How to lose your employee in 30 days…

Ano, jde o variaci na mou oblíbenou komedii How to Lose a Guy in 10 days. Povím vám jednu pohádku o jednom malém městě, ve kterém byla jedna malá IT firma. Vlastně tak úplně malá zase nebyla, dařilo se jí docela dobře a postupně nabírala další a další zaměstnance. Najednou se ukázalo, že jí přestala stačit vila, ve které sídlila. V obchodnickém patře se totiž začaly roztahovat dva nové týmy, což samozřejmě těmto vlivným lidem vadilo. Vedení začalo hledat nové prostory, až je našlo skoro pod nosem, v téměř vedlejší vile.

Celá firma byla rozdělená na několik vývojářských týmů a jeden z nich dostal na vybranou, jestli do nových prostor chce. Původně se mluvilo o 20 lidech, nové prostory navíc neměly sprchu a další drobnosti, bez kterých se někteří nechtěli obejít. Sice se říkalo, že by se stěhoval jen jejich tým a zbytek míst byl jen dočasných, ale i tak se to týmu nezdálo. První stanovisko tedy bylo záporné. V nových prostorách navíc nebyl hned zaveden internet a tak se celá akce Stěhování protáhla. Mezitím se odkudsi vynořil plánek od profesionálního návrháře, který obsahoval patnáct míst s tím, že více hygienické normy nedovolují a nebude možné prostory zkolaudovat. V plánku byla obludná pracovní místa ve vstupní místnosti, stoly 120x60 a protože taky chyběla zasedačka, uvolil se jeden z členů týmu, říkejme mu třeba Paco, že namaluje plánek lepší.

Jak řekl, tak udělal. Paco je totiž stará konzerva a věří v ty hloupé staré poučky, že je třeba chodit včas, co se řekne, to platí a čest se nedá koupit za peníze. Po téměř probdělé noci, strávené studiem vyhlášek a doporučení umisťování pracovních míst, stvořil plánek se zasedací místností a 17 pracovními místy. Ukázal ho ostatním členům týmu a většina souhlasila s tím, že za těchto podmínek souhlasí se stěhováním. Sešel se pak s Gracií z Backofficu, která měla stěhování na starosti, a ukázal jí svůj plán. Jí se také líbil a tak objednala stoly a židle. Skříně a další věci se měly objednat následně, až se situace trochu ustálí a bude jasné, kolik skříní bude potřeba.

Paco odjel spolu s Largem, jeho šéfem, do Marchie. Týden se tam konala konference na mnohá zajímavá témata. Mezitím však v sídle firmy začaly praskat ledy a věci se daly do pohybu. Paco dostal znepokojivou zprávu o tom, že se stěhování uskuteční ve čtvrtek, a v nových prostorách nebude 17, ale 21 lidí. Po nastěhování stolů totiž Gracie naznala, že místa je ještě hodně a stolů se do prostor vejde ještě dost. Možná proto, že v místnostech nebyly žádné skříně. Pacův tým byl rozladěn a Paco též. Začal to řešit s Largem, jak se situace má a proč by se tam najednou mělo vejít 21 lidí. “Nebude to pohodlné a je to o 40% víc, než umožňují předpisy. “ Po delší výměně názorů Largo prohlásil, že už toho má dost a Pacův tým si nemá vymýšlet, jsou prý i horší prostory.

Gracie pak poslala zprávu, že si s týmem prostory znovu prohlédla a všichni souhlasili s tím, že se tam 21 míst pohodlně vejde. “To, že se tam pohodlně vejdeme, si myslí jen Gracie. Bude to mačkárna, ale vejdeme se.”, byla poslední zpráva, kterou Paco dostal do Marchie.

Paco se v úterý vrátil do práce, nikdo mu neřekl, kde najde klíče a co alarm, musel si to zjistit sám, Gracie na něj zapomněla. Při předváděčce prostor nicméně nezapomněla říct, jak jsou tam všichni spokojeni a že se tam 21 lidí v klidu vejde. Paco se nastěhoval ke svému týmu do místnosti, původně plánované pro 4 lidi, ve které bylo stolů 5. “Ale část míst tu bude jen dočasná, lidé tu nebudou sedět trvale.”, uklidňovala Paca Gracie. Pak nahlédla do jeho nové kanceláře. “No ale ještě by se sem jeden vmáčknul”, se smíchem dodala a odešla do vedlejší vily.

