Sedačka je doma

Minulý týden jsem si říkal, co bych si koupil do bytu. Po zavrhnutí sádrových trpaslíků a kovářské sady jsem vymyslel něco na sezení. Něco pohodlného, lehkého, skladného, co je moderní a prostě skvělé. Vyhrál sedací vak, který jsem si vyhlédl již před lety, když jsme na něm lenošili na výstavě Dokoupil 100. Jaký ale koupit? Originál? Kopii? Kopii kopie?

Dlouho jsem váhal, bádal, vybíral, ale nakonec zvítězil selský rozum a čistě poměr cena-výkon. Fatboy Marimekko sice vypadá supersexy, ale nespadá do mých finančních limitů a co když nedejbože není sedací vak to pravé? Zvítězila tedy lowendová napodobenina z eshopu www.nejlevnejsipytel.cz v barvě modré.

Po pár dnech mi přišla SMSka, že je pytel na cestě, poslán balíkem do ruky od České pošty. Byl jsem zvědav, přesunul jsem si dodání na večerní hodiny a čekal, co se bude dít. Zapomněl jsem na dodávku a zůstal déle v práci, nikdo ale nevolal. 5 minut před koncem dodávání jsem ale už byl naštěstí doma. Najednou zvoní zvonek, že by pytel? Skutečně, naštvaný doručovatel se ohlásil, že čeká v přízemí. Trochu ho vykolejil fakt, že nemám popsaný zvonek a v tu chvíli vypadla O2 mobilní síť, takže se nemohl dovolat. Na čele měl LED lampičku a v rukou obří desetikilový černý pytel na mrtvoly :)

Balíček jsem si převzal, vyvezl výtahem a rozbalil, skutečně to byl pytel. Bohužel převozem trochu nasmrádl od pytle na mrtvoly, ale dnes po třech týdne už není cítit prakticky vůbec, resp. mi ani neslzí oči, když na něm sedím. Sedoležení v něm je velice pohodlné, vak se v průběhu upravuje a upravuje, občas ale až příliš. Co bych mu vytknul je suchý zip, kterým lze vak rozepnout a doplnit kuličky. Obal je bezproblémový z umělého materiálu, takže se nezašpiní. Jen ten prach by se na něj nemusel tak lepit.

Za necelých 1600 korun je to koupě, které rozhodně nelituji.

Cukrárna Myšák

O víkendu jsme se byli s kamarádkou podívat na pěknou výstavu Vánočních ryb v Kinském paláci a po krátké procházce jsme zamířili do známé cukrárny Myšák, kde zatím ani jeden z nás nebyl. Cukrárna byla založena v roce 1904 Františkem Myšákem a do domu ve Vodičkově ulici č. 31 se přestěhovala v roce 1911. Za první republiky byla vyhlášená, na sladkosti sem chodili lidé jako Oldřich Nový, Ema Destinová či tenista Koželuh. Cukrárna také tvořila dorty pro prezidenty – pro TGM, E.Beneše i K.Gottwalda.

V divokých 90. letech cukrárna nepřežila a zanikla, naštěstí v tomto tisíciletí našla nového vlastníka, prošla důkladnou dvouletou rekonstrukcí, kterou vedl architekt Jan Špaček. Vybavení je nové, některé recepty na zákusky původní. Pokud do ní zamíříte, je dobré popřemýšlet o rezervaci, bývá hodně často plno.

My jsme ale měli štěstí a místo v prvním patře nalezli. Sice ne za zástěnou s okny do ulice, ale aspoň jsme měli pěkný výhled na zařízení cukrárny. Po důkladném prozkoumání jsme si dali kávu Myšák, čokoládový větrník a pařížský dort. Už po prvním soustu jsem věděl, že to, co se mi lehce rozplývá na jazyku, je pravá poctivá šlehačka. Nejprve jsme odjedli šlehačku politou karamelem z kávy a pak si do ní nasypali přírodní cukr. (To, že jsme to s cukrem oba trochu přehnali, se ukázalo o pár minut později.) Lehce upíjíme kávu a číšník přinese zákusky. Můj větrník je obrovský, jen škoda, že už neměli karamelový.

Pomalu ukusuji kousek za kouskem a v polovině tuším, že mám problém. Krém v zákusku je z pravé smetany a to důkladně zahuštěné, možná tak na 180%. Jsem ve dvou třetinách a ideální by bylo nechat si zákusek zabalit k večeři.  Když se podívám na druhou půlku stolu tak vím, že v tom nejsem sám. S lehkým funěním nakonec zákusky dorazíme, dnes asi večeři vynechám. Ještě chvíli sedíme u zbytku kávy a pak se vydáváme do chladného odpoledne.

Myšák byl další ze zařízení, které jsem chtěl navštívit. Když půjdete kolem, budete mít čas, určitě si běžte na chvíli něco malého zobnout.

Pod hladinou Vltavy

Nedávno jsem dostal tip na zajímavou výstavu v centru Prahy. Možnost podívat se, co za ryby žije ve Vltavě, sice mám díky potápěčskému kurzu, který jsem v létě absolvoval, ale jak často lze vidět ryby v dobrém osvětlení a s popisky? Ve Vltavě je totiž většinou špatná viditelnost, světlo ryby plaší a většinou se navíc dobře maskují. Na webu výstavy http://www.podhladinouvltavy.cz/ jsem našel otvírací dobu, která je od 10-18 od úterý do neděle a také je cena, která je 85kč pro dospělé a 60 pro děti. Kamarádku výstava také zaujala a tak jsme se domluvili na dnešku.

Sešli jsme se na Staroměstské, za chvíli došli mezi davy turistů na Staroměstské náměstí k paláci Kinských. Zvenku jsme bohužel žádný transparent lákající na akvária nenašli, ale na druhý pokus jsme vešli do správného dvora ;) (Je to ten levý vchod.) Výstava je umístěna ve sklepě, musí se sejít pár schodů a ocitáme se v historickém sklepě u pokladny. Platím vstupné a vstupujeme do první haly s akvárii. Všechna akvária jsou perfektně vyčištěná, žádné prstíky na nich nejsou vidět.

V místnosti s námi je i nějaký kroužek dětí, kterému poměrně nadšeně jedna členka vysvětluje, jak funguje dýchací přístroj. Přicházíme k impozantnímu akváriu, ve kterém je pod kořenem schovaný velký sumec. V jeho akváriu je ještě hejno rybek, které nelze nazvat jinak, než krmení. I na webu jsem našel rozhovor s pracovníkem výstavy, který říkal, že tento sumec čas od času akvárium “vyluxuje”. V dalším akváriu byla pěkná štika, která jen občas máchla ploutvičkou, jinak vypadala naprosto nehybně.

V další místnosti bylo velké akvárium s jesetery a obrovitým kaprem, který měl skoro metr a vitrínky s mušlemi, kraby. V další chodbě byly žraločí čelisti a pak už jsme byli v poslední místnosti, kde byla zase štika, malá štička a pár dalších rybek jako hrouzci a líni. No a už jsme byli u východu a výstavy byl konec. Bylo zajímavé vidět všechny ty ryby, které vídám jen se mrsknout a zmizet v temnotě vltavských vod, na vlastní oči, krásně a zřetelně. Cena za vstup je možná trochu vyšší vzhledem k množství předvedeného, ale energie jsou drahé a umístění v historickém centru Prahy cenu ospravedlňuje. Znovu bych na výstavu nešel, ale jednou to za to určitě stojí.

Horror jménem Albert

Víte, kdo je Albert? Nebo spíš co je Albert? Nic? Co když doplním, že pochází z Litvy a má 56 samořezných šroubů? Pořád nic? Dobře, dobře, tak poslední indicie – je z borovicového neupraveného dřeva. Ano, jde o regál z IKEAy a současně o důvod, proč mám pěkně odřenou pravou dlaň a proč jsem si o víkendu moc pěkně zanadával.

Při návštěvě IKEAy jsem jen tak mimochodem přihodil na vozík regál, který se mi perfektně hodí na balkon. Za 250kč, no nekupte to. Dám do něj truhlíky a květináče a celé to bude vypadat prostě skvěle. Na parkovišti jsem malý balík s rozloženým regálem hodil do kufru a ve sněhové vánici zamířil domů.

Po příjezdu a třem kolečkám, než se mi povedlo všechny nakoupené balíčky dopravit do osmého patra, jsem regál hodil do komory a začal skládat skříňku besta, kterou jsem si koupil jako základ budoucího obyváku. O ní ale někdy jindy. Dnem D pro Alberta byla neděle, nebo možná spíše dnem A?

Vstal jsem pravou nohou, posnídal a dal se do rozbalování, celé to bude přeci jen formalitka. Co může být na regálu těžkého, když je z masivu? Po rozbalení se na mě vysypalo mnoho dřevíček, velký pytlík plný šroubů a čtyřstránkový manuál. Začal jsem tušit problém. Návod na montáž byl naprosto jednoduchý, smontujte každé prkénko s každým a to třemi šrouby, díry v nich nejsou navíc často předvrtány. Jak bylo řečeno již v úvodu, šroubů je 56, legrace bude tedy opravdu kopa.

