Berlín - den třetí

Ráno se budíme v 7 hodin, jdeme na snídani a plánujeme, co dnes. Z hotelu nás vyhodí v 11 hodin, co ale dalšího? Do muzea se mi moc nechce, ze snídaně jdeme kolem 900 hodiny. Nakonec jsme se rozhodli, že vyjedeme přímo do Drážďan, tam si prohlédneme centrum a pak zamíříme do Čech. Ještě jsem měl před sebou cestu do Prahy, tak jsem chtěl přijet v rozumnou dobu.

Zabalili jsme, zaplatili a vyjeli z Berlína. Cestou jsme se přimotali jen do jedné menší dopravní zácpy, zase minuli Tropical island, u kterého se zrovna předjížděly polské kamiony a kolem 11 hodiny parkujeme v Drážďanech u nákupního centra.

Jdeme směrem ke Zwingeru, prohlížíme si slavnou keramickou mozaiku a obdivujeme rekonstruovaný kostel. Jen sem tam je vidět černý původní kámen, většina byla postavena znovu. Rozhodnu se vylézt na věž, Petr si mezitím dává dole kafe.
Cesta nahoru je docela snadná, prvních pár metrů vás vyveze výtah, pak se jde širokou chodbou kolem kupole, kde je vidět dolů do kostela. Nejprve vše vypadá docela mírumilovně, ale v nejvyšším bodě stojíte přes 65 metrů nad lavicemi věřících a vyvolává to nepříjemný pocit závratě a malosti.
Pak je třeba vylézt pár schodů a ocitnete se na vyhlídkové terase, máte celé Drážďany i okolí jako na dlani. Udělám pár fotek a spěchám dolů, kde vyzvednu Petra a jdeme ke Zwingeru. Ten je v obležení turistů, takže se mi ani dovnitř nechce - stejně bychom na to měli hodinu a to nemá cenu. Projdeme areál a hledáme, kde vlastně máme zaparkované auto. Hodinky mě bohužel zklamou, ale nakonec si přeci jen správnou cestu vybavíme a auto najdeme.
Na zpáteční cestě stojí zmínit jen to, že nás navigace poslala na ještě neotevřenou cestu, která byla úplně dokončena, jen finální kruhový objezd byl zablokován betonovými zábranami. Po 5km objížďce jsme na kruhový objezd dorazili z druhého směru, pak přejeli hranice a bezpečně se vrátili domů.

Berlín - den druhý

Ráno nás vzbudí budík a po nezbytné ranní hygieně jdeme na snídani. Pro jednoho stojí snídaně 20e, tak očekávám pořádný plný servis. Představy jsou slušně splněny, na snídani je v nabídce vše, co si představuji - džus, čaj, káva, mléko, párky, vajíčka, kuchař pro dělání vajíček na objednávku. K tomu toasty, marmelády - domácí, salámy, šunky, sýry, ovoce...

Po snídani jdeme koupit lístky na MHD, v automatu se nám daří vyhrát a jedeme na Stieglitzplatz. Ten je trochu větší, než jsme očekávali, naštěstí hodinky mají kompas a tak trefujeme přibližný směr, kudy musíme jít. Na papíře mám nakreslenu mapku hlavních ulic, po kterých musíme jít, po chvíli už vidím známá jména, jdeme správně.

Po patnácti minutách přicházíme k řece, kterou překonáváme a zatáčíme do vilové čtvrti, kde by měla být ambasáda. Ta je o něco dál, než se na mapě zdálo, odhadem 2 další kilometry. Je to milá vilka s vyvěšenou etiopskou vlajkou, pro zařízení víz se chodí zadním vchodem po malém chodníčku. Za domem má ambasáda obří satelitní talíř. Uvnitř nám pracovnice říká, co je třeba předložit, vyplnit, po několika minutách dojde k dohodě a máme si cca hodinu počkat. V místnosti mne zaujala velká mapa Etiopie s vyznačenými zvířátky, které v zemi mají.

