Jak naklonovat disk

Po odchodu disku ze starého notebooku do věčných lovišť jsme museli vyřešit otázku, co s ním dál. Má cenu do něj kupovat nový disk, odvezeme ho do sběrného dvora, či ho prodáme přes nějaké webové tržiště? Zvítězila varianta první a tak jsem v czc.cz koupil nový 500GB disk. Aby to ale nebylo tak lehké, v novém notebooku se disk začal chovat podivně, budeme tedy disk chtít naklonovat.

Vědom si možnosti dd jsem chvíli googlil, než se mi podařilo najít skvělou utilitu, kterou Western Digital nabízí zdarma a je postavena na řešení Acronis. Utilitu jsem tedy stáhl, nový disk připojil přes USB redukci a těšil se, jak ho briskně naklonuji. Ale ouha, disk nešel zvolit jako cílové medium, zřejmě kvůli té USB redukci.

Pokusil jsem se vymontovat optickou mechaniku, abych zjistil, že disk stejně do šachty nestrčím a použité konektory jsou trochu jiné. Nakonec jsem se tedy vrátil k linuxovému dd. Nabootoval jsem z flashky KALI linux, v shellu si dobře zjistil, jaký disk je ten zabudovaný a po připojení příkazem dmesg to, jaký disk je ten externí. To je hodně důležité, pokud si místo kopie nechcete udělat ze starého disku prázdný ;)

Třikrát jsem vše překontroloval, než jsem spustil:

dd if=/dev/sda of=/dev/sdc

Když ani po dvou hodinách příkaz nekončil, nechal jsem počítač běžet a šel spát. Ráno bohužel pořád běžel. Pojal jsem podezření, které se bohužel potvrdilo, zapomněl jsem nastavit velikost přenášených bloků, standardně jde jen o 512kB, což je ukrutně málo. Dnešní disky s 16MB cachí jsou tímto nastavením hodně bržděny. Nastavil jsem tedy bloky na 16MB a spustil příkaz znovu: 

dd if=/dev/sda of=/dev/sdc bs=16M

Vrtalo mi ale hlavou, jak lidé vědí, v jakém stavu se kopírování nachází. Je na to úžasný příkaz, stačí poslat dd signál USR1 a vypíše, v jakém stavu se momentálně nachází. Nejprve tedy najdeme PID běžícího příkazu:

ps -ef | grep dd
kill -USR1  

DD pak vypíše, jak rychle kopíruje. Mě se nastavením bloků podařilo proces zrychlit z 5 na 25MB/s. Předpokládaný čas pro naklonování 500GB disku se tedy vyšplhal k 5 hodinám. Předpokládám, že kdybych oba disky napojil na desktopovou sběrnici, kopírování by bylo ještě rychlejší, možná i s jiným nastavením bloků by se povedlo proces zrychlit, ale jsou svátky, není kam spěchat. Rozmontovávat další počítač se mi navíc stejně nechce :)

Jak se nechat snadno okrást

Je čas Vánoc, i vyrazil jsem do města. Koupit dárky, nasát atmosféru, možná něco vyfotit. Vystoupil jsem na Muzeu, minul demonstrující Ukrajince pod koněm a prolezl Luxor. Všude davy lidí, profesionálně deformován jsem se snažil najít nějakého kapsáře, ale bezvýsledně. Z Luxoru jsem pokračoval dále na Můstek a zabočil do Jindřišské, kde je prodejna Levné knihy, kde občas mívají zajímavé tituly.

Asi dvacet metrů před prodejnou mne zastavil zhruba čtyřicetiletý, slušně oblečený občan. Nejsem rasista, nemám předsudky, takže nebudu používat žádné jiné označení. Normální češtinou začal:

“Dobrý den, víte, kde je hlavní nádraží?”.

Všechny moje mozkové buňky byly v pozoru, očima jsem projel okolí, byl sám, co tedy zkusí? Pokýval jsem, že vím. Pokračoval:

“Já jsem přijel vlakem, jsem z Ústí, je mi to strašně trapné, ale byl jsem tu hledat práci. Nevyšlo to a tak mám jen 120 korun, potřebuju…”

V tu chvíli už mi bylo naprosto jasno. Klasický scam žebráka, který si vymyslí srdcervoucí historku. Podobnému jsem dal před cca 3 měsíci na Budějovické. (to byla ale úplně jiná liga, těžká nemoc, bezdomovec abstinent, zanedbaný, ale všechno odvykládal na jeden nádech !). Pousmál jsem se, což ho trochu znervóznilo, ale pokračoval.

“..jen 20 korun, abych se dostal domů.”

Věděl jsem, že v peněžence mám 100,200, několik padesátikorun, ale drobných moc ne. Pořád jsem nebyl rozhodnut, co s ním.

“Jestli chcete, ukážu Vám občanku, abyste mi věřil.”

Tím jsem byl úplně přesvědčen. Je to podvodník, sundávám batoh. Bylo vidět, jak mu došlo, že vyhrál.

“Chtěl bych ale vidět tu občanku, jestli Vám to nevadí.”

“V pořádku”, začal hrabat ve vlněném kabátě.

Mezitím jsem vyhrabal z batohu peněženku a s velkou úlevou zjistil, že skutečně drobné mám, nahrabal jsem cca 20 korun (5 korun v korunách), mrknul na jeho odranou zelenou občanku – seděla fotka i místo trvalého pobytu. Vysypal jsem mu peníze do dlaně, on mi velice slušně popřál krásnou neděli a pěkné svátky a rozešli jsme se.