Po smontování prvního rámu jsem měl už krůpěje potu na čele a začalo mne pobolívat zápěstí. Když jsem montoval druhý rám tak se krůpěje změnily v potůček a zápěstí začalo natékat. Smontovat rámy tříprkennými poličkami probíhalo v 80 minutě souboje. Základní konstrukci už jsem konečně měl a začal jsem vážně uvažovat o tom, že posledních 12 šroubů už ponechám jejich osudu. Nakonec jsem se kousl a dokroutil je. Šroubovák i dřevěná prkna sice trochu protestovala, ale nakonec se povedlo. Celá komedie trvala prakticky dvě hodiny.

Regál teď stojí pěkně na balkoně a vypadá moc pěkně. Na internetu jsem našel jedno ale ještě mnohem hezčí užití – hledejte IKEA hackers Albert (obrázek níže). Od nynějška už vybírám nábytek nejen podle toho, kolik váží jednotlivé díly, kolik má na délku, aby se mi to vešlo do auta, ale také podle toho, kolik je v balení samořezných šroubů. Minimálně do doby, než si pořídím akumulátorový šroubovák ;)

 

Jeruzalémská synagoga

Jeruzalémská, někdy také Jubilejní, synagoga je vcelku netypicky hodně vzdálená od pražského židovského města. Je také největší a nejmladší, byla postavena v letech 1905 – 1906 na místě staré Cikánovy synagogy. Návrh budovy stvořil Wilhelm Stiassny, zkušený vídeňský architekt. Za okupace sloužila synagoga jako skladiště zkonfiskovaného židovského majetku, po válce byla její činnost obnovena. Nedávno prošla velkou rekonstrukcí, při které byla objevena původní výzdoba, která je jediná svého druhu.

Dlouho jsem kolem ní chodil a říkal si, že se dovnitř podívám. Minulý víkend jsem se konečně odhodlal a po zaplacení 80kč vstupného jsem se dostal dovnitř. Synagoga je přístupná jen od dubna do října všechny dny mimo soboty, takže jsem šanci využil opravdu na poslední chvíli.

Stavba má tři lodě, průčelí zdobí mohutný islámský oblouk s nádherným rosetovým oknem a nezbytnou Davidovou hvězdou. Okamžitě jsem si všiml mnoha velkých barevných vitrážových oken, každé z nich nese jméno dárce. Na západní straně jsou velké varhany a doplňkovou ozdobou jsou lustry. Přízemí je zařízeno zcela funkčně – synagoga je totiž stále v provozu. Na ochozu v prvním patře se nachází muzeum, ve kterém je zobrazen osud Židů po konci 2. světové války a na druhé straně seznam památek ve správě Pražské židovské obce.

Výstava je to velice zajímavá, občas až mrazí (hlavně obrázky a novinové útržky z období štvavého antisemitismu v minulém režimu). I kdyby v synagoze žádná výstava nebyla, rozhodně se vyplatí ji navštívit, výzdoba je opravdu skvostná.

Lze použít údaje ze sociálních sítí jako důkaz?

Minulý týden mi v emailové schránce přistál zajímavý email od mě naprosto neznámé firmy X1Discovery. Byla v něm překvapivá informace, že již 689 soudních případů využilo při vynášení rozsudku dat ze sociálních sítí. Nutno dodat že jde výhradně o rozsudky z USA.

Při průzkumu případů jsem zjistil, že šlo o Facebook (304), Myspace (315), Linkedin (39)  a Twitter (30). Každý je tak trochu exhibicionista a občas se tak na sociální síti pochlubí i tím, čím by neměl. V USA soudy odmítají využít pouze screenshotů ze sociálních sítí, celkem logicky poukazují na možnost manipulace s tímto typem důkazů. Proto soudy vyžadují přístup přímo k účtům dotyčných, případně doplnění informací o další metadata, jako jsou identifikační čísla záznamů, datum vytvoření, případně datumy dalších změn a další. Jak je to s možností použít tyto důkazy v našich končinách?

Na Slovensku provedla drobnou analýzu právní kancelář Abelovský & Šulva. Z ní vyplývá, že i Slovenské soudy se v poslední době setkávají se sociálními sítěmi a používají je jako podklad pro rozhodnutí, z rozboru ale nepřímo vyplývá, že soudům stačí k rozhodnutí skutečně screenshot ze systému.

Odkazovány jsou i tři české případy, ve kterém hrály roli zprávy přes Facebook a v posledním případě dokonce i pouhé přátelství. To mělo sloužit jako důkaz zaujatosti soudu. Odvolací soud konstatoval, že přátelství na sítí Facebook může být samo o sobě důvodem pro vyloučení příslušného soudce z projednání věci podle § 30 odst. 1 tr. ř.

Sociální sítě tedy jednoznačně mohou sloužit jako důkaz, zbývá vyřešit otázku možného zneužití. Přihlásit se někomu na účet a poslat škodlivou zprávu nemusí být tak velký problém. Je ale nutné říct, že zatím byly důkazy ze sociálních sítí vždy jen jedny z mnoha předkládaných. Tyto skutečnosti jsou pro mě odpovědí na otázku, zda má význam sbírat data ze sociálních sítí pro prevenci a vyšetřování fraudů. Už mi zbývá jen odpověď na otázku, jak tato data efektivně a levně uchovávat a vyhodnocovat. Že by byl řešením v poslední době často omílaný koncept Big data?

Nový obyvatel mého bytu - Z8810W

Při pohledu na své zespoda bílé ponožky jsem se včera rozhodl, že je třeba zakoupit výkonné vysávací zařízení. Výběr byl poměrně rychlý, protože doma již několik let máme stále funkční skvělý vysavač Clario od Electroluxu. Značku tedy máme, ale jakého zástupce z ní? I tady byla volba rychlá, protože nenávidím bezsáčkové vysavače. Jednou jsem měl tu zkušenost a musel s ním párkrát vysávat a také ho čistit a od té doby mám naprosto jasno. Nakonec tedy padla volba na model Z8810W.

Volba prodejce byla snadná, protože už mám účet v Datartu a cenový rozdíl od nejlevnějšího byl jen pár korun. K vysavači byla sice doprava zdarma, ale než řešit v nejnesmyslnější dobu dorazivší PPL, nechal jsem si dovézt zboží na Chodov. Dnes po cestě z práce jsem se v prodejně zastavil a chtěl si vysavač vyzvednout.

Nejprve brigádnice měla velký problém přijmout platbu kartou, ale nakonec se jí to s pomocí manažera povedlo. Pak jsem při čekání na výdej zboží vystál důlek vedle velké fronty čekající na reklamace, ale nakonec jsem se dočkal. Vysavač byl v pěkně velké krabici, která měla neméně pěkných 10 kilo. Než jsem se s ní vymotal z obchodního centra, byl jsem už pěkně rozehřátý a to mě ještě čekala cesta autobusem. Ten byl samozřejmě pěkně naplněn, jak už to ostatně ve večerní špičce bývá, ale ještě jsem se s krabicí vmáčkl. Za pár minut jsem ji už měl v pokoji a začalo rozbalování.

Přiznávám, že jsem do poslední chvíle váhal, jestli si domů nesu správnou krabici, protože jsem nikde označení 8810W neviděl. Při obhlídce krabice jsem ho na malé nálepce našel. Kousek od této informace byl transportní lístek z OC Olympia v Teplicích na centrální sklad a dále pak do OC Chodov. Buclík je tedy docela cestovatel ;) Následovalo to nejlepší – rozbalování.

Nejprve jsem našel sbalenou hadici, pak návody, záruční list, hubice a po odklopení víka, vysavač. Označení W na konci znamená White – je krásně bílý. Nemohl jsem si také nevšimnout dokonalého zpracování, kolečka jsou pěkně pogumovaná, vysavač má tichý chod, jen regulace výkonu by mohla být analogová a ne elektrická. Šňůra má skutečně 7 metrů a co je také sympatické, navíjení je pomalé a plynulé.

Po prvním vyluxování, při kterém jsem luxoval plovoucí podlahu s hubicí nastavenou na kartáčky, jsem musel hubici jen lehce očistit. Podlahu se mi podařilo zbavit všech chlupů a prachových částic, dokonce i těch, kterých jsem se nedokázal zbavit vytíráním. Vysavač jsem při této aktivitě zaměstnal jen na 50% výkon, ale i při chodu naplno je vysavač velice tichý. Asi jsem divný, ale těším se na další luxování ;)

IKEA PAX–šatní skříň za rozumnou cenu

Šatní skříň, věc, bez které se prostě nedá žít. Mít oblečení naskládané v taškách, koši na prádlo a plastové krabici pod postel, se neukázalo jako dlouhodobě udržitelné funkční řešení. I začal jsem pátrat po řešení lepším a po chvíli hledání jsem našel několik variant. Myšlenku o dřevěné lehké skříni jsem velice rychle zavrhl, hlavně z ekonomického hlediska. Zbyla tedy varianta dřevotřískové skládací skříně.