Jdeme zpátky k řece, dál po stezce pro cyklisty, pak se otáčíme a za hodinu jsme zpátky na ambasádě. Bohužel neznám etipský ekvivalent maňana, ale přesně tak to fungovalo. Čekali jsme dalších 45 minut, než bylo vízum hotovo a mohli jsme se vrátit do města. Šli jsme cestou podél řeky, nasedli na metro a jeli směrem na Alexplatz.

Dvě stanice před touto stanicí vystupujeme a hledáme nějaký oběd. Jdeme směrem k Braniborské bráně a po pár ulicích se nám to daří. Nacházíme McDonalda, naproti němu Starbucks, po krátké diskuzi volíme Starbucks. Dávám si rozpečenou bagetu a vodu, Petr dva dorty a kafe. Opět platíme 0,5e za záchod, zvedáme se, jdeme se podívat na Museeninsel, do Pergammon muzea.

Nemohu si nevšimnout četných děr ve fasádách domů, sloupech i mostech. Je vidět, že tu boje byly opravdu tuhé, bojovalo se dům od domu, s postupujícími rekonstrukcemi však válečné stopy pomalu mizí. Vstupné do Pergammon muzea stojí 10e, uvnitř se smí dokonce fotit, u pokladny není moc velká fronta, na to, že je to nejnavštěvovanější muzeum v Berlíně, malý zázrak.

Uvnitř je mnoho historických exponátů, mezi nejvýznamnější se samozřejmě řadí ukradená Ištařina brána a Pergammonský oltář - obří stavba v ještě větší hale. Vystavena je i kopie Chamurappiho zákoníku. Po starověké expozici jdeme do expozice starého Iráku, ve které je mnoho koberců, keramiky a Aleppská komora. Po cca 2 hodinách máme muzeum prošlé, Petr kupuje nějaké magnetky na ledničku a přemýšlíme, jestli jít ještě do dalšího muzea. Venku je pěkně a tak se mi nikam do budovy nechce, navíc je už docela pozdě.

Jedeme zpět do hotelu a hledáme správné místo pro večeři. Nakonec vítězí blízký steakhouse, který je v Tureckém vlastnictví. Dávám si steakmix, Petr jeden větší, netrvá moc dlouho a jídlo máme na stole a za ještě kratší chvilku jídlo zmizí ;) Vracíme se do hotelu a já ještě chci vyrazit do města na noční focení.

Jdu okruhem, jako první den - k památníku války, pak směrem k Braniborské bráně a Reichstagu. Na dlouhé ulici najednou něco podivně šustí ve křoví. Zkoumám, co se to tam hýbe, oči pomalu přivykají a jde o psa. Oranžového, s huňatým ocasem a špičatým čumákem - je to liška. Nenápadně jsem ji začal pronásledovat s foťákem, ale v okamžiku, kdy na ní zasvítilo ostřící světlo, sebou cukla a byla pryč...

Reichstag je v noci krásně nasvícen, při hledání vhodného místa na travnatém prostranství pro fotku jsem se jen modlil, že návštěvníci odklízí poklady po svých chlupatých miláčcích, protože tam byla tma jak v pytli.

Od Reichstagu jsem zamířil k Braniborské bráně, kde byla obrovská koncentrace turistů pokoušejících se o noční fotky. Našel jsem nejprve vhodný odpadkový koš, pak poštovní schránku a nakonec skvělou lavičku s výhledem přímo na bránu. Po několika fotkách mi do obrazu vjelo vtipné neonové šlapací vozítko, které jsem nemohl nevyfotit. Začala mi být trochu zima a tak jsem hledal stanici metra. Bohužel linka D, která je hned u brány, prakticky nikam nejede, vydal jsem se tedy hledat linku lepší.

Prošel jsem bránou zpět do západního Německa a zahnul doleva, kde jsem objevil velký židovský památník. Pokračoval jsem dál na Potsdammer platz, kde jsem zahnul na přibližně správný kurz. Po patnácti minutách šlapání jsem uviděl blikající neonový cirkus jménem Berlin, Berlin. Neztratil jsem se. Nastavil jsem budík, chvíli si hrál s hotelovou wifi a usnul.