Šlo o případ jako z učebnice podvodníka. Slušně oblečen, nabídne občanku, nebo vizitku, nepotřebuje nijak velký obnos a je velice slušný. Po pár krocích jsem zalitoval, že jsem na něj nevybalil to, že vím přesně, co dělá, ale zajímaly by mě detaily a zkušenosti, jestli mi je za 100kč prozradí. Bohužel mi to došlo pozdě.

Když jsem nicméně za hodinu procházel Václavské náměstí po druhé straně směrem k Muzeu, zaslechl jsem známý hlas, jak říká: “Děkuji, zachránila jste mě.”

V rychlé chůzi jsem otočil hlavu a v tu chvíli se naše oči potkali, bylo jasné, že oba víme, jak se věci mají. Pán velice rychle zamířil na druhou stranu náměstí, asi si dát chvíli oraz a pak vytipovat novou oběť. Přemýšlel jsem, jestli nemám informovat přilehlý vůz Městské policie, ale pak mi došlo, že jsem si nezapamatoval jméno na OP a tudíž by mé hlášení bylo vcelku k ničemu. Jestli jde o trestný čin-přestupek, je mi také záhadou, protože lidé dávají peníze dobrovolně.

Bohužel je stále obrovské množství lidí, kteří těmto historkám věří, často jde o ty, kteří sami mají hluboko do kapsy. Podvodníci se toho ale vůbec neštítí a za den si tímto způsobem mohou přijít na velice pěkné peníze. Máte osobně také nějaké podobně veselé historky?

Potupný výsledek v eLearningu

Po úspěšném absolvování prvního velkého eLearningového kurzu AI jsem se registroval na několika institucích. Jedním z nich je udacity a coursera. U druhé jmenované jsem se před 2 měsíci přihlásil na kurzy SNA a Terorismu, konkrétně Terrorism and Counterterrorism: Comparing Theory and Practice. Poučen z předchozích kurzů, u kterých jsem nebyl schopen stíhat šibeniční termíny, jsem si vybral tak, aby deadline byl jen jeden, konečný. Nemusím se tak strachovat o to, jestli budu mít neděli večer volno, nebo ne – stačí si pohlídat konec kurzu.

Samozřejmě se stalo to, co jsem čekal, nechal jsem si vše na poslední chvíli, všechna videa shlédl v rychlosti 1.25, některé dokonce vynechal. Proč tvůrci nedávají možnost sledovat videa v rychlosti 1.1x nechápu, zrychlení o 25% je vražedné a náročné na pozornost.

Nicméně kvízy k videům i domácí úkoly jsem dokončil a čekal na závěrečný test. Po jeho vyplnění ve mne ale hrklo, napsal jsem ho jen na 55%, přičemž nutných bylo procent 60. Mnoho otázek bylo totiž z povinné doplňkové literatury, kterou jsem samozřejmě nečetl. Celkový výsledek 59% mi spolehlivě zahradil cestu k certifikátu o absolvování kurzu. Na fóru kurzu jsem zjistil, že nejsem zdaleka sám, kdo final exam nenapsal, doufal jsem proto, že se třeba vypíše ještě jeden opravný.

Když přišel email od přednášejícího, vysvitla mi naděje. Úvodní věta zněla – volně přeloženo: Přišlo nám obrovské množství žádostí o opakování testu. Bude náhradní test, mohu ho psát znovu? Odpověď je ano a ne. Ano, můžete ho psát znovu, ne, náhradní nebude, přihlaste se na další běh, který začíná v únoru. Znovu nudná videa o teoriích teroristických vln, důvodů a geopolitického uspořádání rozhodně sledovat nebudu. Certifikát prostě oželím a příště si dám pozor, abych se do podobného kurzu vůbec nepouštěl, nebo si před závěrečným testem měl čas aspoň prolétnout doporučenou literaturu.

Jak smazat album v iPadu?

V práci jsem si půjčil iPad čtvrté generace, abych na něm vyzkoušel svou plánovanou aplikaci. To se částečně povedlo, zjistil jsem, že je pro ní mnohem vhodnější iPhone ;) To ale nebr8nilo tomu, abych zjistil, že v iPadu má jeden kolega fotky z dovolené a druhý je přihlášen do svého Google účtu. Jednoho kolegu jsem odhlásil a druhého se zeptal, jak to vlastně myslel, jestli chce vážně po firmě šířit své fotky.

Dostalo se mi poměrně překvapivé odpovědi – nevěděl, jak to rychle smazat. Slíbil jsem mu tedy, že iPad promažu. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem zjistil, že to není vůbec jednoduchý úkol a bez stolního počítače se neobejdu. Po několika marných pokusech a googlování se mi podařilo najít řešení. Připojíme iPad k iTunes, klikneme na fotografie, rychle zapneme synchronizaci jen nad vybranými adresáři. Následně se nás iTunes zeptají, jestli mají promazat iPad, správná odpověď je ano. Pak už stačí jen chvíli počkat a je hotovo.

Jak by se ale mělo postupovat v případě, že chceme část fotek zachránit, netuším. Nejspíš to vůbec nejde. A pak že je iPad navržen tak, aby se lehce a snadno používal. Jen nesmíte chtít mazat to, co jste tam nahráli…

U nás se přece nekrade

S finanční krizí, která začala v roce 2008 a stále není jasné, jestli už vlastně skončila, se začaly objevovat v médiích články o obrovském nárůstu interních fraudů. Statistiky ale hovoří jinak – míra páchaných nepravostí se nemění, zůstává prakticky konstantní. Mění se jen způsoby, jakými k nim dochází, a také to, jak moc se o nich píše. Fraudy se nevyhýbají nikomu, finanční instituce nevyjímaje.