Prošel jsem weby největších prodejců nábytku – Sconto, IKEA, XXX Lutz tatata a do užšího finále postoupila jediná skříň – PAX od IKEAy, na kterou jsou reklamy i u silnice. Jde o pěkný modulární systém, který se skládá z korpusu o šířce 50, 75, nebo 100cm a dveří – od 150cm do 300cm. Na webu má IKEA pěkný konfigurátor, kde si lze skříň pohodlně “naklikat”. Zkuste si to sami, zvládnul jsem to i já ;) PLÁNOVAČ IKEA ( Nalezení tohoto plánovače zabere více času, než konfigurace skříně.)

Naklikal jsem si skříň 200cm širokou a 236cm vysokou, s posuvnými dveřmi Lyngdal, s doplňky celkem za 12000 Kč. Zkoumal jsem balení, ze kterých se skříň sestává a narazil na problém – 236cm délky a 250kg váhy. To do svého malinkatého auta nedám, bohužel cena dopravy IKEA je při donášce do patra nemravná. Naštěstí má kolega Octavii Combi, tak jsme se domluvili, že skříň vyzvedneme a doneseme ke mně do bytu.

I stalo se, ale ani Octavia není tak dlouhá, aby se tam 240cm dlouhá krabice vešla. Jeli jsme tedy s pootevřeným kufrem a červeným praporkem. Doteď nevím, jestli bylo horší krabice do auta naskládat, nebo krabice vyskládat a vyvézt výtahem, ale zvládli jsme to, sice jsem pak asi 20 minut oddychoval, ale skříň byla pod střechou ;)

V sobotu nastal den D a za pomoci rodičů jsme skříň začali sestavovat. Po 2 hodinách jsme měli sestavené korpusy skříní a dali si oběd. Po obědě jsme začali sestavovat dveře, poličky a šuplíky. Zvláště sestavování hliníkových skleněných dveří bylo velice zábavné – dohromady je drží asi 50 šroubů, když připočtu i šrouby pro kolejnice, dostal bych se k číslu blízkému stovce. Akumulátorový šroubovák je určitě při montáži výhodou. Byl jsem trochu šokovaný, když jsem zjistil, že širokou část skříně mám vyrobenou v Polsku, úzké ve Švédsku, police z Itálie a drátěné koše už nevím odkud vlastně. Systém PAX je tedy velice moderní – zkráceně multikulti.

Vše jsem samozřejmě dokumentoval a na výsledek se můžete podívat sami. Skříň je zpracovaná solidně, jen díky křivé podlaze mám problém při vysouvání širokého šuplíku. Skládací tyč na šaty se ukázala jako nevhodná a znovu bych si ji rozhodně nekoupil. Do skříně se mi vejde úplně všechno, co potřebuji a ještě něco navíc, prostě senzace ;)

HTC Tattoo se při startu stále restartuje

Minulý týden se mi stala taková ošklivá věc – z ničeho nic se mi telefon najednou restartoval a pak už se restartoval pořád dokola. Hnus. Předtím si sice stěžoval, že mu dochází hlavní paměť, ale to přece není důvod k totálnímu umření. Dnes už vím, že je, internet je plný nářků uživatelů ve stylu Android is still rebooting…

Mě bohužel nepomohlo ani doporučené vyjmutí SD karty, tak došlo na obnovu. Nastartoval jsem telefon stiskem domečku a zapínacího tlačítka, objevil se mi ClockworkMod Recovery. V něm jsem namountoval USB storage a také /data –> jde o menuMounts and Storage.

Připojil jsem telefon k počítači a pomocí příkazu z SDK kitu adb devices zjistil, že je mé zařízení korektně připojeno a to v módu recovery.

Pak jsem příkazem adb shell získal přístup do telefonu.

V adresáři /data/data jsem našel adresář aplikace, kterou jsem chtěl zazálohovat.

Zálohu volání, telefonního seznamu, SMS zpráv a dalších věcí jsem provedl následujícími příkazy:

1. Vytvoření adresáře na sd kartě – cd /sdcard
2. mkdir backup
3. Přenos souborů s uživatelskými daty

cp /data/data/com.android.providers.contacts/databases/contacts2.db /sdcard/backup
cp /data/data/com.android.providers.telephony/databases/mmssms.db /sdcard/backup
cp /data/data/com.sec.android.provider.logsprovider/databases/logs.db /sdcard/backup
cp /data/data/com.sec.android.app.memo/databases/Memo.db /sdcard/backup
cp /data/data/com.android.providers.calendar/calendar.db /sdcard/backup

Následně jsem se pokusil telefon obživit promazáním nějakých aplikací – odnesl to facebook :) Světe, div se, telefon už mi nabíhá :D

Poučení? Více zálohovat a neignorovat hlášení, že dochází volné místo v interní paměti.

Proč byl minulý víkend na silnicích tak tragický

Následující fotka názorně ukazuje, proč byl poslední víkend tak tragický. Možná vlastně ukazuje, proč celkově máme tolik vážných nehod. Nepřehledná zatáčka, plná čára? Řidiči bílé Škody Fabia SPZ 2AS 1803 to vůbec nevadí… (sobota 11.8. 10:12)

Ještě, že se změnila metodika počítání mrtvých na silnicích a auta jsou stále bezpečnější, počet nehod totiž, na rozdíl od obětí, neklesá.

Natíráme topení

V bytě mám samozřejmě topení. To nebylo hlavní prioritou předchozích obyvatelů, jeho zažloutlou barvu a odpadající rezavějící kousky jsem nemohl trpět. Je třeba topení natřít, předtím ale důkladně vydrbat. To obstarali rodiče, kteří mi přijeli předminulý víkend pomoci, za což jim velice děkuji.

V Obi jsem koupil barvu Radbal na topení a včera večer přišla chvíle CH. Nejprve jsem topení ještě jednou důkladně otřel, odřel smirkovým papírem a znovu otřel. Otevřel jsem barvu a začal natírat. Předtím jsem si samozřejmě pod topení dal kartony, abych si nezapatlal podlahu ;)

Bohužel jsem rychle přišel na to, že se štětec sice vejde mezi žebra, ale úplně na poslední bohužel nedosáhne, to z běžné vzdálenosti naštěstí vidět není. Při natírání jsem sledoval plavecká finále na LOH a hlavně dohmat Micheala Phelpse byl tragický. 12 žeber mi trvalo přibližně hodinu, ještě natřít přívodní trubky a bude hotovo.

Zavřel jsem plechovku a vzal štětec, abych ho v umyvadle vymyl. Při mnutí mezi prsty jsem měl najednou hodně zvláštní pocit, barva se nerozmývala, jako Primalex, kterým jsem minulý týden natíral zdi, tvořila lepkavou hmotu a jen velice pomalu se udrolovala. “BLBE!”, napadlo mě. Ta barva určitě nebude vodou ředitelná! No skutečně, nebyla. Představte si, že je 22:30 a stojíte v koupelně, ruce bílé, jako kdybyste se připravovali na pantomimu. Co teď?

Rychlými kroky jsem se přesunul do předsíně, kde jsem měl hadr, do kterého jsem velkou část barvy otřel. Zbytek se mezitím důkladně přilepil na kůži, mezi nehty, zkrátka všude, kam se mohla dostat. Čeho jsem se dotkl, to jsem barvil, jak král Midas. Kupodivu mikrotenový sáček velice dobře fungoval nejprve jako provizorní rukavice, přes kterou jsem byl schopen manipulovat s věcmi, ale také jako magnet na barvu – stačilo jen přejet kůži a mnoho barvy se na sáček chytilo.

I tak mi ale na rukou zbylo hodně barvy, ruce jsem promastil Indulonou a dnes si dojel do Obi pro ředidlo. Rada na závěr? Dvakrát měř a jednou řež a hlavně se přesvědčte, čím se barva ředí. Topení dnes vypadá samozřejmě o 200% lépe :)

Liebherr CUP 2901

Velice rychle jsem zjistil, co je nejdůležitějším a také největším spotřebičem v bytě. Stačilo pár letních dnů, každodenních nákupů a bylo naprosto jasno. Je to lednička. Po dlouhém vybírání a zvažování, jak velký mrazák, chladničku, jestli no-frost, nebo nerez, mi vyšlo několik lednic, z nichž jsem si nakonec vybral Liebherr CUP 2901.

Původně jsem hledal lednici se spotřebou AAA+, ceny mne ale odradily, tak jsem skončil “jen” u AA+. Lednici jsem koupil u prodejce Datart včetně dopravy. Druhý den ráno jsem měl hovor z centrály, kdy jsme se domluvili o dovozu. Bohužel Datartova doprava nabízí interval 9-14, nebo 14-19, řidič volá hodinu předem, není to žádná výhra, ale lepší než drátem do oka.

V pondělí ráno jsem přijal hovor od řidiče v 0915, přijet měl v 1000. Kupodivu skutečně v 1000 bylo modré Datart auto před vchodem a v něm dva dopravci s lednicí. Vyjeli jsme do patra, kde přepravci hbitě lednici odstrojili a donesli ji do kuchyně. Byl jsem poučen o tom, že ji mám nechat pár hodin odležet, než jí zapnu do elektrické sítě a pak už jsem byl požádán o kartu a pomocí přenosného terminálu jsem zaplatil.