Berlín - den první

Ráno mne probudil deník odporně brzo, tedy kolem 6 hodiny. Dobalil jsem a vydal se směrem na sever. Adresu jsem měl v navigaci, ale ač jsem byl varován, že jí vybraná cesta není ideální, kousek před cílem jsem se ocitl na něčem, co spíš připomínalo sjezdovku, než silnici. Na řvoucí dvojku a brzdě na podlaze jsem ale úsek sjel a přesedl do auta k Petrovi.

Přenastavil jsem navigaci, která odhadla délku cesty na něco přes 3 hodiny a vyrazili jsme. Za hranicemi jsme ještě na polském kousku nabrali za přijatelné ceny a za dalších pár minut už jsme byli ve východním Německu. Po zhruba dvou hodinách jízdy jsme minuli Tropical Island, ve kterém jsem byl před dvěma lety a pokračovali dále, nach Berlin.

Úspěšně jsme také projeli Schoenfeldský kříž a na dalším odpočívadle zastavili na oběd, abychom do hotelu dojeli v nějaký rozumný čas. K obědu jsem si dal typický Schnitzel, Petr vyzkoušel klobásu z kari. Jídlo vyšlo docela přijatelně, kolem 10EUR. Rozjíždíme se k Berlínu a dojezd máme kolem 1200.

Doprava zhoustla, přibyly pruhy, kolem začala létat letadla, jsme v Berlíně! Museli jsme ještě minout několik křižovatek, letiště, kde spojenci hromadně dodávali v době blokády suroviny, až jsme uviděli velkou stavbu s neonovým nápisem Berlin, Berlin. Zaparkovali jsme před hotelem, zašli vyřídit ubytovací papíry a parkování. Berlin je podobně drahý, jako Manhattan, za den parkování chtěli 20EUR. Měli jsme business suite, pěkný, pohodlný, rekonstruovaný pokoj s výhledem na náměstí před hotelem. Základně jsme vybalili, převlékli se a vyrazili do města.

Navlékl jsem si své hodinky Garmin Fenix, zapnul GPS a čas od času sledoval, kolik už jsme nachodili. Bylo 1310 a zamířili jsme na sever, do parku Tiergarten. Dlouhou ulicí kolem ambasád, sídel politických stran a dalších institucí jsme došli k památníku padlých uprostřed velkého kruhového objezdu.

Zabočili jsme vpravo a v dálce se nám rýsovala asi nejslavnější brána v Německu - Braniborská. Cestou jsme si všimli obrovského počtu cyklistů, Berlin je prostě město kol. Cestou k bráně po levé straně fotíme památník padlých, všímáme si vrabců žijících v hlavni tanku a zabočujeme k Reichstagu.

Reichstag působí dost majestátně, trochu mi připomněl Washingtonský Capitol, ale je přeci jen o něco menší. Nedávno v Reichstagu vybudovali obří skleněnou kupoli, která je hojně navštěvovaná turisty, ostatně stejně jako celý Reichstag. Jdeme boční ulicí k Braniborské bráně a procházíme bez kontroly do východního Německa, před 25 lety by to bylo ještě zhola nemožné.

Hned za bránou je po pravé straně ambasáda USA a začíná slavná ulice Unten den Linden. Široký bulvár s obrovským množstvím turistů, kteří se fotí s bránou, bez brány, vedle brány, do omrzení. Na ulici je mnoho stavebních strojů, probíhá zde dostavba nových stanic metra a probíhají rekonstrukce budov.

Kolem Humboldtovy univerzity přicházíme na Alexsplatz, vidíme operu a po levé straně Museen Insel. Jdeme se na něj podívat, hodně nás zajímá Pergammon museum, kam se chceme později podívat. Na nábřeží zrovna probíhá bleší trh a ten vede až za Bodemuseum, u kterého jdeme na druhý břeh ostrova a míříme zpět. Míjíme kostel a jdeme dále až k televizní věži, u které narážíme na Trabi kolonu. Malé smrdící vozítko, které bylo v minulosti symbolem východního bloku. Jdeme stále po proudu, až už nás trochu začínají bolet nohy, zatáčíme doprava, směrem na známý Checkpoint Charlie.

