Blog je webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné webové stránce. Nejčastěji, nikoli však nezbytně, bývají zobrazovány v obráceném chronologickém pořadí, (tj. nejnovější nahoře). Autor se nazývá blogger (někteří Češi píší pouze jedno g), veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra.
autocenzura - sdělované informace filtruje sám autor, nejčastěji ze strachu z postihu.
Zdroj: Wikipedie.cz
Pojmy máme vyjasněny, tak jak to tedy vlastně je? Celou internetovou blogozónu bych rozdělil na dvě obrovské skupiny. První jsou adresné blogy, kde je autor znám, podmnožinu tvoří známé osobnosti, nebo lidé, kteří si na blog dají i svou fotku. Druhá, mnohem větší skupina je tvořena blogy anonymními, někdy více, někdy méně, podle toho, kolik lidí mimo autora zná ještě jeho totožnost. Např. takový Ostravak je legenda a ani známí investigativní novináři se nedopátrali jeho pravé totožnosti.
Troufám si tvrdit, že každý alespoň trochu myslící člověk autocenzuru využívá. Proč? To je asi poměrně zřejmá záležitost, navíc se v minulosti již objevilo několik případů, kdy byli lidé za své bloggerské výkony vyhozeni z práce. Mezi nejznámější jistě patří Mark Jen (vyhozen z Google za blog http://99zeros.blogspot.com/), Ellen Simonetti (vyhozena z Delata Air Lines za blog http://queenofsky.journalspace.com/) a Peter Whitney (z Wells Fargo za blog http://gravityspike.blogspot.com/).
Někteří z autorů na webu kritizovali poměry ve svých firmách, nebo zveřejňovali fotky z práce. Pro firmy to může být dobrá (anti-)reklama, ale záleží na postoji PR oddělení. Že něco takového funguje i u nás, jsem se přesvědčil u svého příspěvku o zrušení povinného ručení, kde mě poslal komentář člověk pracující v ČS, který má na starosti sociální sítě. Šokující?
Takže když jsem si vybíral, jestli si zvolím anonymní, či veřejný blog, zvolil jsem variantu první. Důvod? Jsem srab, který se rád schovává za fiktivní anonymitou internetu. Stejně bych ale nikdy nerozebíral poměry ve své práci, ani to, o čem jsem se při ní dozvěděl, to mi přijde jako nejen nedůstojné, ale i neprofesionální. Navíc by se mohlo jednat i o vyzrazování důležitých obchodních (a jiných) skutečností. No představte si, kdybych tu psal, že je nemorální, když má O2 na telefonátech ze zahraničí marži 345,76%, ČEZ stojí jedna kWh 0,04kč a průměrný Čech utratí v Tescu 7362,50kč. Také pořizovat a zveřejňovat fotky z míst, kam se běžný člověk nemůže dostat je nezodpovědné, ale také nebezpečné. Co třeba fotky trezorů ČNB, plánů Temelína, nebo kamerového systému Pražského Hradu. Úlet? Podívejte se na server http://wikileaks.org/ , který je ochoten zveřejnit skoro vše, co mu anonymní dárci pošlou. Mezi nejvýznamnější a nejznámější kauzy se určitě řadí zveřejnění obsáhlých zpráv z Iráku, které ohrozily životy mnohých lidí.
Toto zatím byly spíše otázky pracovní, ale co rovina osobní? Někteří blog používají čistě k tomu, aby ventilovali své problémy a nikdo o jeho existenci nemá tušení, skutečně to je jakýsi zápisník, jehož obsah nemusí být nikomu určen. Tato skupina asi nemá problém napsat, že je dneska Karel vytočil tak, že lezli po zdi, sousedův pes je hnusná krysa v paruce, občas by chtěli na ulici začít křičet, skočit z mostu do Vltavy, lehnout si v létě do trávy a jen poslouchat, pár svých hloupých vět vzít zpět a psát vám, a že mají v mrazáku tchýni ;)
Další, již buď cíleně, nebo nedopatřením, adresu blogu někomu sdělili. Tam již předchozí věty mohou být nebezpečné a je již na odvaze každého jednotlivce, kam až je ochoten zajít. Jakékoliv projevy citů či emocí mohou být dezinterpretovány do podoby, kterou autor nezamýšlel. “Když tě ten můj pes tak štve, proč jsi to neřekl rovnou…”, “Do mrazáku přece měla patřit ten krocan, co nám sedí v křesle…”.
Poslední jsou již zmiňované známé osobnosti a lidé s fotkou a detailními informacemi o sobě. Zde je každý článek trochu o osobním hrdinství, ale možná i exhibicionismu. Pokud napíšete nevhodný článek, je možné, že Vás někdo zažaluje, jak už se to, pozor, i u nás stalo. Kauzu čtenáře žalujícího bloggera si můžete přečíst např. zde: http://www.lupa.cz/zpravicky/cesky-blogger-se-musi-omluvit-svemu-ctenari/
Kolikrát je ale právě neanonymita hnacím motorem k naprosto neuvěřitelným výtvorům, které se snaží provokovat a tím také samozřejmě získávat čtenáře. Nejzdařilejším případem je blog Radka Hulána myego.cz, který již dlouho rozděluje lidi na hulánovce a nehulánovce. Zvláště jeho, mnohdy až slepý, obdiv k produktům z dílny MS je perfektním hnacím motorem.
Blogy se v posledních letech staly neuvěřitelným zdrojem informací, já osobně svůj používám hlavně pro ventilaci ne-spokojenosti s různými službami či výtvory a stále mě udivuje, jak dobře někdy vyhledávače indexují. Už se mi párkrát povedlo, že původci služeb zde na blogu zareagovali, někdy pochvalně, někdy méně pochvalně. Vždy mě ale taková aktivita velice potěší. Blog je ale čistě neobjektivní věc, vše píšu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí s tím, že to je silně ovlivněno (neplést s ovíněno) mým pohledem, za kterým si stojím. Proto samozřejmě vzrůstá tlak na autory a autocenzuru. Někteří radikální bloggeři ale tvrdí, že autocenzura zabije Váš blog, nebude bezprostřední, ztratí své kouzlo a hodnotu.
“Milosti, nenechte prchlivost cloumat svým majestátem!”, věta z mé oblíbené pohádky Císařův pekař, která přesně vystihuje mou hlavní zásadu: “Když máte oči rudé vzteky, pěnu u úst a z uší stoupá pára, je dobré se jít proběhnout a pak v klidu, s chladnou hlavou napsat článek.” Ušetříte klávesy, slova a bude to mít hlavu a patu. Takže jak to vlastně s tou autocenzurou je, vážně netuším, vyberte si.
Žádné komentáře:
Okomentovat