Paco si promluvil s týmem, ptal se, jak stěhování probíhalo. “Přišel sem jeden kolega, zjistil, že by měl sedět v kuchyňce a řekl, že to nepřipadá v úvahu. Prý měl slíbenu naši kancelář.”, dozvěděl se. Paco nelenil a napsal triumvirátu, ve kterém byl i Largo, aby se s nimi v nových prostorech s týmem sešel a vysvětlili jim jejich  rozladěnost. Na email dostal odpověď, že přijde jen Largo a námitky vyřeší. Přišel druhý den po obědě.

Když Paco uviděl mapku, kterou si Largo přinesl, nechápal.

“To si děláš legraci?”, zeptal se.

“Proč?”, nechápal Largo.

“Umíš počítat?”, zase se ptal Paco.

“Proč?”, stále Largo nechápal.

I vzal Paco papír, sečetl rychle čtyři čísla a vyšlo 23.

“Kdo vymyslel tento počet lidí, byl to náš management?”, zeptal se přímo Paco.

“…”, odpověděl mlčením a lehkým přikývnutím Largo.

“No a kluci, co kdybyste se zmáčkli do této jedné místnosti všichni, abyste uvolnili tuhle vaši kancelář?”, pokračoval Largo.

“To musí slyšet zbytek týmu”, řekl Paco a odešel do vedlejší 25 metrové místnosti, kam by se mělo vejít 9 lidí.

“Kluci, to si musíte poslechnout…”, uvedl vše Paco.

Nyní následoval popis situace a návrh Larga.

“Chápete, že se tu neskutečně přešvihnou všechny normy a hned při první kontrole z toho bude průšvih?”, padla další Pacova otázka.

“Ano. Ale jestli chcete, dá se to tu zavřít a skončíme všichni v nějakém openspacu kdesi na venkově.”, dostal odpověď.

“Openspace možná bude lepší, než se zbytečně mačkat. A do toho malého kamrlíku se tři místa nevejdou.”, procedil Paco.

“Dejte mi tam malý stůl a já tam klidně budu sedět”, odpověděl Largo.

Tím diskuze prakticky skončila. Largo byl rád, že dosáhl svého, Pacův tým vyklidí kancelář a všichni budou pěkně pohromadě v 9 lidech v 25m2 místnosti. Do zbývajících míst se nastěhují další týmy.

Paco si připadal jako pako a začal přemýšlet o změně zaměstnání. Ten, který před rokem odmítl z firmy odejít a před měsícem by ho něco takového rozhodně nenapadlo. Měl totiž velký problém s tím, že s ním a jeho týmem bylo takto okatě manipulováno. Pokud se začnou porušovat jeho základní pravidla, kde skončíme? Jen to nás dělí od divoké zvěře. Paco si taky začal zajišťovat skříňku, do které by mohl ukládat pracovní notebook, protože už ho doma nebude potřebovat. Počítač bude ve větším bezpečí, Paco bude mít čas na normální život, než kdyby po večerech pracoval, pravděpodobně se i víc vyspí. Všichni vyhrají.

Stále se mu ale honí hlavou otázky:

1. Jak vzniklo číslo 20? A pak 21? A proč je to teď 23? Bude to poslední číslo, nebo dál poroste?
2. Proč s ním a jeho týmem bylo takhle neobratně manipulováno?
3. Proč se cítí, jak kdyby ho někdo ošklivě zneužil a jak mohl tak rychle ztratit veškerou chuť do práce?
4. Souvisí vývoj situace s tím, že se Pacovu týmu nedaří a neplní cíle?

Nyní Paco čeká na přistěhování dalších týmů a na zimu, kdy nebude možné pořádně větrat. Chování vedení mu přijde nesmyslně destruktivní. Nájem za metr čtvereční se pohybuje okolo 300-400 kč za metr a měsíc. Pokud by byl Paco osloven, rád by si za nějaký ten metr navíc připlatil. To by bylo samozřejmě dokonale absurdní.