Po několika kilometrech k němu docházíme a parkujeme v McDonalds asi 100 metrů od kontrolního stanoviště. Zde, stejně jako v ostatních podnicích v Berlíně, se platí za záchod 0,5e. Dopíjíme a vyrážíme na další cestu. Kolem zaručeně pravých amerických vojáků, kterým je cca 18 let a mluví dokonalou němčinou, se jdeme podívat do muzea totality. Před ním stojí jeden díl berlínské zdi, hraniční patník a také rudá hvězda z kulturního domu v Litoměřicích. Uvnitř prodávají zaručené pravé kousky berlínské zdi, nelze se divit, že ve městě už skoro nikde není, když ji všude prodávají ;)

Měníme kurz, chceme kolem hotelu na Kuerfuerstendamm strasse. Po cestě míjíme velký kus Berlínské zdi vedle památníků na 2.sv. válku, všímáme si vyznačené polohy zdi - pomocí dlažebních kostek, bílého malování apod. Přicházíme na Potsdammer platz, obdivuji místní moderní architekturu, jdeme ulicí s obřím zeleným středovým pruhem, zatáčíme doprava a jsme u hotelu.

Pokračujeme však dále, ač máme dle hodinek v nohách už přes 20 km, až docházíme k zoologické zahradě a velkému obchodnímu domu, před kterým je vybombardovaný kostel. Ten je ale celý obalený lešením, jsou jen slyšet jeho zvony a to velice důkladně. Ještě kousek jdeme po Kuerfuerstendamm strasse, po chvíli se ale otáčíme a hledáme, kde bychom se navečeřeli. Je po 1800 a v nohách máme přes 24 km.                       

Po diskuzi volíme Thajskou restauraci, Petr si dává kachnu, já cosi a oba si navíc dáváme polévku a zkouším thajské pivo plzeňského typu. Jídlo bylo výborné, ale asi bych snědl cokoliv :) Po vydatné večeři už jdeme do hotelu. Je 19:10, ušli jsme 26km a pokouším se rozchodit hotelovou wifi. To se mi nakonec daří, ale funguje dost zajímavě. Hledáme cestu na Etiopskou ambasádu, nastavujeme budíka a před půlnocí usínáme.  

Čajová konvička RIOBA

Před mnoha a mnoha lety jsem v jedné restauraci, už si ani nepamatuji v které, dostal čaj v úžasné skládací konvičce s hrnečkem. Celek do sebe skvěle zapadal a konvička i hrneček se daly nést v jedné ruce. Navíc konvička nahřála hrníček, tedy jakési dva v jednom. Od té doby jsem na tento výrobek narazil už jen jednou. Rozhlížel jsem se v obchodech, ale nikde jsem tuto sestavu nemohl nalézt, až nám přišel Makro katalog Epikure.

V něm na straně tři moje konvička s hrníčkem, navíc za docela příjemných 120kč. Náhodou jsme do Makra jeli, ale bohužel, v regálu zbylo po konvičkách jen jedno víčko, vše bylo rozprodané. Od té doby jsem se vždy, když jsem byl v Makru, díval po konvičce, ale stále bez úspěchu. Až před týdnem se mi zadařilo, konviček měli dokonce pět. Neváhal jsem a jednu hned přidal do košíku, jen jsem se trochu bál, že se na mě po otevření vysype hromada střepů.

Nakonec se nestalo a mám krásný nový přírůstek do kuchyně…

Kupka–Cesta k Amorfě

Minulý víkend jsem se konečně dostal k tomu, že se zajdu podívat na mnohými opěvovanou výstavu, která se koná v blízkosti Pražského Hradu, konkrétně v Salmovském paláci NG. Vydal jsem se tedy v neděli po obědě nejprve na Letnou, abych pak zadem prošel Hrad a došel na Hradčanské náměstí a do Národní galerie.

Hned za skleněnými vysouvacími dveřmi začínaly dvě fronty, jedna na vstupenky a druhá na výstavu. Stál jsem ve frontě, nadával si, proč jsem to celé nechal až na poslední chvíli, ale rozhodnutý vydržet až do konce. Dvojice přede mnou čekání vzdala po 10 minutách a další až u pokladny. Pokladní jim totiž řekla, že pouští skupinky po 10 lidech po 15 minutách, takže si minimálně hodinu až dvě počkají. Něco takového mě ale nemohlo odradit. Zaplatil jsem plné 150 korunové vstupné a šel si stoupnout do druhé fronty. Měl jsem vyčekáno 25 minut.