Americká organizace ACFE (Association of Certified Fraud Examiners), která sdružuje přes sedmdesát tisíc profesionálů z celého světa, používá pro objasnění příčin podvodného jednání takzvaný fraud triangle. Sestává se ze tří částí – potřeby peněz, příležitosti a racionalizace. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, můžeme čekat problémy. Dokážete si představit pokladníka v bance, který je gambler?
I proto firmy stále častěji přistupují k tzv. pre-employee screeningu, kterým důkladněji prověřují kandidáty. Není třeba předložený občanský průkaz neplatný? Opravdu zaměstnanec pracoval na pozici, kterou v životopise uvádí? Když jsem nastupoval před několika lety do firmy, nechtěli po mě vysokoškolský diplom ani výpis z trestního rejstříku. Panovala absolutní důvěra. Stačila jedna špatná zkušenost a vše je jinak. Na trhu jsou ale stále i firmy, které přijmou zaměstnance, který byl před několika lety ze stejné firmy propuštěn pro krádež.
Vezmeme-li si statistiky, kterých na téma fraud najdeme skutečně mnoho, dozvíme se zajímavé informace. Občas v nadsázce říkám, že těmto průzkumům chybí už jen fotografie. Vyjdeme-li z materiálů ACFE a velké čtyřky konzultační firem, dozvíme se, že:

• ročně firmu podvody zaměstnanců stojí pět procent objemu příjmů,
• polovina případů stojí do dvou set tisíc dolarů,
• průměrná doba trvání je jeden až dva roky, dle typu podvodu,
• polovina případů je detekována tipem či náhodou,
• zavedení whistleblowingu výrazně snižuje ztráty.

Následně lze zjistit pravděpodobnost, jakého pohlaví, věku, vzdělání a pozice útočník bude, průzkumy bývají dělány typicky zhruba mezi patnácti sty respondenty z celého světa.
Pesimistická je statistika detekce. Automatizované systémy detekují jen okolo deseti procent případů, interní audit je na tom jen o něco málo lépe. Nejlepším detekčním mechanismem je dlouhodobě všímavý kolega či soused, jemuž neujde nový bazén na zahradě, Porsche 911 v garáži, nebo nové hodinky Breitling.

„Polovina podvodů je detekována tipem či náhodou.“

S jídlem roste hlad a klesá pozornost

Existuje trend, podle kterého se postupně zvyšuje objem zpronevěřených prostředků. Čím déle zpronevěra trvá, tím klesá pozornost a opatrnost. Čím dříve tedy dojde k odhalení, tím lépe. Přirozeně. Ve většině případů si však zasažená společnost může gratulovat, pokud se jí podaří získat zpět víc, než deset procent ztracených prostředků.
Co tedy lze udělat pro změnu atmosféry ve firmě? Normální je přece nekrást. Jedno ze základních doporučení zní poměrně jednoduše: dejte důrazně najevo, že krádež nebudete tolerovat. Mnohé společnosti se bojí poškození pověsti a případy tutlají. Mnohem účinnější je ale důrazné zveřejnění, pronásledování a potrestání viníků. Dalším osvědčeným opatřením je zavedení anonymního oznamovacího kanálu, kterým kdokoli a kdykoli může ohlásit podezření na podvodné jednání. Pojem whistleblowing už není ani v našich končinách neznámý, mimo jiné díky patrně nejznámějšímu českému whistleblowerovi Liboru Michálkovi. Ve světě se dokonce vypisují podíly z uchráněné hodnoty, ale to se v dlouhodobém horizontu ukázalo jako kontraproduktivní.

Detekční systémy

Další cestou ochrany, jak ochránit firmu před fraudem, jsou detekční systémy. Jistě se teď ptáte, proč bychom měli utrácet peníze za IT detekční systém? Vždyť najde jen deset procent případů, a to se přece nevyplatí. Když si ale spočítáte, o kolik jde, pokud se jedná třeba jen o půl procenta ročních tržeb, možná svůj postoj změníte.
Obrovský nárůst výkonu počítačů v posledních letech nabízí dříve netušené možnosti. Kontrolovat, jestli klient v žádosti o úvěr nebydlí na adrese věznice, jestli neplatí kartou na dvou vzdálených místech, jestli zaměstnanec nenahlíží na zůstatky nic netušících klientů, jestli nepracuje, ač má dovolenou, to vše a mnohem více není pro dnešní výkonné počítače problém, vše často v reálném čase. Před několika lety byste na tyto úkoly potřebovali oddělení plné detektivů.
Terminologií ACFE se výše zmíněným příznakům říká red flags, červené vlaječky. Každá může mít jinou váhu a závažnost, přidávají se na hromadu a až dojde k překročení nastavené hranice, začíná šetření. Tyto příznaky bývají důvěrně chráněny, protože pokud je útočník zná, pozbývají účinnosti. Znalý útočník bude vždy bezpečně pod hranicí, která znamená problém. Pokud jsou vlaječky navrhovány lidmi, kteří mají velkou znalost prostředí, vědí, jak věci fungují, pak mají hodně vysokou účinnost a nízkou míru false-positive hlášení.