Laser tag – Maxlasergame Arena Praha

Před několika týdny jsme s kolegy z práce měli důvod k oslavě. Dokončili dlouho očekávaný release jejich produktu a tak jsme se mohli jít “teambuildingovat”. Každý tomu říká jinak, ale tento výraz z manažerštiny se mi docela zamlouvá. Podobně roztomilý je pak výraz “zteambuildingoval se pod obraz”. Nicméně zpátky k tematu. Jako cíl našeho ujednocování jsme vybrali po dlouhém váhání Maxlasergame Arenu Praha, která je v nenápadném domě na hlavní ulici.

Vyjdete do patra a ocitnete se v baru, ze kterého je možné na obrazovkách pozorovat hru uvnitř z pohodlných křesílek. Navíc zde mají čepovanou Kofolu i pivo, před hrou se doporučuji dobře hydratovat. Jedna hra trvá 12 minut, každý hráč dostane legrační vestu, na kterou je napojena laserová zbraň. Platí zásahy do zbraně, zad a dvou míst na hrudníku.

Domluvili jsme se na vypnutí friendly-fire a hru v týmech, vtěsnali naše věci do plechových skříněk a poslechli základní pravidla hry. Pak už se jen otevřely dveře a my vběhli dovnitř. Temná hala s mnoha lomenými uličkami a zatáčkami v nejneočekávanější chvíli si stále vyžaduje pozornost. Jinak velice rychle narazíte do zdi, což může být v plném běhu docela bolestivé. Sám jsem si to párkrát vyzkoušel, stejně, jako srážku s nepřítelem. Čelně :)

Hra se zvrhla v děsivou řež, kde létal jeden zelený paprsek za druhým a všichni rychle pochopili, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Míst pro kempení moc nebylo a aby z vás pořád nebyla nesvítící mrtvola, je potřeba se nejen krýt, ale i pořád krčit. To s sebou ale nese nepříjemnou námahu na stehenní svaly, které se rychle začaly ozývat. Po deseti minut8ch u6 jsem se prakticky nemohl pohybovat a s koncem hry jsem byl naprosto zpocený. Bohužel, v zařízení není žádná sprcha, tak jsem musel vzít zavděk jen svým ručníkem, který jsem si s sebou vzal.

Po půl hodině jsme se vydýchali a dali si ještě jednu hru, se stejným výsledkem, opět jsme vylézali úplně propocení. Pozitivní na lasertagu je ale to, že druhý den bolí jen nohy a nikoliv boule, jak je tomu v případě paintballu. Jde o arkádu, ale zároveň i docela zábavu, větší, než jsem čekal a odmítám tvrzení, že to je jen pro holky. A maxlasergame arena je rozhodně jedno ze zařízení, kam bych si znovu přišel zahrát. Na konci každé hry navíc dostanete přehledný list, ve kterém se můžete dočíst, jak se vám dařilo, kdo byl váš oblíbený terč a koho jste byl terč vy a jak celá hra nakonec dopadla.

Nejdražší toaleta v životě, aneb veřejné záchody v Praze

Nedávno jsem o víkendu v centru města začal pociťovat náhlou potřebu, kterou jistě každý zná. Nacházel jsem se v tu dobu v blízkosti stanice metra Můstek, byl jsem tedy relativně v klidu. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem zjistil, že záchodky v dolním vestibulu nefungují. Prošel jsem přes stanici do horního vestibulu a byl překvapen ještě víc. Ani horní záchodky nebyly v provozu. Postupně jsem začal zrychlovat a zachvátila mě lehká panika, kde sakra v centru Prahy najdu záchodky? A proč se spolu s uzavřením dolní části Václaváku nezbudovaly veřejné toalety?

Polovyběhl jsem eskalátory a zaujaly mě stromečky lemující ulici, tak hluboko snad nebudu muset klesnout. Přede mnou se objevilo velké logo Starbucks, záchrana. Vešel jsem a minul 3 vybírající si zákazníky, velká cedule WC mě zavedla do prvního patra. V něm, zcela opuštěném, byly v rohu dveře hrdě nesoucí nápis WC. Jenže vedle nich tlačítkový zámek s kódem, který jsem samozřejmě neznal. Na hledání na internetu jsem v tu chvíli opravdu neměl síly, sešel jsem po schodech dolů a vybral si tu nejlevnější věc, kterou ve Starbucks mají a jsem ochoten ji vypít – malý čaj. Jenže zákazník přede mnou se pořád nemohl rozhodnout nad tím, jestli si dá dortík, nebo muffin. Před očima se mi odehrávala scéna, při níž jsem mu ustřelil hlavu brokovnicí. Bože, tak už si sakra vyber…