Po příchodu z práce jsem lednici začal vymývat a připravovat na první spuštění. Překvapilo mne precizní zpracování, pěkně řešené otvírání, samozavírací mechanismus a přibalený klíč na utahování nožiček. Při samozavírání ale lednička nepříjemně vrzala, jak jsem později zjistil bylo to tím, že lednice mi stála na jednom pantu. Výrobce by mohl nožičky aspoň základně odšroubovat, aby k tomuto nemohlo dojít.

Důmyslně jsou také řešeny poličky, které mají zámky odolné proti vypadnutí a na konci žlábek pro vodu či zaražení potenciálně padajících potravin. Vzhledově lednice nenadchne, ale ani neurazí, je prostě bílobílá, jen mám trochu strach z poškrábání, některé plasty mi připadají hodně měkčené. Doufám, že nebudu zklamán a lednice si odchladí alespoň 10 let.

[Update: Tak lednici po 3 dnech zdražili o 1000kč :]

Jokkmokk–pěkný stůl za rozumnou cenu

V minulém týdnu jsem si na webu Švédské firmy IKEA vybral svůj první jídelní stůl. V minulém článku jsem popisoval strasti, než se stavebnice dostala ke mě do bytu.

Návod byl naštěstí stručný a jasný, přiložené obrázky dávají tušit, jak to celé probíhalo a za 2 hodiny jsem měl vše sestaveno, včetně stolečku. 

Nepříjemné je to, že IKEA už nedává náhradní díly, když ztratíte špalíček, musíte si vykrouhat ze dřeva jiný...

Jeden ze šroubů nebyl úplně vykrojen a bohužel se mi přiloženým imbusem nedařilo jej zašroubovat do akceptovatelné podoby. Náhradní však už nebyl.

Velice nemile překvapen jsem byl nálepkou na spodku stolu – stůl je sice z masivu, ale má na sobě nalepenou nálepku Made in China. Svět se zbláznil…

Stůl mám v kuchyni a za necelý týden nemám, co bych mu vytknul, jen chyběly chrániče na nožičky, abych si nepoškrábal podlahu (ale ty už jsem si také pořídil ;).

Zařizujeme byt, díl první

Ano, je tomu skutečně tak, stal se ze mě Pražák. Naštěstí zatím pouze přechodný a dokud na Jižním městě nebudou parkovací zóny, tak to tak zřejmě ještě nějaký čas zůstane. Obývám “použitý” panelákový byt se třemi pokoji a menším balkonem. Jako správný ajťák jsem po nastěhování měl v bytě přípojku na internet, meteostanici, dual-band WiFi router, matračku a postel. Co víc si může člověk přát, že:)

Po první noci mi ale došlo, že je nutné tuto situaci změnit, nepraktická byla hlavně neexistence židlí, na které by se dalo vylézt při úklidu, jídelního stolu a také nepřítomnost lednice. Tu potřebuji nejen na pivo, ale také v těchto horkých dnech na uchování základních potravin, velice rychle podléhají zkáze.

Jídelní stůl jsem hledal, jak také jinak, na webových stránkách. Navštívil jsem weby www.ikea.cz a www.xxxlutz.cz . Po zvážení všech pro a proti jsem si nakonec vybral stůl Jokkmokk z borovice za příjemnou cenu. U lednice byla situace o něco komplikovanější, ale skončil jsem u značky Liebherr, konkrétně typu LIEBHERR-CUP-2901 z Datartu. Obratem mi volali a dohodli jsme se na dovozu a zapojení.

Včera jsem se vydal do IKEAy. Na první pohled jsem byl šokován množstvím lidí, které jsem v 19 hodin večer v IKEAe potkal. Najít stůl mi netrvalo dlouho, ale váhu 30kg jsem podcenil. Manipulace s velkou těžkou krabicí nebyla legrace a to nejhorší jsem měl před sebou. Chytrým umístěním zboží jsem přihodil ještě podsedáky na židle a malý odkládací stoleček. Za těch pár korun, no nekupte to…

Při nakládání do auta jsem začal tušit problémy. Nestačilo sklopit jednu zadní sedačku, musel jsem sklopit celé plato. Krabici se mi pak do auta dostat podařilo a velice opatrně jsem vyjel zpět. Cesta byla poklidná, dobržďoval jsem vždy hodně předem, protože myšlenka stolu vraženého do ledvin se mi úplně nezamlouvala.

Když jsem přijel k domu, začala nejzábavnější část. Abych netahal náklad daleko, snažil jsem se podélně zaparkovat na místo, které jsem si předtím vyhlédl z okna. V reálu se ale místo zdálo mnohem menší, tak jsem při 5. pokusu zajetí vzdal a jel kousek dál. Později jsem viděl, jak na tomto místě parkuje Tranzit…

Vyndal jsem krabici z kufru, zamkl auto a vydal se směrem k domu. Ouha, balík se začal rozlepovat a díly uvnitř měnit tvar. Vší silou jsem krabici sevřel, lehce se zaklonil a došel ke vchodovým dveřím, které jsem musel odemknout. Následoval výnos do výtahu, při kterém se mi začala loupat kůže na rukou, jak se mi krabice smekala. Cestou ve výtahu už jsem se slušně proklínal, proč jsem si nesehnal někoho na pomoc, ve dvou by to byla naprostá pohoda, také mi vrtalo hlavou, co je v té krabici tak těžké.

Od výtahu to naštěstí nemám moc daleko, ale krabici už jsem skoro jen šoupal, ruce mne neskutečně pálily. Zabouchly se dveře a já jsem s velkou radostí obří krabici rozměrů 120x70x20 opřel o zeď. Po chvíli vydýchání a přeparkování auta jsem začal stůl sestavovat, ale o tom až příště.

Jsem ostuda

Tak jsem po více než měsíci zavítal na svůj blog a z úžasem jsem zjistil, kolik času uplynulo od posledního článku. Bohužel díky dojíždění a zařizování bydlení v Praze mi týdny utíkají jako dny a nevím, jestli je pondělí, nebo čtvrtek.

Doufám ale, že se situace během několika týdnů uklidní a budu moct zpětně popsat své zážitky. Od zařizování bydlení po absolvování kurzu CMAS P* ;)

Rembrandt & Co. podruhé ;)

Minulou sobotu jsem si řekl, že musím dovyužít vstupenku na výstavu Rembrandt & Co. a navštívit Šternberský palác - http://www.pribehyumeni.cz/planovani-navstevy/. Na výstavu jsem dorazil hned po obědě a čekal jsem, že budu sám. Nestalo se :) Najít správný vstup je ale docela komplikované, jde se do dost podezřelé uličky, nebýt cedulí, tak bych vstup asi nenašel.

Byl jsem, jako ostatně prakticky vždy, požádán, ať odložím svůj batoh do šatny, bundu jsem si na sobě mohl nechat. Venku bylo asi 5 stupňů a tak jsem si myslel, že v historické budově nebude úplně teplo. Opět chyba, v horním patře, kde výstava probíhá, bylo konstantních 22 st. C se stálou vlhkostí, aby se díla nepoškodila.

Výstava pěkně mapovala dobu, ve které Rembrandt žil, např. jsem věděl, že se jmenoval plným jménem Rembrandt van Rijn, ale že se podepisoval jen Rembrandt, protože se srovnával s Rafaelem či Michelangelem, jsem netušil. Obrazů od samotného Rembrandta ale na výstavě moc nebylo, tuším, že jich bylo 12, ale zajímavé bylo srovnat jeho tvorbu s jeho současníky.

O patro níže a v přízemí jsem pak shlédnul sbírky národní galerie, zaujalo mne množství křesťanských děl – oltáře a ikony, kterých bylo vystaveno skutečné mnoho. Přes nádvoří jsem pak vešel do dalšího sálu, ve kterém byla opět díla s křesťanskou tematikou.

Celkově mě ale výstava nijak extrémně nezaujala, pěkné byly prostory, ve kterých je umístěna. Pěkné fresky na stropech, pěkné výhledy z oken. Pokud se chcete přesvědčit sami, tak výstava je do 27.5. a vstupné stojí 150kč, pokud jste školní skupina, pak 20kč na osobu.

Maskovaný mercedes v Praze

Dnes jsem při čekání dlouhé fronty na vstup do Poslanecké sněmovny zahlédl podezřelé vozidlo. Vypadalo jako mercedes, ale bylo to zvláštně zabalené a obalené… Zkrátka maskovaný vůz ;)

Neváhal jsem a pořídil jednu fotku, další bohužel můj pomalý kompakt nestihl.