Profily

Další sofistikovanější způsob je profilování. Sledujete-li činnost člověka dostatečně dlouhou dobu, začne jeho chování vykazovat podobné znaky. Pracuje na stejném místě, chodí na oběd do stejných restaurací ve stejných lokalitách, nakupuje ve stále stejných obchodech a peníze z bankomatů vybírá většinou také tam, kde to dobře zná. Do internetového bankovnictví se hlásí ze svého počítače ve svém bytě ze stejného internetového připojení v podobnou dobu. Stejně jako poznáte člověka podle otisků prstů či psaní na klávesnici, tak ho poznáte podle chování v interních systémech. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo.
Profilování je proces, během kterého se napočítávají znaky chování v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu. Pro lepší představu – například kdy zaměstnanec přichází do práce, kolik klientů obsluhuje, s jakými objemy peněz pracuje, jaké počítače nejčastěji používá – všechny tyto údaje není problém v systémech institucí zjistit, a pokud dojde k jejich výrazné změně, může to být podezřelé. Počítáním přes různě dlouhé časové intervaly snižujeme možnost falešného hlášení.

„Stejně jako poznáte člověka podle otisků prstů, poznáte ho také podle chování v interních systémech.“

Umělá inteligence a data mining

Předchozí dvě metody vycházejí z lidských znalostí, pochopení problému. Co když ale máme ke zpracování tolik dat, že není v lidských silách podezřelé vzorce nalézt? Co když chceme najít závislosti mezi akcemi v několika různých nezávislých systémech? Nastává čas využít pokročilejší metody – data mining a umělou inteligenci.
Před aplikací je vždy příprava dat do vhodného formátu, případně jejich čištění a transformace. Počítač si obtížně poradí s výrazem „sobota“, pokud mu ale výraz přeložíme, tak s označením „6“ nemá problém.
Následuje průzkum dat spojený s přípravou modelů pro nasazení do provozu. V dnešní době fungují velice úspěšné modely detekující krádež karty, krádež hesla do internetového bankovnictví či třeba padělaná razítka. Bez pravidelného zásahu odborníků ale tyto modely stárnou, jejich přesnost se zhoršuje, až jsou téměř k ničemu.

Velký bratr?

Celé to nápadně připomíná Velkého bratra. Představte si ale, že máte jen pár vteřin na to, abyste se rozhodli, jestli platbu kartou schválíte, nebo ne. Pokud mlčíte, platba je akceptována, peníze jsou nenávratně pryč. To vědomí, že existuje tajemný systém, který může podvod odhalit dříve, než se od kolegova počítače vrátíte zpět na své místo, mnoho lidí odradí. Navíc pracuje ve dne v noci a nikdy si neodskočí na kávu.
Doba se zrychluje, mezibankovní převody jsou rychlejší, limity v internetových bankovnictvích vyšší. Banky jsou si tohoto rizika vědomi, a proto se snaží bránit a zjistit o klientovi či zaměstnanci co nejvíce, aby pochopili jeho záměr. Poznat zákazníka a zaměstnance je důležité nejen pro nabízení nových produktů, ale i pro detekci podvodů.
Klienti nechtějí složité metody autentizace. Chtějí kliknout, pípnout, zaplatit, odejít. Pokud ale budou okradeni, spolehněte se na to, že budou hlasitě křičet první ve frontě: banko, vrať nám peníze! Jsem jeden z nich a jsem smířen s tím, že banka zná mou oblíbenou pumpu, koloniál, oděvní značku a typ mobilního telefonu. Beru to jako daň za pokrok.

Článek napsán pro časopis IT systems 11/2013.

Levné SDR

SDR, co tato kryptická zkratka znamená? Software Defined Radio! Nikdy jsem nebyl radioamatér, z Morseovky umím jen Cílovníci, SOS a Chvátámkvámsám, ale na stará kolena asi blbnu. Přemýšlím o exotických destinacích, začal jsem s potápěním, poslouchám hard rock, žiju nebezpečně – nikdy nečtu příbalové letáky a překračuji rychlost – někdy v obci jedu i 60! A tak jsem neodolal a z Číny si za pár dolarů nechal poslat novou hračku. DVB-T tuner, který je už tak ošizený na obvodech, že je možné ho naladit v širokém rozpětí od cca 20MHz až do 2000MHz. No a to už se vyplatí, protože profesionální přístroj s podobnými schopnostmi rozhodně za pár stovek nekoupíte.

Co se s tím dá dělat? Poslouchat rozhlas a sledovat televizi. Co dál? Poslouchat amatérská pásma, například CB. To nestačí, co dál? Můžeme poslouchat i letadla a letecké odpovídače, přičlenit se k velké síti sledovačů na flightradaru. Komu to není málo, je možné poslouchat i meteorologické družice a stahovat z nich obrázky, poslouchat šifrovanou Matru a dokonce i GSM vlnění. to je bohužel také šifrované, nicméně existují zhruba 2TB rainbow tabulky, které by signál měly dešifrovat takřka v reálném čase.

No a mě se povedlo poslechnout si i signál klíčku pro otvírání auta :) 433MHz je 433MHz…

Zatím jsem se bohužel nedostal ke stavění antény, která by selektivně zlepšila příjem v určitých pásmech a tak mi tuner zatím slouží opravdu ke sledování televize.

Sváteční pondělí ve Strakovce

Po loňské zkušenosti, kdy se mi v rámci dnů otevřených dveří podařilo projít Černínský palác, obě komory parlamentu i Hrad, jsem se musel pokusit vetřít do Kramářovy vily. Loni jsem nepochodil 15 minut po otevření a protože nejsem typ člověka, který opakuje chyby, tentokrát jsem si přivstal. Když jsem v 0835 vylézal na Hradčanské, trochu jsem se proklínal, otvírat se mělo až v 1000… Podařila se mise, nebo jsem byl zase odmítnut?