Konečně došla řada na mě. V tu chvíli už jsem měl na čele studený pot a začínal jsem se zábavně kroutit. “Malý černý čaj s sebou prosím. A jaký je kód na záchody?”, vyhrkl jsem, v ruce připravenou stokorunu. Prodavač se na mě pobaveně podíval a začal pomalu vybírat kelímek a hledat čaj. “A chcete ho s mlékem, medem a jánevímčímještě?”, zeptal se s úsměvem. “Nechci ho vůbec, potřebuju jenom kód na záchod a jestli ho nedostanu, tak ty dveře asi vykopnu.”, nabízela se odpověď. Místo toho jsem jen rychle vyhrkl: “S ničím a potřeboval bych ten kód.”. “Ten bude na účtence, buďte v klidu.”, přišla odpověď. Klid byl v tu chvíli ale to poslední, na co jsem myslel. Možná po šumících Niagarských vodopádech.

Nekonečné vteřiny se vlekly, než jsem konečně dostal účet na pětapadesát korun, dostal jsem drobné a božskou účtenku. “Vyzvednu si čaj po cestě zpět”, hrkl jsem při skoku na třetí schod vedoucí ke spáse. Po čtyřech dalších jsem byl v patře a začal zadávat kód. 8050… Nic, červené světlo oznámilo, že mám smůlu. Proooč? Zkusil jsem zadat kód znovu s křížkem na konci. 8050# a dveře cvakly. Bylo to jako v tom vtipu, ten nejlepší pocit na světě. Sešel jsem pomalu po schodech, vzal si svůj čaj a rozloučil jsem se. Asi se stanu předmětem zábavných historek pro měsíc září, ale vzhledem k takřka neexistenci veřejných záchodků v Praze nebudu poslední.

Blíží se komunální volby, rozšíření počtu záchodků v Praze jsem v žádném programu strany nezahlédl. Jinak zpátky k tomu čaji, byl docela dobrý, jen klasicky naprosto vařící, ale asi poprvé v životě jsem se při pití z kelímku neopařil.

We Run Prague 2014

Před cca čtyřmi měsíci jsem se rozhodl, že se přihlásím na desetikilometrový závod Prahou. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že takové běhy jsou dva, jeden od Nike a druhý od Birellu :) Zvolil jsem dle peněženky ten levnější a začal pozvolna trénovat. Běžecké boty, které jsem si koupil loni v srpnu, byly skoro netknuté, ale závod, to byla ta správná motivace.

První běhy okolo Hostivařské přehrady byly docela tuhé, navíc jsem úplně neuměl ovládat hodinky od Garmina – Fenixy. Při druhém běhu jsem si vyzkoušel desítku nanečisto a ustavil tak svůj osobák – 55:20. To bylo před necelými třemi měsíci. Přečetl jsem si pár článků, mluvil s několika kamarády a pořídil si čínský měřič tepu CooSpo. Nemohl jsem se dočkat, až dojde a budu ho moci vyzkoušet. Po čtrnácti dnech běhání jsem zkusil orientačně desítku znovu, ale ouha, čas jen tak tak podlezl hodinu. Bolest kolen mi navíc naznačovala, že bych měl zvolnit.

Začal jsem běhat kratší úseky, ale zato 5x týdně a kolena si přestaly stěžovat. Pak přišel měřák, další hranice v mém běžeckém životě. Po zesynchronizování s hodinkami jsem vyběhl v deset večer na Chodově, jen abych ho mohl vyzkoušet. Oběhl jsem Chodovskou tvrz, minul pár opilců vracejících se s hospody a nedočkavě uploadoval data do Garmin Connectu. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem zjistil, že má tepovka je astronomická. Další tréninky jsem tak pracoval na tom, abych moc nepřelézal 160 a většinou tak běhal okolo 6 minut na kilometr.

