Nekonečné vteřiny se vlekly, než jsem konečně dostal účet na pětapadesát korun, dostal jsem drobné a božskou účtenku. “Vyzvednu si čaj po cestě zpět”, hrkl jsem při skoku na třetí schod vedoucí ke spáse. Po čtyřech dalších jsem byl v patře a začal zadávat kód. 8050… Nic, červené světlo oznámilo, že mám smůlu. Proooč? Zkusil jsem zadat kód znovu s křížkem na konci. 8050# a dveře cvakly. Bylo to jako v tom vtipu, ten nejlepší pocit na světě. Sešel jsem pomalu po schodech, vzal si svůj čaj a rozloučil jsem se. Asi se stanu předmětem zábavných historek pro měsíc září, ale vzhledem k takřka neexistenci veřejných záchodků v Praze nebudu poslední.
Blíží se komunální volby, rozšíření počtu záchodků v Praze jsem v žádném programu strany nezahlédl. Jinak zpátky k tomu čaji, byl docela dobrý, jen klasicky naprosto vařící, ale asi poprvé v životě jsem se při pití z kelímku neopařil.
Žádné komentáře:
Okomentovat