Po zabočení na příjezdovou cestu jsem pookřál, protože jsem nebyl první, druhý, ani dvacátý. Před branou již postával pěkný hluk lidí, relativně neformovaný. I začal jsem tvořit frontu. Po 10 minutách už má fronta byla docela dlouhá, bohužel se našli i tací, kteří se snažili nenápadně předbíhat. V 0900 se zázrakem otevřela vstupní branka a prvních 30 šťastlivců bylo vpuštěno dovnitř. Co budu povídat, nevešel jsem se. Ale příště to už musí klapnout.

Po levé straně vedle fronty se začali houfovat starší chromí lidé, k nim se ale opět nenápadně vetřeli dva mladí, kteří, jakoby nic, postávali u brány. Když se branka zase otevřela, proklouzli dovnitř, ač je jeden pán zezadu moc pěkně vyhlásil. Policistovi u brány to ale pranic nevadilo. Správně, zase jsem se nevešel. Bylo to strašně zvláštní, doteď to úplně nechápu, ale ani v další várce jsem nebyl, výherní byla až čtvrtá, procházel jsem jako 26.

Ocitli jsme se na příjezdové cestě vedoucí pod stříšku lemující vstup. Trávník vzorně upraven, listí shrabáno, květiny zality. Vstupujeme na majestátní schodiště, na jehož konci nás čeká velký obraz Karla Kramáře. Prohlídka začíná v jídelně, ve které se pořádají recepce pro delegace. Celá je obložena masivním mramorem, nad sálem je teráska pro případné živé hudebníky.

Dál prohlídka vede do knihovny, z které je vstup do soukromého bytu pro premiéra. Ten tam dnes ale nebydlí, posledním byl V.Špidla. Kliky jsou všechny zdobené, jsou ve tvaru lví hlavy. Z výkladu se dozvídáme pohnutý život K.Kramáře, který si v Rusku našel vdanou milenku, s kterou se pak i oženil, ta opustila 4 děti, on byl premiérem jen na chvíli, aby se po několika letech zadlužil nesmyslně rozsáhlou stavbou Větrova a zemřel skoro v chudobě.

Prohlídka se vrací na schodiště a vede dolů do nižšího patra. Cesta vede kolem technické šatny, záchodů, až se ocitáme v zelené místnosti obložené dřevem s četnými trofejemi a krbem. Kulečníkový sál, ale bez kulečníku. V dřevěném obložení jsou vyřezané obrazy z tehdejšího Ruska – kostely a obrázky z bylin – lidových příběhů.

Dál jsou hostinské pokoje, které nám ale zůstaly skryty, protože nás prohlídka vede ven na zahradu. Ta je nejen perfektně upravena, ale taky protkána bezpečnostními senzory, kamerami a detektory pohybu. Výhled ze zahrady byl ale úžasný. Praha jako na dlani, Pražský Hrad za rohem, prostě nádhera. Po stvoření nezbytných fotek na památku prohlídka pokračuje kolem tenisového kurtu, aby skončila tam, kde začala – u vstupní brány. Rozloučili jsme se s průvodkyní, která se nám omlouvala za kvalitu výkladu (chudinka byla strašně nervózní) a byli vypuštěni na ulici.

Bylo 1015 a fronta sahala až k tramvajovým kolejím k Hradčanské. Hledal jsem nějaké známé tváře, leč neúspěšně. Zdálky jsem si frontu vyfotil a pochválil se za to, jak jsem to pěkně vymyslel. Přijít o něco později, čekání by se mi výrazně protáhlo a bez přítomnosti sociálního zařízení i notně znepříjemnilo. Pokud jste ve vile ještě nebyli, určitě stojí za to si příště přivstat, jen škoda, že se vila veřejnosti zpřístupňuje jen jednou ročně.

Pracovní vytížení

Po dlouhé době se dívám na svůj blog a vidím, že se nad sebou musím zamyslet. Jen 18 příspěvků tento rok, dalek jsem ideálnímu stavu, co týden, to alespoň jeden post.
Smutné. Momentálně studuji SNA kurz na Courseře a kurz o teroristech. K tomu plánuji rekonstrukci bytu, je toho prostě moc...

Piwigo – blank admin page

Dnes začíná druhý víkend, během něhož mi zedník zvelebuje stěny v bytě, proto mám spoustu času na řešení věcí, na které jsem zatím neměl čas. Došlo tak na upgrade Drupalu, Piwigo galerie, rozchození jednoho webu a mnoho dalšího.

U Piwigo galerie jsem ale narazil na velice zvláštní problém – po přihlášení do administrátorského rozhraní se mi ukázala pouze bílá stránka.

Zkusil jsem tedy přejít na stránku jinou - /admin.php?page=plugins , která se už objevila.

Proto jsem přešel na Plugins záložku, konkrétně na localfile editor, do kterého jsem vložil tento kód:

<?php
$conf['graphics_library'] = 'gd';
?>

Problém asi nastal v ImageMagick knihovně, nyní už vše funguje tak, jak má.

Vyšel SQL Developer 4.0 EA1

Nedávno vyšel nový SQL Developer, tentokrát verze 4.0. Je tato verze nějak převratná, stojí za to stahovat dvousetmegový archiv a řešit upgrade? Uvedu některé změny, kterých jsem si zatím za dva dny používání všiml a zbytek nechám na Vás.