Jak se ale start závodu blížil, pomalu jsem zrychloval, tep se moc nezvedal a najednou jsem bez problémů uběhl i 15 kilometrů. A šlo by to i dál, kdyby slunce nezapadalo tak brzy. Negativní na tom všem bylo, že jsem začal hubnout. Většina čtenářů si teď asi myslí, že jsem naprostý blázen, ale když jsem před běháním na svých 183cm měl 74kg, rozhodně to nebylo moc. Každopádně jsem se dostal i k 68 :( Upravil jsem jídelníček, abych pokles váhy zastavil a běhal dál. Den před závodem jsem se už jen lehce vyklusal a zaokrouhlil tak počet naběhaných kilometrů za dva a půl měsíce na 300.

Vyspával jsem dlouho, pořádný spánek je základem úspěchu. V deset hodin mě napadlo napsat známému, který taky občas běhá, jestli náhodou taky nejde. Rozespalým hlasem mi do telefonu potvrdil, že jde a já se pak už jen naládoval těstovinami, po obědě další dvě hodiny prospal a vyrazil na start.

Proč organizátoři vymysleli, že startující musí být na místě dvě hodiny před startem, mi zůstává záhadou. Odevzdali jsme batohy do dodávek TNT, našli záchody a pak jen posedávali na obrubnících a vyčkávali startovního času. Čas se neskutečně vlekl, zpestření občas poskytli divně křepčící lidé, kteří se rozcvičovali, dobré hlášky na zádech závodníků a vůbec nejlepší byl pohled na běžce, kterak močí na předvolební billboard jedné nejmenované politické strany.

Tři, dva, jedna, tradá… Start je tu a nic. Vpředu už se dávno běží a my vzadu máme smůlu. Za 90 sekund se nám ale na start podařilo dojít a začali jsme drže tempo 5 minut na kilometr, což byl stanovený cíl. Koridor se různě klikatil, často se někdo pletl pod nohy a tak jsme legračně davem kličkovali kupředu. U Vyšehradského tunelu došlo k menší tlačenici, lidí bylo o něco málo víc, než byla jeho kapacita, ale za chvíli se zase běželo dál. Další menší komplikace nastala u Tančícího domu a pak u Národního divadla. Podběh okolo podzemních garáží nám dal nadýchat trochu čerstvých zplodin a následný kopeček s levopravotočivou zatáčkou zase prověřil fyzičku, někteří už začali tuhnout. Krátce předtím občerstvovačka na 5km s vodní sprškou. Pochopil jsem, proč mi kamarád říkal, že se stejně nedá moc pít. V běhu jsem se tou vodou málem zadusil. Zbytek jsem pak na sebe prostě vychrstl.

Dav běží stále dál, kolem Karlova mostu, u Rudolfina se točíme k řece, pak na náplavku a ostrou zatáčkou zpět a úzkými uličkami k Prašné bráně. Tepovku jsem už měl u 190 a začal jsem cítit tepající lýtka. Běh po kostkách a proplétání se uličkami bralo hodně sil. Navíc to bylo, jak jsem se následně dověděl z garmina, bylo do kopce :) Ostrá pravá, vnitřek zatáčky se skoro zastavuje, tak volím delší, ale rychlejší trasu vnějškem. Běžíme po Příkopech, kolem davy lidí, za chvíli jsme na Václaváku. Zde musíme vyběhnout skoro do půlky, po levé straně občerstvovačka na 7,5 km a pak hurá dolů na Národní.

Národní je široká, ale zatraceně dlouhá, kousek vpředu vidím balonky vodiče na 50 minut a také bílý balon 8km. S kamarádem se domlouváme, že to zkusíme dát a uvidíme, kolik to na konci ukáže. Sejdeme se až u dodávek. Vyráží prudce vpřed, já opatrně zrychluju, abych nevytuhnul. U Národního divadla do toho ale pořádně šlápnu a v ocásku na mostě dobíhám balonkového vodiče a vodičku. Při zpáteční cestě na břeh se od vodičů definitivně odpoutávám a běžím vstříc 9 km.

Předbíhám mraky lidí, běžím na kraji tramvaje, cítím se jako pták…Po 200 metrech mě ale svaly začnou říkat, že to takhle dál nepůjde, cítím, jak se pomalu kyselí a krok se mi zkracuje. Devátý kilometr je ale za mnou, už jen pět dvoustovek a jsem doma. Seběh na náplavku mi zase dodává sebedůvěru, na bočním chodníčku pouštím nohy a nabírám rychlost. Na náplavce předbíhám další desítky lidí, kteří neodhadli svůj čas a blížím se k cílové pásce, která je ale pořád ještě v dáli. U hospody dochází k další minizácpě, ale pak už je cesta volná. Z posledních sil se snažím přidat, už to moc nejde, ale i tak zabíhám poslední kilometr za 4:11. Probíhám cílem a mám dost. Pořád pokračuju rovně, než si uvědomím, že bych měl zastavit hodinky a ideálně se svalit na zem. Ale to nejde, organizátoři nás správně ženou dál.