Pak jsem ale chvíli hledal na internetu a zjistil jsem, že šlo o testování nového vozu třídy A a existují již mnohem povedenější fotky - http://rednews.nova.cz/clanek/fotky/maskovany-mercedes-benz-a.html?image=979954&psection_id=63230&backUrl=%2Fclanek%2Fauta%2Fpo-praze-se-prohani-maskovany-mercedes.html#image=979952

Schwarzenberský palác

Minulý víkend jsem se vypravil na výstavu Rembrandt & Co. s názvem Příběhy umění ve století blahobytu. Na internetu jsem si našel, že vstupné zahrnuje Schwarzenberský palác a Šternberský palác. Navíc jsem našel, že O2 pro své zákazníky nabízí speciální akci 1+1 zdarma po nahlášení speciálního slevového kódu. Zvědavost mi nedala a tak jsem to zkusil. Zaslal jsem tedy SMSku na požadované číslo a světe, div se, přišel mi slevový kód ;)

V neděli odpoledne pěkně pršelo a tak jsem jako první uviděl velký billboard s poutačem výstavy. U pokladny kupodivu věděli, o co ve slevovém kuponu jde a tak jsem po chvíli dostal vstupenku 1+1. Vzal jsem si brožurku o výstavě a vyjel výtahem do posledního patra. Paní pokladní navíc říkala něco o podkroví a schodech, ale moc jsem to nepochopil.

V posledním patře Schwarzenberského paláce je skvělá podlaha a výborný výhled na celou Prahu. Kdyby v neděli nepršelo, byl by výhled ještě lepší, ale i tak byl skvělý. Další věc, kterou jsem objevil je to, že palác je opravdu velký a rozloha byť jednoho patra je neuvěřitelná. Ale vytápět bych ho rozhodně nechtěl ;) Pověšená díla jsou většinou barokních autorů. Najdete zde klasická jména jako Hans von Aachen, Petr Brandl, Karel Škréta a další. Moc pěkné stránky, kde můžete shlédnout některá díla jsou zde: http://www.virtualtravel.cz/praha/hradcany/narodni-galerie-v-praze-schwarzenbersky-palac.html

V přízemí pak jsou vystaveny sochy, děsily mě hlavně sochy Ježíše, u kterých jsem měl dojem, že na mne spadnou. Naštěstí se tak nestalo a tak jsem se po schodech vydal znovu hledat podkroví. Úspěšně. Vedou do něj zajímavě klopené schody, je třeba na nich dávat pozor ;)

V podkroví je nádherná sbírka dobových zbraní, zbroje a dalšího vojenského vybavení. Osobně musím říct, že byla v celé budově to nejlepší a rozhodně stojí za to těch pár schodů vyšlapat. Mnoho pistolí, mušket, modelů děl, šavle, meče, prostě nádhera.

Venku nepřestávalo pršet a já jsem přestával cítit nohy. Čas vyrazit domů, kde jsem zjistil, že jsem vlastně celou výstavu, na kterou jsem se chtěl vydat, minul ! :) Abych pravdu řekl, bylo mi dost podezřelé, že výstava má v názvu Rembrandta, ale neviděl jsem ani jednoho. Naštěstí jsem ale na vstupence našel, že mohu do správné budovy – Šternberského paláce – dorazit kdykoliv do konce výstavy a budu vpuštěn.

Tak se snad příště trefím

SQL Developer–Reset Password

Před nedávnem jsem řešil zapeklitý problém s tím, že si uživatel nechal v Oracle DB vyexpirovat heslo a už se nemohl připojit. SQL Developer umožňuje reset hesla, ale tato volba je standardně šedá. Jak ji tedy zviditelnit? Je třeba používat Oracle OCI ovladače. Pokud se budete držet následujících kroků, měla by se Vám volba zpřístupnit:

1. Stáhnout si nejnovější SQL Developer - verze 3.1.07

2. Ze stránek Oracle stáhnout Instant client pro stanici verze 11.2.0.2 - !!! - ne nejnovější 11.2.0.3, ale přesně 11.2.0.2

Odkazy jsou zde: http://www.oracle.com/technetwork/database/features/instant-client/index-097480.html

3. Rozbalit adresář instantclient_11_2 k SQL Develperu

4. Spustit SQL Developer a v menu zvolit Tools - Preferences

5. Zde rozkliknout Database - Advanced

6. Zakřížkovat Use OCI/Thick driver

7. Potvrdit OK a uzavřít SQL Developer

8. Nyní je třeba vložit do proměnné path cestu k adresáři instantclient_11_2.

Já to vyřešil vytvořením souboru sqldeveloper.bat, který vypadá následovně:

    set path=%path%;C:\Documents and Settings\uzivatel\Desktop\utils\sqldeveloper-3.1.07.42-no-jre\instantclient_11_2
    sqldeveloper.exe

(přidá do cesty adresář instantclient_11_2)

9. Spustit tento bat, spustí se SQL developer

10. Po kliknutí pravým myšítkem na připojení se zviditelní Reset password, pokud ne, zkuste se připojit do databáze.

Upgradujeme drupal 6 na 7

Tento víkend jsem se rozhodl konečně zaktualizovat svůj Drupal 6 na novou verzi 7. Měl jsem z toho trochu strach, protože používám multisite, tak jsem čekal problémy. Postupoval jsem podle návodu, přikládám “zápis” činností:

1. Zazálohoval jsem všechny databáze a také všechny soubory
2. Upgradoval jsem drupal 6 na poslední vydanou verzi – 6.25 – POZOR! je třeba to udělat pro všechny multisite!
3. V menu Administrace – Nastavení webu – Údržba webu nastavte režim offline
4. V menu Prvky webu – Témata vzhledu nastavte jako výchozí a aktivní téma Garland
5. V menu Prvky webu – Moduly vypněte všechny moduly, mimo těch, které jsou Core, nebo Core nepovinné
6. Rozbalte si Drupal 7 mimo root webu
7. Smažte staré soubory, ale ponechte adresář sites
8. Nakopírujte Drupal 7 do root webu
9. Nastavte / zkontrolujte práva na nakopírovaných souborech
10. Zkuste spustit úvodní stránku Vašeho webu
11. Spusťte upgrade skript na adrese update.php
12. Pokud nahlásí chybu, opravte ji – nejčastěji musíte přepnout přepínač update_free_access v souboru settings.php: $update_free_access = TRUE;
13. Mě se objevila chyba 500 – vyřešil jsem jí nejprve spuštěním deaktivačního příkazu v databázi - UPDATE system SET status = 0 WHERE filename LIKE "sites%"
14. Následně jsem ještě smazal celou složku modules a nahrál znovu
15. Objeví se okénko, ve kterém bude hláška typu: 137 PENDING UPDATES
16. Klikem na pokračovat spustíte aktualizaci
17. Po pár minutách update doběhne a při troše štěstí se neobjeví žádná chyba.
18. Nastavil jsem časovou osu a přepnul stránky do provozu
19. Zjistil jsem, že některé pluginy nemají pro Drupal 7 aktualizaci, musel jsem začít hledat náhradu
20. Bylo také nutné znovu vytvořit vzhled pro web
21. Bohužel jsem zjistil, že jsem zapomněl spustit update.php i pro druhou instanci webu v kroku 2 – multisite, takže budu muset obnovit starý Drupal a zaktualizovat si ho na nejnovější verzi 6…

Ale povedlo se a Drupal 7 mi už běží ;)

Další OCA do sbírky

Před rokem jsem získal svou první OCA certifikaci a tehdy jsem si říkal, že bych si další rok dal další. Naše firma je Gold partnerem firmy Oracle a z toho titulu jsme dostali několik voucherů na zkoušky zdarma. Nikdo je nechtěl využít a blížil se konec platnosti, tak jsem vzal odpovědnost na sebe a přihlásil se na zkoušku Oracle Database 11g: Administration I.

Na celou věc jsem trochu zapomněl, měl jsem spoustu práce a najednou zbýval již jen týden. Bylo tedy třeba jednat rychle, sehnal jsem si přípravnou knihu OCA Oracle Database 11g Administration I Exam Guide (Exam 1Z0-052), kterou jsem za 3 dny přelouskal na svém Kindlovi. Zbývalo se připravit na testy.

V této oblasti se mi v minulosti nejvíce osvědčil server http://www.examcollection.com/ , na kterém jsou spousty vzorových testů. Obecně mi tento způsob učení vyhovuje nejvíce a dosahuji pomocí něj skvělých výsledků. Je mnoho firem, které se v tomto businessu pohybují, ale zde získáte ty samé informace a zdarma. Nemusíte hledat žádné vzorové testy po diskuzích fórech, vše je na jednom místě.

Test jsem absolvoval v Gopasu, prostředí bylo zase odporné, předpisy pro testování neuvěřitelně pitomé. Při vstupu Vám dají například podepsat, že neručí za věci, které jim svěříte do úschovy. U soudu by samozřejmě neměli šanci. Po 20 minutách čekání jsem se konečně dostal na řadu a začnul klikat test.

Po dvaceti otázkách jsem netušil, kolik toho už mám za sebou, další kontrola byla po 50 otázkách a najednou už byl konec. Byl jsem si odpověďmi docela jist, navíc jsem pospíchal zpět od práce a tak jsem test hned potvrdil. Po několikerém přesypání hodin jsem se dočkal výsledku. 100%, 25 minut a mohl jsem jet zpátky pracovat.

