Tropical Island, den první

Pozn.aut.: Na úvod musím upřesnit, že jsem se zájezdu účastnil s osobou, která si nepřála zveřejnit své jméno a souhlasí s označením bezejmenná kamarádka. Pro zkrácení textu budu používat prostého označení kamarádka.

Poděkování: Chci poděkovat firmě Student Agency, která tento zájezd pořádala za pěkný zážitek a své kamarádce za totéž.

Už ani nevím jak jsem se o tomto zájezdu dozvěděl, nejspíš to byl banner, ale vím, že skončil v šuplíku pološílených nápadů. No řekněte: “VALENTÝNSKÉ tropické ostrovy s přenocováním” – víkend strávený v obřím zábavním komplexu plným vody, skluzavek a saun – nepřijde Vám to ujeté? (http://www.studentagency.cz/cestovani-na-miru/tropicke-ostrovy/Tropicals-2011-02-12-valentyn.html)

Když jsem pak byl s kamarádkou na degustaci vína, pověděl jsem jí o svém plánu a přišel jí celkem zajímavý. Následovala rezervace, boj s fungováním ČSOB Internetového bankovnictví na pomalé lince, ale povedlo se a rezervace byla potvrzena.

Týden před cestou jsem začal na webu pátrat po zápiscích návštěvníků, kteří tropický ostrov již navštívili, a byl jsem namlsaný čím dál tím víc. Někteří ho milují, jiní nenávidí, je to kýč, nebo dokonalé místo pro trávení víkendu? Kdo ví, uvidíme.

V sobotu ráno jsem dobalil zavazadlo, přidal spacák a vydal se na Hlavní nádraží, kde byl sraz v 1110, tj. 20 minut před odletem. Když jsme vylezli před budovu, nemohli jsme neminout náš velký žlutý autobus. Průvodkyně nám přidělila sedadla, naložili jsme zavazadla a v 1128 vyrazili, směr Ústí nad Labem a Berlín.

Cesta byla hladká, pan Vančura má zaměstnance opravdu vzorně “vycvičené”, servis byl na prvotřídní úrovni. Do Ústí jsme dorazili za hodinku, nabrali dva další pasažéry a pokračovali na státní hranice. Kousek před nimi jsme ještě měli pauzu na benzínce, kde jsme se naposledy mohli najíst za české koruny a hurá nach Berlin !

Průvodkyně nás rozhlasem upozornila na možnost hraniční kontroly, ale obávám se, že asi zaspala platnost Schengenské smlouvy, která tyto kontroly víceméně vylučuje. (O tom, že je němečtí spojenci nahrazují “namátkovými” kontrolami 100m za hranicemi nemluvím. ;) Samozřejmě se nic nekonalo a my jeli neuvěřitelně otravné 3 hodiny, než jsme konečně sjeli z dálnice a uviděli v dáli obrovskou kupoli – Tropický ostrov.

 

Tropický ostrov byl původně hangár pro výrobu vzducholodí, která se ale nerealizovala a tak investive ve výši 70 milionů Eur mohla být zbytečná. Naštěstí se tak nestalo a tak v hale, do které se vejde Eiffelova věž na délku a socha Svobody na výšku (má délku 360 m, šířku 210 m a výšku 107 m), je nyní tropický ráj. V dnešním globalizovaném světě asi málokoho překvapí fakt, že majitelé jsou z Malajsie a Singapuru…

Příjemné také na tomto zájezdu bylo, že jsme jeli ještě za loňské ceny. Krize, nekrize, na ostrově se surově zdražovalo a např. poplatek za přespání se zvedl z 10 na 15 euro…

Pro ilustraci přikládám ceník z roku 2005, kde byly ceny následující:

Kolik zaplatíte (v eurech) příchod v době

	Po-pá	So	Ne
6:00 - 9:00	10	15	7,50
9:00-22:00	15	20	10
22:00-6:00	15	20	7,50

Za první čtyři hodiny pobytu zaplatíte uvedenou sumu, za každou další započatou hodinu 1,-euro.

Dnes je situace trochu jiná, platí se paušál a již zmiňovaný poplatek za přenocování.

Dojeli jsme před obří halu, průvodkyně šla zakoupit vstupenky a vrátila se s košíkem plným “hodinek”. Následně vyvolávala: “Máme tu dvě děti. Jedny narozeniny. Tři dospělí…” S napětím jsme čekali, kdo bude na řadě nyní. Beze slov jsme dostali hodinky 1483 a 1492. Ještě poslední rada na rozloučenou: “Skříňky nejsou řazeny sekvenčně, nejprve jsou 6000, 8000 a pak vzadu kolem 1000…”.

Vešli jsme dovnitř a ovanul nás závan vlhkého teplého vzduchu. Míjíme dlouhou frontu a vchodem pro skupiny se dostáváme do areálu. Weby nelhaly, vevnitř je opravdu teplo a vlhko. Po chvíli hledání jsme nalezli naše skříňky a ukázalo se, že ani zprávy o jejich velikosti nebyly smyšlené. Po chvíli hraní se nám ale povedlo všechny věci pečlivě poskládat a nic venku nezbylo ;) Malé skříněčky na cennosti jsme bohužel nenalezli a tak hurá do vody.

Velká laguna je některými označována za odporný kýč. Připomněla mi film Truman Show. U zdi je i zde obří plakát s oblohou, na pláži hlava na hlavě, všechna lehátka obsazená. Až na konci pláže jsme nalezli 1m2 volného prostoru a můžeme do teplé vody. Teploměr ukazuje 31st.C, i ve vodě je problém najít trochu volného místa, ale dál od břehu se situace lepší. Sem tam nás mine letící míč a jsme na konci světa – u plakátů a konečného žlábku. Prostředkem bazénu prochází od ostrůvků s plážovými domečky molo, které mnozí používají k vodním shybům, nahoru se totiž nesmí.