První, čím SQL Developer zaujme, je startovací okno. Osobně mi přijde mnohem ošklivější, než to předchozí. Další změnou je podpora JAVAy ve verzi 1.7 – konečně. Co je méně příjemné, Dataminer nefunguje pro změnu s jinou verzí, než s onou 1.7.

Konečně přibyl commandline interface, ale v oblasti unittestů se neudála žádná velká radikální změna. Velkou změnou-novinkou-vylepšením jsou reporty. Ty dokáží zobrazit spoustu informací, o kterých běžný uživatel ani neví, že v Oraclu jsou. Navíc jsou podporovány různé grafy a tabulky. Nástroj se sice posouvá trochu jinam, ale proč ne…

Bohužel se změnil i grafický vzhled aplikace, už není tak lehká, přibyla světle modrá až šedivá a na mě to nepůsobí dobře, to ale může být věcí vkusu a asi to půjde někde v menu přenastavit. V neposlední řadě došlo k vylepšení našeptávače, nyní umí například doplnit místo hvězdičky výčet sloupců, které se v tabulce nacházejí.

Určitě stojí za to SQL developer vyzkoušet, ale skalní uživatele jiných produktů asi stejně nepřesvědčí.

Jak získat seznam hodnot v Oracle

Včera jsme marně přemýšleli, jak lze v Oracle vytvořit seznam hodnot, který by se dal použít např. pro operátor IN. Nakonec jsme našli docela elegantní řešení:

select column_value as val from TABLE (sys.odcinumberlist(1,2,3,4,5));

       VAL
----------
         1
         2
         3
         4
         5

Prosté a jednoduché, že ;)

Bobby McFerrin v Praze a s Českou filharmonií

Před několika dny jsem zjistil, že dnes na Staroměstském náměstí vystoupí v rámci zakončení Pražského jara Bobby McFerrin s Českou Filharmonií, to vše se známým dirigentem Bělohlávkem. Naplánoval jsem si v předstihu cestu, akce začíná ve 2030, tak to stačí být na místě ve 2005… Chyba.

Když jsem na náměstí dorazil, zjistil jsem, že už je slušně naplněné a místo získám v docela ostrém úhlu od pódia, naštěstí ještě stále docela blízko. Po 25 minutách čekání a postupném zahušťování davu přišel Jan Budař, který večer komentoval, a začal mluvit. Celý večer byl živě přenášen Českou televizí. Bohužel bylo po pár slovech jasné, že se hlubokého audiozážitku nedočkám, jednak spoludiváci probírali všechny možné nesmysly a hlavně jsem byl mimo hlavní zvukový proud.

Koncert začínal klasikou – Slovanskými tanci. Při další skladbě někteří diváci nevydrželi a začali křičet, nebo dokonce pískat, ze skladby jsem ale skoro nic neměl, protože náměstím projížděla dodávka a měl jsem co dělat, aby mě nepřejela. Další skladbu už dirigoval Bobby McFerrin a při ní pískot nabral na intenzitě. Pocházel hlavně od mládeže, která zjevně nebyla poučena, jak by se měl slušně vychovaný člověk na koncertě chovat. Ono kdyby se pánové a dámy hlasitě nebavili, možná by slyšeli lépe. Starší osazenstvo je párkrát napomenulo, ale bezúspěšně. Slyšel jsem zajímavé názory, například: “Mají to špatně ozvučené, Zeppelini to měli lepší”. Srovnávat rockový koncert s filharmonií? Proboha. Bohužel se částečně potvrdilo, že co je zadarmo, znamená tlačenici a ne úplně skvělý zážitek. Proč částečně?

Po tomto čísle si vzal slovo Jan Budař a docela vtipně vysvětlil, že tu máme lidi, kteří slyší a lidi, kteří neslyší. Vše je nastaveno na maximum, protože to vysílá televize. Pak poprosil, ať zvednou ruku ti, co slyší a ti, kteří neslyší. Nechce kazit večer těm, co neslyší, ale poprosil všechny, kteří by chtěli dělat nepořádek, ať se této aktivity zdrží.I stalo se, do konce koncertu už opravdu nikdo nepískal, ani nekřičel.

Následovaly skladby s klarinetem, dvěma violoncelly a tahací harmonikou. Slyšet už bylo dobře, bylo to i tím, že část lidí koncert vzdala, špatně slyšet a celou dobu muset stát, to není úplně nejlepší způsob trávení pátečního večera… Na závěr ukázal Bobby své schopnosti, zazpíval gospel Swing Low Sweet Chariot a pak se už rozloučili i filharmonici. Zvláštní bylo sledovat, jak mizí v MHD spolu s ostatními lidmi, žádné limuzíny, nebo luxusní vozy, jako mají naši fotbalisté, je to jen těžká dřina, zvlášť, pokud hrajete na kontrabas. Celkem se dle odhadů sešlo okolo 10000 lidí, příště doporučuji organizátorům postavit pódium lépe, aby se před něj vešlo lidí více a nebyl problém se zvukem. Jinak to byl povedený kulturní zážitek.

Elektronická loupež za bílého dne

Přístup do banky z jakéhokoli počítače na světě je pro klienty velkou vymožeností a pro potenciální útočníky ještě větší příležitostí. Banky se ovšem snaží chránit a investují značné finance do svého zabezpečení, takže provést přímý útok není nic snadného. Mnohem jednodušší se jeví zaútočit na nejslabší článek řetězce, na klienty.