Certifikace se mi v certview.oracle.com objevila druhý den a za 7 dní mi přišel potvrzující dopis s certifikátem.

Jestli se na tuto certifikaci také budete chystat, tak hodně štěstí, ale většina otázek je skutečně docela jednoduchá.

Mají se velké banky čeho bát?

V poslední době jsem začal řešit svojí finanční budoucnost. Moje dosavadní banka ČSOB mi totiž začala posílat dopisy, zprávy a dokonce i výzvy v bankomatech, že mi ukončí platnost Studentského konta. Začal jsem se tedy zajímat o možný další produkt. Zalíbilo se mi konto Exclusive, které je zdarma, ale ČSOB po Vás požaduje úložku ve výši jednoho milionu korun, což je mimo mé současné finanční možnosti.

Začal jsem se tedy rozhlížet i jinde, do užšího hledáčku se mi dostaly banky Raiffeisenbank, Equa Bank, Air Bank a Zuno.

U AXA banky se mi podařilo za 2 měsíce zřídit spořící účet, ke kterému jsem dostal platební kartu (přišla cca týden po zřízení). Časem jsem ale pochopil, že AXA bere své spořící konto jen jako nějaký bezvýznamný doplněk ke svému portfoliu pojištění a investičních produktů. Jak to shrnul jeden kamarád: “Jsou to amatéři.”. Jejich elektronické bankovnictví je velice uživatelsky nepříjemné, je postavené na Oracle Flexcube a například se mi nezobrazují aktuální blokace na mé kartě. Od nového roku navíc snížila banka úrok na 1,9% s tím, že další procenta přidá formou tzv. bonusu. Ze spořícího účtu s volným vkladem-výběrem se tak stal spořící-termínovaný účet, protože prémie se počítá z průměrného zůstatku na účtu za sledované období.

Další účet jsem si zřídil u Equa Bank a s tou mám zatím úplně jiné zkušenosti. Hlavním důvodem byla cena za výběr z bankomatu – 9 kč, ať jste kdekoliv. Z bankomatu moc často nevybírám, většinou 2x měsíčně, ale hledat bankomat konkrétní společnosti je prostě otrava. Navíc cena platí i pro výběry v zahraničí! Někteří možná namítnou, že Equa bank se transformovala z Banco popolare, která je původem z Itálie, ale dnešní vlastníci jsou již globální.

Přišel jsem do pobočky v Kotvě a za 25 minut jsem odcházel se zařízeným spořícím a běžným účtem, objednanou embosovanou kreditní kartou a pěknými deskami s CD diskem s podmínkami. V emailové schránce jsem měl jednorázové přihlašovací údaje a doma se poprvé přihlásil do IB.

To se nedá srovnávat s bankovnictvím od AXA a ani s ČSOB. Je pěkné, jednoduché, přehledné. Limity na platební kartě si můžete detailně nastavit pro obchodníka, bankomat, internet. To nejlepší, je to ZADARMO! V ČSOB se za tuto operaci, při níž lze navíc nastavit pouze kompletní limit na kartě a pak na IB, platí 20 kč. Na spořícím účtu mám aktuálně úrok 2,3%, což inflaci nejspíš letos nepřeleze, ale stále lepší, než 0,01 v ČSOB. Jediné, co mě občas trochu rozčiluje je zpoždění potvrzovacích SMS zpráv, které někdy přijdou po 2 minutách.

Karta mi přišla za týden, po internetu jsem provedl aktivaci a vložením do libovolného bankomatu a zadáním zvoleného PINu kartu kompletně zprovoznil. Málem bych zapomněl, login do bankovnictví si můžete také zvolit, použil jsem tedy svůj starý z ČSOB, tato služba je samozřejmě opět zdarma.

S bankou Equa jsem tedy naprosto spokojen a doufám, že se ostatní velké banky už konečně probudí, jejich zákazníci také a když nebudou nabízet slušné služby, půjdou prostě jinam.

P2D2 2012

Kolega mne, stejně jako loni, upozornil, že se blíží P2D2 a opět bude velmi zajímavé. Prohlédl jsem program a zaregistroval se, na první pohled jsem nemohl přehlédnout Hlavní hosty – Magnuse Hagandera (byl na konferenci i loni) a Simona Riggse. Oba jsou poměrně významnými vývojáři PostgreSQL komunity. Místo bylo stejné jako loňský rok, tedy Malostranské náměstí v budově MFF UK.

Program

8:00 - 8:45  Pavel Stěhule - ranní workshop o optimalizaci

9:00 - 9:30 registrace

9:30 - 9:40 Tomáš Vondra, Petr Jelínek - zahájení, informace o organizaci apod.

9:45 - 10:30 Simon Riggs (UK) - Future of PostgreSQL (keynote)

10:40 - 11:25 Petr Kopecký - Nasazení PostgreSQL v praxi

11:35 - 12:20 Vratislav Beneš - Statistické modely a jazyk R v PostgreSQL

12:20 - 13:00 oběd

13:00 - 13:45 Magnus Hagander (SWE) - Data-driven cache invalidation

13:50 - 14:35 Tomáš Vondra - SSD, fsync, úroveň WAL logu a jejich vliv na výkon

14:35 - 15:00 coffee break

15:00 - 15:30 Tomáš Pospíšil - Indexování XML dat v PostgreSQL (GSoC 2011)

15:40 - 16:25 Pavel Stěhule - Column-stores (MonetDB, LucidDB, ...)

16:30 - 17:00 lightning talks

Simon Riggs – ?

Magnus Hagander – snadné zabezpečení hesel v PostgreSQL

Tomáš Vondra – sdílené slovníky pro PostgreSQL

? – nový plugin Toad Extension pro Eclipse a PostgreSQL - http://toadextensions.com/index.jspa?product=eclipse

Program se liší od oficiálního, popisuje skutečnost. Přesné názvy lightning talků si bohužel nepamatuji.

Dorazil jsem na ranní workshop mezi prvními a asi i to přispělo k tomu, že jsem během dne měl problémy s udržením pozornosti a, přiznávám se, párkrát jsem na chvilinku usnul. Po workshopu začala registrace, při níž každý dostal visačku a tašku s materiály od sponzorů, hrníčkem a dvěmi samolepkami se slonem.

V první přednášce Simon Riggs představil budoucnost PostgreSQL – co bude v nové verzi a co by mohlo být ve verzích dalších. Jde o velice zajímavé vlastnosti, jako materializované pohledy, autonomní transakce a další.

Po něm Petr Kopecký mluvil o tom, jak PostgreSQL používají oni, bohužel jsem byl dost mimo a nebyl jsem schopen tuto přednášku zkonzumovat. Osobně mi přišla dosti zmatená, chyběl jí jasný rámec, který by osvětlil, o čem vlastně přednáška je a co je jejím cílem.

Dále Vratislav Beneš pěkně ukázal možnosti pluginů v PostgreSQL, konkrétně pluginu, který připojuje statistický software R. Jednoduché, efektivní, elegantní. Po jeho povedeném příspěvku následoval neméně povedený oběd ;) Po zkušenostech z minula totiž nebyl ranní coffee break, a tak byli diváci značně hladoví, ale na každého se dostalo.

Po obědě Magnus Hagander ukazoval, jak lze z PostgreSQL řídit validnost cache. Tím se sice databáze používá spíše jako aplikační server, ale proč vlastně ne.

Další velice zajímavou přednášku měl Tomáš Vondra, který se zabýval vhodností užití SSD disků. Závěry byly poměrně překvapivé, někdy SSD disky v poměru cena/výkon naprosto likvidují klasické disky, jindy je tomu naopak. Jako ostatně vždy v životě, záleží na typu užití.

Pak následoval další coffee break a po něm Tomáš Pospíšil hovořil o svém snažení v rámci Google Summer of Code a indexaci dat v PostgreSQL. Poselství znělo jasně, pokud jste student a chcete zajímavé zkušenosti, dobrý záznam do CV, pak je GSoC skvělá příležitost. Pak Pavel Stěhule představil principy ukládání záznamů po sloupcích a jejich výhody a nevýhody. Někteří tuto přednášku brali jako pohanskou, protože Pavel je jedním z hlavních představitelů PG komunity u nás ;)

No a to nejlepší nakonec – lightning talks, přihlášené přímo na konferenci. Z nich mě nejvíc zaujala přednáška Magnuse Hagandera o tom, jak je důležité správně šifrovat uživatelská hesla a emaily. Nikdo přece nechce být zdrojem pro spammery, nebo posměchem na wikileaks.

Před zhodnocením jen doplním, že po konferenci byla “after party” v Malostranské pivnici. P2D2 2012 se povedla a už se těším na další ročník. (a také zvažuji vstup do CSPUGu)

ČSOB–když kápne poslední kapka

ČSOB mi od června vyhrožovala, že mi v prosinci zruší Studentské konto a převedou ho na konto běžné. Lehce mě rozčilovalo, že mám na kontě úrok 0,0nic, resp. 0,01, ale jestli mám za toto ještě platit, tak se raději poohlédnu jinde.