Při odchodu si všímáme dvou uvolněných lehátek a tak neváháme, kamarádka je zabrala a já mazal přes pláž pro naše věci. Nocleh máme zajištěn! Pak se jdeme občerstvit ke skříňkám, minerálka a nějaké ty sušenky a jdeme prozkoumat další část parku – komplex saun a vířivek. Mnozí tvrdili, že v této části není tak narváno, není to pravda, bylo tam stejně lidí, jako v druhé části :/ Nakonec jsme místo v jedné sauně našli a po 15 minutách jsem odcházel mokrý jak myš. Kamarádka byla prakticky suchá (jak se později ukázalo, zřejmě má beduínské předky). Zvláštností místních saun je, že se do nich nesmí v plavkách, což většina návštěvníků ctí - část používá ručník, část nic.

Pak jsme vyzkoušeli dvě vířivky, ale voda v nich byla docela studená, v Čechách bývá teplejší :/ Pomalu se ale přiblížila hodina večeře, tak jsme se šli osprchovat, převléct a zkusit nalézt bufet All-you-can-eat v Jabarimba restauraci. Tomuto rozhodnutí předcházelo dlouhé dohadování, jestli na bufet, do fastfoodu, nebo divadelní představení. Když jsme do restaurace došli, levá půlka byla plná a pravá rezervovaná. Škoda, že nám ze Student Agency nikdo o možnosti rezervace míst neřekl :/ Zkusíme hodinu počkat a pak si dáme buď fastfood, nebo se místo uvolní…

Po 20 minutách jsme změnili plány, opět zkusili restauraci a skončili ve fastfoodu. Hamburger, pizza, steaky, saláty, co si vybrat? Kamarádka přemýšlela nad pizzou, já měl relativně rychle jasno: velký nezdravý flák masa. Čím víc tuku, tím lépe, takže pepper steak s americkými bramborami byla jasná volba. Asi mám na lidi špatný vliv, ale když to kamarádka viděla, tak si ho chtěla objednat taky, já ale bohužel vzal poslední. Nabídl jsem, že když si dá pizzu, že se s ní rozdělím, ale rozhodla se 10 minut počkat na další. [S odstupem času mlátím hlavou do zdi. Vůbec mne nenapadlo jí nabídnout můj tác:( ]

Našel jsem místo u stolu, zjistil, že v areálu je dostupná wifi síť gaeste a za chvíli tu byla kamarádka s tácem. Každé sousto pěkně kousat 30x, jídlo se tak krásně vychutná. I bez toho to bylo jedno z nejlepších jídel, které jsem za posledních pár týdnů jedl. Hlad je asi opravdu nejlepší kuchař.

Po večeři jsme se převlékli do plavek a šli si prohlédnout druhou část ostrova, obchody se suvenýry a menší lagunu. Do ní ústí dva vodopády, dva malé tobogánky a jsou v něm integrované dvě vířivky a divoká řeka. Divoká byla tak před 30 lety, dnes teče asi jako Vltava v Praze, když na kaskádě ztroskotá ropný tanker, prostě nuda.

Už jsem s sebou měl foťák, takže jsem jízdu tobogánky natočil a pak jsme se vydali na velkou tobogánovou rampu. Údajně jde o nejvyšší rampu v Německu (25m), ale nejsem fajnšmekr. Pro začátek jsem zvolil modrý tobogán, který vede z nejvyššího místa a dosahovaná rychlost je až 70km/h. Kamarádka se zastavila u žlutého prostředního, ale nakonec jsem ji umluvil. Vylezli jsme až nahoru a naskytl se nám krásný pohled na celý osvětlený ostrov. Před námi byli jacísi Němci, kteří se chovali jako opičáci a s řevem se vrhali do koryta. Konečně mi naskočila zelená a já se spustil dolů. Okamžitě jsem začal nabírat neuvěřitelnou rychlost a nechtěně jsem začal z uvolněného adrenalinu řvát ;) Kamarádku jsem tím prý trochu poplašil.

Půlzatáčka, vlna do tváře a dál už tma, rána do vody a jsem dole. Vypotácel jsem se k brance, která nahoře spustí zelenou a čekal, za chvíli z tunelu vyhrkla voda a chvíli poté i kamarádka. Líčila, jak se snažila, když už seděla na spusti, brzdit a téměř ručkovat zpět, ale nezdařilo se, gravitace je gravitace. Pak jsme šli na žlutý tobogán, děs a nuda. Po modrém to bylo neuvěřitelně pomalé. Červený jsme sjeli na obřích kruzích, pak jsme sjeli ještě ocelové schody a vydali se ještě jednou na velký modrý. (Neplést s Velkou Modrou ;)

Zážitek to již nebyl tak silný, jako v prvním sjezdu, ale i tak to je nářez, mladší ročníky by zřejmě použili výrazy jako hustokruťácký, vymazlený, bo tak něco. Naše plavky tyto experimenty kupodivu přežily bez úhony ;)

Zpět jsme to vzali přes velkou lagunu a zašli se zahřát do sauny. Pak jsme se osprchovali, vybalili spacáky a šli se poskládat na lehátka. Noc pod palmou kazila jen neprůsvitná střecha, vidět ještě hvězdy a snad by mi i ukanula slza. Během čtení novinky od Terryho Pratchetta jsem pomalu upadal do bezvědomí, byla už skoro jedna hodina, a tak jsem knihu odložil a vytuhl.

[fotky budou dodány po zpracování]