Nejprimitivnějším útok představují phishingové e-maily – status úsměvné legendy si získal například ten, který cílil na klienty České spořitelny, s oslovením „Drahoušek Zákazník“. Útočníci ale zapracovali na gramatice a jejich dnešní e-maily už podobné chyby neobsahují. Sofistikovanější jsou útoky prostřednictvím specializovaných kitů, specifické odnože malwaru. Klientův počítač je infikován prostřednictvím prohlížeče, hromadného e-mailu nebo staženého softwaru. Následně se stává součástí botnetu, který útočník řídí jako celek. Kity dokáží změnit podobu webových stránek, takže uživatel nic nepozná.

Po přihlášení do systému malware zjistí, že se klient přihlásil ke svému účtu, a uloží si přihlašovací údaje, jež obratem pošle autorovi útoku. Následně zkontroluje zůstatek na účtu a vygeneruje platbu na útočníkovo konto. Uživateli přijde potvrzující SMS zpráva, protože banka registruje regulérní požadavek. Následně malware vygeneruje okno s vhodným textem, který vyvolá v uživateli dojem, že má přepsat zaslaný kód. V SMS zprávě je sice uvedeno, že posílá xxx Kč na účet yyy, ale přiznejme si to, většina z nás tyto SMS zprávy příliš nezkoumá.

Pokud uživatel kód přepíše, jeho peníze jsou na cestě k útočníkovi. Malware navíc dokáže na webových stránkách upravovat stav účtu, takže běžným pohledem na zůstatky a provedené transakce uživatel nic nepozná.

Existují ovšem ještě chytřejší verze, které uživateli po přihlášení zobrazí žádost o zadání jeho telefonního čísla. Na něj je pak zaslán odkaz na údajnou aktualizaci, která chytrý mobil infikuje. Uživatel je pak pro útočníka naprosto zbytečný, autorizační SMS zprávy si teď přeposílá sám.

Pokud nechceme obtěžovat klienta, pak jsou rozumnou variantou proaktivní detekční mechanismy, tzv. antifraud systémy, které lze zapojit do procesu adaptivní autentizace. Takový systém se skládá ze čtyř pilířů. Prvním jsou statická pravidla – pokud se klient hlásí ze zakázaných IP adres, nedovolí mu provést transakci. Druhým je profil klienta – pokud platí na stejný účet jako každý měsíc a v podobné výši, transakci povolí. Třetím jsou dataminingová zkoumání – segmentace klientů, prediktivní učení atp. A konečně čtvrtý pilíř představuje zkoumání sociálních vazeb mezi klienty.

Článek napsán pro časopis CIO Bussines World 06/2013.

2013 Povodně v Praze – bude se opakovat historie?

Je tomu necelých 11 let a je to tu zase – Praze hrozí velká povodeň. Že k něčemu takovému dojde je jasné už tři dny, meteorologické modely se bohužel plní docela přesně. Díky předchozím dešťům je půda nacucaná jako houba a každý trochu rozumně smýšlející člověk ví, co to znamená. Voda se nemá kam vsáknout a teče po povrchu jak po igelitu. Když k tomu přičteme to, že celá Česká kotlina je v rozvodí Labe, máme tu problém…

Po předchozí zkušenosti už víme, co velká voda dokáže a jak bychom se měli zhruba chovat, přesto někteří blázni jezdí v rozvodněných tocích na kánoích a občas se i někdo, zcela zbytečně, utopí. Vedení Prahy se více stará o vyjednávání koalice, než o bezpečnost občanů a ochranu majetku. Jak jinak si vysvětlit to, že protipovodňové zábrany se zvolna začaly stavět až dnes ráno, místo toho, aby stavba začala již včera. Pohled na hasiče, kteří staví protipovodňovou hráz po kolena ve vodě, je tristní. Proč…

Další kapitolou je kaskáda a její odpouštění. Jak to s ní je, došlo k velkému odpouštění, nebo ne? Na stránkách povodí Labe jsem zjistil, že to s tím odpouštěním nebylo tak horké (http://www.pvl.cz/portal/sap/cz/index.htm). K velkému odpouštění došlo až dnes, kolem 1900 hodiny. Proč nedošlo k radikálnějšímu odpuštění? Je pravda, že aktuální průtok přes 2000m3/s je tak velký, že by odpuštěný objem stejně rychle vyplnil, ale třeba by se křivka průtoku zploštila a kulminace by byla nižší.

Pan premiér Nečas měl moc pěkný proslov, nezapomněl poděkovat všem hasičům a záchranářům, ale trochu mi chybělo několik důležitějších rozhodnutí a rad. Například rada, aby si všichni v ohrožených oblastech připravili evakuační zavazadlo, nakoupili balenou vodu a konzervované jídlo, které pár dní vydrží. MHD v Praze by během výluky měla být také zadarmo a čekal bych větší zájem o dobrovolníky. Věřím, že by se našla spousta lidí, kteří by na výzvu zareagovali a šli pomáhat. Povodňové bariéry by tak mohly stát mnohem rychleji a záchranné složky by nemusely být tak přetížené.

Metro je v tuto chvíli již částečně uzavřené, náhradní doprava připravena, uvidíme, co se bude dít zítra. Snad se historie nebude opakovat a průtok se zastaví pod hodnotou 3000m3/s.

Blackdog cantina

Dnes jsme po výletu za potápěním v Berounském lomu Kosov navštívili tento podnik. Jde o docela známou restauraci vychvalovanou na snad všech kulinářských webech i v denních periodikách. Jak je to tady doopravdy, resp. z mého velice subjektivního pohledu?