Za 5 minut už jsem si sundával bundu a přemýšlel, jestli uvnitř bude šatna, nebo budu vystaven nutnosti bundu si obléct. V ruce jsem měl navíc svůj batoh, který většinou působí na hlídače jako hadr na býka. Fronta se postupně posouvala a posouvala, minuty plynuly. Už mě začaly lehce brnět nohy, přečetl jsem si už všechny emaily, iDnes a další myslitelné weby, ale pořád nic. V 1510 se navíc objevil průvodce a vzal dovnitř mimo pořadí skupinu objednanou na prohlídku s výkladem – cca 30 lidí. Po dalších 30 minutách už jsem se ale dočkal a vstoupil dovnitř.

Vše se vyřešilo, za dveřmi byla hromada volných úložných skříněk, hlídač mi navíc ochotně napsal číslo skříňky na vstupenku. Vyšel jsem po schodech do patra a byl jsem v první přehlídkové místnosti. Nyní již vím, že byla první z 10, vše je mj. skvěle popsáno na webu výstavy http://www.cestakamorfe.cz. Zde byl olej Kupkovy dcery, mnohé papírové zápisky a studie. Sledování bohužel trochu kazilo malé dítě, které usilovně křičelo za nečinnosti rodičů.

V dalším sále -Salon d’Automne 1906-7, Salon de la Société nationale des beaux-arts 1908- jsem narazil na komentovanou výpravu, na kterou se nabalili další lidé, takže se utvořila jakási zátka. V místnosti byly vidět dva oleje, z nichž mě zaujal zvláštní Apoteóza Heleny.

V dalším – Salon 1910 - byla Žlutá škála, obraz, který komentátor vychvaloval, ale ve mě vyvolával pocit zvracení. Žlutohnědá  barva a postava bez očí byla pro mě příliš silná kombinace. Šlo ale o jednu ze dvou verzí, druhá vypadá mnohem lépe. Podařilo se mi prosmýknout davem a ocitl jsem se v další místnosti - Salon 1911.

V něm byly oleje Gigolettek, pokračoval jsem do sálu dalšího, také věnovaného roku 1911. V něm byl zajímavý barevně podaný rodinný portrét. Další tři místnosti se věnovaly roku 1912 a poslední dvě pak 1913. V první byla zajímavá dáma v trojúhelnících, v dalším už byl vrchol výstavy – Amorfa – Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Co ní chtěl autor přesně říct, nevím, ale kdyby autor nešetřil na sytosti barev, klidně bych si ji do obývacího pokoje pověsil.

V další místnosti, poslední z roku 1913, byl pro mě nejhezčí obraz – Kompliment, bohužel vlastněný Pařížským Centre Pompidou. Jedinou možností je tedy navštívit toto muzeum někdy v noci ;) Pokračoval jsem dále a uviděl dva velice podobné oleje – Vertikální plány I a III. V poslední místnosti pak byly obrazy Lokalizace grafických hybných sil, které mne nezaujaly a tak jsem výstavu po cca 45 minutách opustil.

Upozorňuji, že nejsem žádný odborník na výtvarné umění, jsem jen laik, který se snaží dohnat vzdělání a nebojí se říct, že se mu něco nelíbí. Škoda, že výstava byla tak malá. Chápu, že téma bylo jasné, ale možná by šlo zapůjčit i další obrazy, aby prohlídky nebyla jen na 45 minut. Pokud namítnete, že se někdo může chtít s obrazy potěšit, sednou ti a jen se kochat, pak vám odpovím, že to možné nebylo, protože v místnostech nebyly žádné sedací plochy. Bohužel. Četl jsem nadšené kritiky, Gugenheimův institut chce údajně tuto výstavu zopakovat v Benátkách, ale rozsah mne opravdu zklamal. Pěkné bylo naopak chronologické zasazení do salonů po letech. Hlavně díky frontám bych se určitě rozmýšlel, jestli se něčeho takového chci zúčastnit i v budoucnu.