A tak když jsem na konci ledna navštívil elektronické bankovnictví ČSOB, padl můj zrak logicky na stav účtu. Za vedení a poplatky mi zmizela podivná částka, která zřejmě zahrnovala i výběr z bankomatu, který bych měl mít ale u svého konta zdarma. Nechápu, proč ČSOB v dnešní době nemá ve výpise rozepsané poplatky. Název mého konta je ale v internetovém bankovnictví stále Studentské konto plus. Co k tomu říct…

Udělal jsem si tedy malý přehled variant a zvítězila u mne relativně nová a neznámá banka Equa. Ta se transformovala z italské Banco Popolare, ale dnes již majitelé z Itálie nejsou. Čím mě přesvědčil zrovna tento ústav? Přístupem k výběrům z bankomatu, za jeden výběr totiž zaplatíte 9 korun a je jedno, z jakého bankomatu vybíráte a to KDEKOLIV na světě. A to je super, ne ;)

Konto jsem zřizoval na pobočce v Kotvě, protože se mi nechtělo drbat se s ověřením a zasíláním poštou. Za 20 minut jsem 1.2. odcházel z pobočky a měl podepsanou i dohodu o převodu z ČSOB. Podle kodexu mobility, ke kterému se hlásí většina bank na našem trhu, je totiž změna konta téměř bezbolestná, podepíšete žádost a banka udělá vše za Vás.

Výpověď v ČSOB měla nabýt platnosti dne 10.2.2012 a vše by bylo hotovo. To by mi ale ve čtvrtek nesměli volat z domovské pobočky v Mladé Boleslavi, že jediný způsob, jak mohu zrušit konto, je odevzdat platební kartu a 30 dní čekat. Bojí se totiž, že mám nějaké čekající platby a pak bych za ně nezaplatil. To je důvěra v klienta, který byl u této banky 11 let.

Tak jsem se dnes vypravil na pobočku na Černém mostě, mimochodem jediná, kde se pracuje o víkendu. To bylo pro mne také překvapení, většina poboček v Praze nepracuje ani v pátek, resp. operují do 15 hodiny. Podepsal jsem žádost o zrušení karty a zeptal se, jestli dostanu zpět poměrnou část pojištění, které jsem si ke kartě sjednal. Jde o variantu Exclusive a cena tohoto pojištění je 1000kč na rok. Mě zbývá ještě cca 6 měsíců, šlo by tedy zhruba o 500kč a to nenacházím na ulici každý den.

Pracovník mi ale sdělil, že na tuto částku nemám nárok, protože jde o nevratnou jednorázovou částku a prostě bance propadá. Dobrý byznys. Potvrdil jsem si tak svou záříjovou anabázi s helplinkou ČSOB:

Dobrý den,

mám studentské konto a v září mi vyprší potvrzení o studiu, v prosinci mi bude 28. Dle ceníku jsem pochopil, že od září mi bude účtován poplatek za vedení účtu 50kč a v prosinci mi bude konto zrušeno – převedeno na běžné konto. Takto mi to bylo potvrzeno i na mé domovské pobočce.
V září se chystám do USA a chtěl jsem si zřídit cestovní připojištění Exclusive k platební kartě. Ptal jsem se na postup při změně konta a bylo mi řečeno, že mé dosavadní kartě VISA Student skončí platnost a dostanu novou. Pojistka ke staré kartě zanikne bez náhrady – zaplatil bych tedy na rok a byl pojištěn pouze 3 měsíce. Je tomu skutečně tak?

-

ČSOB:

Pokud měníte balíček a přecházíte na jiný typ karty tak cestovní pojištění k PK bohužel opravdu nelze převést.

-

Dobrý den,
děkuji za odpověď, ale má otázka směřovala na to, jestli je v případě zrušení karty vrácena poměrná částka z pojištění sjednaného ke kartě, či nikoliv. Domnívám se, že podle zákona 284/2009 Sb. §97 by tomu tak být mělo.

-

ČSOB:

Podle Podmínek pro platební karty klientů ČSOB se uhrazené pojistné nevrací.

Jen doplním, že při převodu konta mi kartu nezrušili.

Co mi z tohoto plyne? S ČSOB už nechci mít nikdy nic společného. Nejsem jako běžný Český spotřebitel, který chodí i přes nadávky stále do stejného krámu, ČSOB má utrum, jde na blacklist. Škoda, že nefunguje jako Patria, se kterou jsem plně spokojen. Velké banky, které vybírají poplatky za takřka cokoliv, by si měly uvědomit, že pokud nedávají lidem ani úrok, tak by měly odvádět sakra dobré služby, aby obstály. Pokud si uložím u Equabank 100000kč na rok, tak na úrocích získám cca 2200kč ročné. Když budu mít tuto částku na běžném účtu u ČSOB, dostanu na úrocích asi 8 kč. Banka mě tedy obere nejen na poplatcích, ale ještě na úrocích.

V dnešní době jsou všechny vklady ze zákona pojištěny a internetové banky jsou rozhodně dobrou alternativou k těm kamenným. Nebojte se jich a ukažte těm velkým, že se musí změnit.

VinoDiVino – pro milovníky Italské kuchyně

Tento týden v Praze probíhá akce Prague Wine Week. Více o této akci, při které se konají ochutnávky vína v podnicích po Praze a ve vybraných restauracích je možné objednat i tříchodové menu, se dozvíte na www.pww.cz. Po krátkém výběru jsme s kamarádkou vylučovací metodou došli ke dvěma podnikům a nakonec zvítězil tento.

Jak jsem se dočetl na webových stránkách http://www.vinodivinopraha.cz/ , restauraci vlastní 4 italští společníci a šéfkuchařem je také Ital – Mario D’Innocenzo. Nachází se ve Štupartské ulici 18 nedaleko Staroměstského náměstí a z webové prezentace jsem ještě zjistil, že restaurace funguje i jako prodejna vína/Italského zboží. Abych byl připraven, prostudoval jsem menu, bohužel jsem nenalezl nabídku nápojů.

Rezervace přes webové stránky funguje, po telefonu ještě proběhlo ověření, jestli je vše v pořádku a už jsme se mohli těšit na gurmánský zážitek. Obsluha byla pozorná, u vchodu jsme odevzdali kabáty, šály a byli usazeni ke stolu v přízemí. Jak jsme později zjistili, restaurace má ještě rozsáhlé podzemní prostory s dalšími místy, šatnou, náhledem do kuchyně a mj. i toaletami.

Na stůl jsme dostali neperlivou Aquila vodu (jak jsem později zjistil, za 80 Kč ;) a také první chod - Crostini s pancettou, špekem a sýrem taleggio a k tomu červené Lagrein 2010, St. Michael Eppan, Alto Adige. Co to jsou crostini? Chlebíčky z pizza těsta, ale jak se mají správně jíst, si doteď nejsem jistý. Zvolili jsme cestu nejmenšího odporu a chlebíčky jedli rukama.

Jako druhý chod nám byly naservírovány Ravioli plněné ricottou a špenátem v másle se šalvějí a bílé Pinot Bianco Schulthauser 2010, St. Michael Eppan, Alto Adige. Obojí se k sobě hodilo, i když bych v těstovinách uvítal trochu masa :) Když jsme dojedli, měl jsem pomalu dost a doufal jsem, že třetí chod nebude enormě obrovský.

Dopili jsme bílé víno a čekala nás vepřová panenka s pancettou a pečenými brambory a červené Pinot Nero Riserva 2008, St. Michael Eppan, Alto Adige. Stejně jako předchozí chody bylo jídlo bez chyb a po dojedení posledního sousta jsme byli naprosto plní. Když se ale obsluha zeptat, jestli si dáme nějaký zákusek, nebo grappu, nechali jsme si přinést jídelní lístek. Byl jsem rozhodnut dát si flambovaný ananas, nebo čokoládové soufflé, nakonec zvítězilo soufflé se sladkým srdíčkem.

S účtem jsme dostali i lístek, který zákazníky žádá o recenzi na facebooku, nebo tripadvisoru, zajímavé, pokrokové. Jak tuto návštěvu shrnout? Perfektní obsluha, velký výběr výborného vína a pokud jste milovník italské kuchyně, tak se zde budete cítit jako ryba ve vodě. Jedinou výhradu bych měl ke zvláštnímu výběru židlí, které působí trochu zvláštně. Moc se mi naopak líbil krásný mechanický kráječ na italskou šunku a velká vitrína nabízející koupi vín včetně mapky s místem, odkud víno pochází. Bohužel ceny odpovídají jak lokalitě, tak kvalitě, takže na denní stravování se tento podnik bohužel nehodí.

Hyundai i20, jak se mi líbí

Koncem minulého roku jsem si pořídil nové vozítko, Hyundai i20. Starou Felicii se mi podařilo týden nato prodat díky aukčnímu portálu Aukro, ale to je zase jiná historka. Výběr byl docela dlouhý a obtížný, v úvahu přicházelo několik značek, počínaje KIAou Rio, Citroenem C3, Toyotou Yaris až po Hyundai i20 a i30.