V koridoru si beru Rajec, Isostar, banán a energetickou tyčinku a chystám se někde v poklidu zemřít. Jak ale mířím k dodávkám, to nejhorší opadá, puls jde dolů a zase bych mohl běžet. Proplétám se davy a setkávám se s kamarádem, který celý vysmátý hlásí čas 47:25. Předběhl mě na posledních dvou kilometrech o minutu a vteřinu! Převlékneme se do suchého a sledujeme doběh ostatních, ještě zjišťuji, že mám v telefonu oficiální SMSku s časem a síť O2 pěkně kolabuje. V devět večer je oficiální vyhlášení. Nejlepší muž se dostal pod 30 minut, klobouk dolů. Odcházíme, ač afterparty pokračuje, jdeme na Smíchov a pak hurá domů.

Den před během jsem měl strach z davů, klopýtání, strkanic, ale nic moc se nestalo. Organizátoři odvedli dobrý kus práce, papírové jednorázové čipy jsou super, trika se také povedla, jen by to chtělo příště lépe upravit trať tak, aby bylo zatáček a zúžení co nejméně, berou hodně energie a dochází na nich k zácpám. Ale ten pocit, že jste pokořili vysněnou hranici… k nezaplacení.

Tak zas za rok. Díky. #WeRunPrague

Když délka rozhoduje

Možná vám nadpis přijde trochu vulgární, ale pokud dočtete až do konce, uvidíte, že tomu tak není. V létě jsme byli na tradičním potápěčském výletě v Rakousku. Můj buddy funí jak mašina a to má jeden nepříjemný následek – většinou mu vzduch dojde rychleji, než mě. V Rakousku navíc máme jednu lokalitu, kde je potřeba plavat odhadem 35 minut jedním směrem a stejnou dobu zpět, to vše ve svižnějším tempu. Když jsme letos po 35 minutách otáčeli, měl v lahvi méně, než polovinu. Ten pocit je k nezaplacení. Víte, že to nedáte a budete muset dýchat ze společné automatiky, a když všechno půjde dobře, tak to zvládnete takto zpět. V opačném případě vás čeká potupné plavání na hladině, které je navíc s potápěčskou výstrojí docela namáhavé.

Za pár minut už visel na mém oktopusu, aspoň jsme plavali jen ve třech metrech, abychom spotřebu minimalizovali. Jenže v základní verzi výbavy byl můj oktopus na 60cm hadici, což znamenalo, že jsme se přes dvacet minut vzájemně kopali. Frustrace, otrava a k tomu ještě křeče do nohy, jak jsem se snažil kopat tak, abychom se míjeli. Navíc když jsme doplavali tak jsem zjistil, že nemám záložní baterku, buddy mi jí omylem odepnul, když nahmatával D kroužek, za který by se chytl.

Baterku jsem při mém prvním sólo ponoru našel, ale řekl jsem si, že to takhle dál nejde a krátká hadice je zlo, musím si koupit hadici dlouhou. Po hledání jsem dospěl k tomu, že nepůjdu do nového materiálu miflex, ale do staré dobré klasické hadice. Zpětně si myslím, že jsem se asi bál zbytečně, ale čert to vem. Domů jsem si z obchodu přinesl 210 cm dlouhou žlutou hadici. Každý správný DIR potápěč má dlouhou hadici černou, ale já se ztotožňuji s názorem, že člověk v panice spíš šáhne po tom, co vidí – tj. po žluté hadici.

Podařilo se mi kupodivu docela rychle odmontovat hadici krátkou a nahradit jí hadicí dlouhou. Jen jsem při montáži k prvnímu stupni bojoval s tím, jak moc mám hadici utáhnout. Po napojení na lahev se syčení neozývalo a ani při následném ponoru ze mě bublinky nešly. Snad se při další příhodě, kdy budu potřebovat sdílet svůj vzduch, díky dlouhé hadici už nebudu muset kopat.