Nakonec zvítězila, díky příznivé ceně a spotřebě, Hyundai i20, která se také koncem loňského roku často objevovala v televizních reklamách. Za těch pár týdnů, které již uplynuly, jsem už najezdil pár kilometrů a tak jsem tuhle přemýšlel, co mi na autě vadí a co se mi na něm líbí.

Nejprve začnu klady, ty si většina lidí totiž neuvědomuje a má tendence vyzdvihovat negativa. Líbí se mi, že mi nepíská střešní okénko, auto startuje, když otočím klíčkem a rádio nešumí a hraje čistě. Jednou mi tedy CD disk v mechanice pěkně lupal, ale pak jsem zjistil, že to bylo totálním zamlžením díky mrazu ;)

Další věcí, která se mi líbí, je spotřeba, která se skutečně pohybuje někde lehce nad 5,5l/100km. Pravdou sice je, že ji dosahuji díky tomu, že jezdím převážně po Pražském okruhu a dálnici, ale i tak. Dál se mi líbí centrální zamykání, bez kterého si teď už nedokážu auto představit. Výrobce také udělal část čalounění předních dveří v látkovém provedení a spodní část řadicí páky a otvírátka dveří mají chromovou úpravu.

Pěkný je motor, který, ač 1,25l, je pěkně svižný a má v otáčkách příjemný zvuk. V rámci zajíždění jsem se zatím neodvážil honit ho do vyšších otáček, ale kolem 3500 přede jako kotě ;) Taky slušně zabírá, akorát je oproti mému minulému dieselovému traktůrku třeba více řadit.

Rozčiluje mne, že je řadicí páka neuvěřitelně gumová, také mohli trochu zainvestovat a udělat pochromovaný dekor. Plasty na palubní desce vypadají docela slušně, ale materiál, z kterého je volant, by zase zasloužil vylepšit. Kdybych s autem jezdil víc, litoval bych, že jsem si nepřiplatil za kožený volant.

Další otravná věc je rezerva, která je úzká, ale i s tím se dá žít. Co mě vytáčí je kvalita matice řadicí páky, když chci řadit trojku, nestačí jen posunout páku vpřed, ale je nutné ji vyklonit trochu doprava, asi se v dílně něco úplně nepovedlo. Další drobnost, které jsem si všiml je drhnoucí plyn při uvolňování. Nejde asi o závadu, ale je to nezvyklé.

To, že rádio nemá USB konektor, je standardní, byť špatná, politika výrobce. Jako by ten konektor byl tak strašně drahá záležitost. To samé si myslím o tempomatu a ovládacích prvcích na volantu, ale budiž, měl jsem si koupit dražší a lépe vybavenější auto.

Jak to tedy s i20 je? Když jsem vyplňoval dotazník spokojenosti pro Hyundai i20, tak jsem na otázku, jestli bych si auto koupil znovu, odpověděl spíše ano. Poměr cena/výkon je v tomto případě jednoznačně bezkonkurenční, za něco málo přes 200 tisíc dostat jiné takto vybavené auto stále nelze. Zajímavou konkurencí je možná Kia RIO, ale ta stojí o 40 tisíc víc. Rozdíl mi zaplatí provoz na 2-3 roky. Moje doporučení tedy zní, pokud nepotřebujete trhače asfaltu a chcete malé a úsporné vozítko, pak je Hyundai i20 to pravé pro Vás.

Bluray – tenhle disk není pro starý

Pod stromečkem jsme loni našli pokrokový dárek - 3D Bluray disk, první v naší rodině. OCEAN WONDERLAND 3D Jean- Michel Cousteau (CZ). Proč pokrokový? Nemáme totiž ani 3D televizi, náš televizní stoleček se prohýbá pod náporem starší 100Hz 70cm televize české produkce Panasonic a pod ní není nic jiného, než DVB-T tuner. Jedinou možností, jak disk přehrát, je vložit ho do nové mechaniky LG BH-10.

Celou dobu jsem všem členům rodiny tvrdil, že disk pouze vloží do mechaniky a dále se systém o vše postará sám. Mechaniku jsem totiž záměrně vybral v retail provedení, ve kterém nalezneme i Cyberlink suite. V něm je i známý skvělý přehrávač PowerDVD.

Dnes odpoledne nastal správný okamžik, sedl jsem k počítači, otevřel dvířka mechaniky, vložil disk, dvířka zase zavřel a …

Po chvíli chroupání se nestalo nic :(

Jsem tolerantní člověk a tak jsem dal Windows 7 druhou šanci a přes Tento počítač kliknul na jednotku BDR.

Zase se ozvalo chroupání, naběhl Windows Media Player a … vynadal mi, že tento disk rozhodně nepřehraje.

Dobrá, zkusíme tedy PowerDVD. Po spuštění jsem se hned dozvěděl, že jsem vložil 3D disk, že by se blýskalo na lepší časy?

Ne. Po nastavení 3D přehrávání mi totiž program řekl, ať si koupím upgrade na verzi 11 za pouhých 39,90USD. Nechci a tak se dovídám, že si tedy musím software alespoň zaktivovat. Ale jak na to, když jde o OEM verzi a kód nikde?

Software tedy odinstalovávám a zahajuji další pokus, pro Windows typicky – odinstalací celého Cyberlink balíku.

Po instalaci se balík ptá na registraci, kterou vyplňuji a, světe div se, Power DVD začalo disk načítat.

Má radost trvala 3,5 vteřiny, shrnout to mohu do věty: “Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.”

PowerDVD mi totiž s lítostí oznámilo, že náš pěkný CRT monitor Viewsonic Pf95P+ je bohužel analogový a nesplňuje požadavky HDCP. No HDCP, no fun :(

Google ale zná odpověď na vše, dost s ochranami, které akorát šikanují běžné a slušné lidi, kteří si disky poctivě kupují. AnyDVD HD vyřeší všechny tyto problémy a disk přehraje na jakémkoliv monitoru bez ohledu na jeho barvu, vyznání či sexuální orientaci. Pánové z nahrávacích společností, trhněte si nohou. Stačí, že se musí platit za každý nepopsaný papír, kopírku, prázdná media, flashky, disky a kdo ví, možná dnes i za toaletní papír, proč mi ještě diktujete, jaký mám mít hardware. A to už vůbec nezmiňuji fakt, že tento pokus byl proveden na mainstreamovém operačním systému Windows 7. Jak by dopadl na systému Unixového typu se bojím pomyslet.

Zpět ale k mému dalšímu boji, vše už šlo rychle a hladce. Nainstaloval jsem AnyDVD HD, rebootoval počítač, vložil disk, naběhl automaticky PowerDVD a disk se začal přehrávat.

Vítězství na plné čáře, které opět potvrdil můj názor na velké vydavatelské společnosti a zbytečnost protipirátských ochran. Nedokážu si představit, že by si mí rodiče s tímto diskem poradili bez nějaké významné rady. To je děsivé, pokud vezmeme v úvahu to, že i já budu za pár let na jejich místě. V co vyústí tato situace? Běžní lidé přestanou tyto disky kupovat.

Neštvěte lidi, kteří si disky legálně kupují. Díky!

JoyToKey – udělejte si z dancepadu klávesnici

K Vánocům dostala má sestra Impact Dance pad a od té doby se bytem v nejneuvěřitelnější dobu rozléhá dupání. Stepmania a Everstep jsou příčinou :D Zpočátku se zdálo, že skladby jsou až příliš obtížné a správné protančení, byť na nejnižší level, je téměř nemožné. Ale po pár pokusech se zadařilo a skladby se sestře podařilo splnit. O tom ale někdy jindy.

Po týdnu sestru napadlo, že by mohla vyzkoušet použít dance pad jako klávesnici pro hraní některých her, olympijskými hrami počínaje a 2D plošinovkami typu Prehistorik konče. Jak ale na to? Podložka se totiž nechová jako běžný joystick, tak jsme googlovali. Úspěšně.

Je třeba si stáhnout program JoyToKey, který pro podložku emuluje stisky kláves. http://www.electracode.com/4/joy2key/JoyToKey%20English%20Version.htm 

Po stažení se program pouze rozbalí a spustí. Pak je třeba stiskem tlačítka Auto Setting Wizard nutné zapnout průvodce, který nám dovolí namapovat klávesy.

Pak již stačí jen spustit hru a vše funguje, jak má.

Všechno nejlepší do nového roku 2012

Děkuji všem čtenářům tohoto blogu, pravidelným, i těm občasným. Doufám, že se mi podaří dodržet novoroční předsevzetí, ve kterém jsem si řekl: “jeden článek každý týden”. Nevěřím negativním předpovědím našeho pana prezidenta a věřím, že rok 2012 bude přinejmenším tak dobrý, jako rok 2012.

Budeme-li se všichni snažit, tak třeba konec světa nenastane, míra korupce v naší kotlině se sníží a kdo ví, třeba za rok bude novoroční projev pozitivnější, náš státní dluh o něco nižší a peněženky naditější.

Tedy hodně štěstí, zdraví a klidu v následujícím roce 2012 !