Prvním přiblížení autem jsme zjistili, že město Beroun okopírovalo nechvalně známé pražské modré zóny. Kousek od podniku je ale velké Berounské náměstí, kde lze o svátcích bezplatně zaparkovat, čehož jsme také využili. Na malé zahrádce bylo beznadějně plno, proto jsme to šli zkusit dovnitř. Vevnitř jsou tři stoly, malý bar, který je současně i kuchyní. Malá chodbička v zadní části vede k záchodu a místnosti, kde se myje nádobí.

Obsluha nám řekla, že mají beznadějně plno a jedinou šanci máme na baru, kde byly poslední tři místa. Zkusili jsme to, dostali jídelní lístky a začali vybírat. Po chvíli nás obsluha opět upozornila, tentokrát na to, že čekací doba na cokoliv, je 40 minut. Rozhodli jsme se, že to zkusíme a počkáme. Pozorovali jsme dění v minikuchyni, která zvládá současně připravovat 12 burgerů a obsluha se umí velice dobře otáčet. Servírky chvíli co chvíli odmítali další nově příchozí se slovy: “beznadějně plno”.

V lístku jsem si vybral velký Blackdog burger, steakové hranolky a domácí zázvorovou limonádu, kamarádi si vzali francouzského smraďocha a cheeseburgera a pak jsme už jen pozorovali cvrkot v restauraci. Po 30 minutách jsem se zašel podívat na záchod, který je, jako všechno uvnitř, miniaturní a jen pro jednoho člověka. Během čekání přišlo asi 30 lidí a všichni zklamaně odcházeli, někteří si objednali jídlo s sebou s tím, že se pro něj zastaví později. Pozorování dění v kuchyni nás zabavilo, nestačí umět jen vařit, je třeba i pořádná synchronizace, aby stoly dostaly své objednané jídlo včas, teplé a ve stejnou dobu. U burgerů je ale situace lehčí v tom, že se smaží všechny najednou.

Uplynulo 40 minut a před sebou jsme měli 3 talíře, hranolky se zatím smažily. Opticky vypadalo jídlo giganticky, po snědení jsem pocit zasycení neměl, ten se dostavil až po cca 30 minutách. Jídlo bylo dobré, ochucené tak akorát, ale šlo přeci jen o burger. mleté hovězí, takže jsem žádný kulinářský zážitek nečekal. Steakové hranolky byly ze zmraženého pytle, žádné domácí, takže ani tam se zážitek nedostavil. Když hosté vidí do kuchyně, vidí všechno a ztratí ideály…

Sečteno, podtrženo, Blackdog cantina je restaurace, která neurazí, nenadchne. Používají lokální suroviny, což je určitě fajn, ale burgery nejsou to, co bych vyhledával. Restaurace nabízí ještě širokou paletu nachos, burritos, tacos a další mexická jídla, ale pokud výrazně nerozšíří kapacity kuchyně a místa k sezení, nebudu chtít jít do přeplněného podniku. Obsluha je skvělá, stále ve spěchu, ale dokáže si udržet profesionální úroveň i tehdy, když odmítají jedny nové nadávající hosty za druhými.

Berlín - den třetí

Ráno se budíme v 7 hodin, jdeme na snídani a plánujeme, co dnes. Z hotelu nás vyhodí v 11 hodin, co ale dalšího? Do muzea se mi moc nechce, ze snídaně jdeme kolem 900 hodiny. Nakonec jsme se rozhodli, že vyjedeme přímo do Drážďan, tam si prohlédneme centrum a pak zamíříme do Čech. Ještě jsem měl před sebou cestu do Prahy, tak jsem chtěl přijet v rozumnou dobu.

Zabalili jsme, zaplatili a vyjeli z Berlína. Cestou jsme se přimotali jen do jedné menší dopravní zácpy, zase minuli Tropical island, u kterého se zrovna předjížděly polské kamiony a kolem 11 hodiny parkujeme v Drážďanech u nákupního centra.

Jdeme směrem ke Zwingeru, prohlížíme si slavnou keramickou mozaiku a obdivujeme rekonstruovaný kostel. Jen sem tam je vidět černý původní kámen, většina byla postavena znovu. Rozhodnu se vylézt na věž, Petr si mezitím dává dole kafe.
Cesta nahoru je docela snadná, prvních pár metrů vás vyveze výtah, pak se jde širokou chodbou kolem kupole, kde je vidět dolů do kostela. Nejprve vše vypadá docela mírumilovně, ale v nejvyšším bodě stojíte přes 65 metrů nad lavicemi věřících a vyvolává to nepříjemný pocit závratě a malosti.
Pak je třeba vylézt pár schodů a ocitnete se na vyhlídkové terase, máte celé Drážďany i okolí jako na dlani. Udělám pár fotek a spěchám dolů, kde vyzvednu Petra a jdeme ke Zwingeru. Ten je v obležení turistů, takže se mi ani dovnitř nechce - stejně bychom na to měli hodinu a to nemá cenu. Projdeme areál a hledáme, kde vlastně máme zaparkované auto. Hodinky mě bohužel zklamou, ale nakonec si přeci jen správnou cestu vybavíme a auto najdeme.
Na zpáteční cestě stojí zmínit jen to, že nás navigace poslala na ještě neotevřenou cestu, která byla úplně dokončena, jen finální kruhový objezd byl zablokován betonovými zábranami. Po 5km objížďce jsme na kruhový objezd dorazili z druhého směru, pak přejeli hranice a bezpečně se vrátili domů.

Berlín - den druhý

Ráno nás vzbudí budík a po nezbytné ranní hygieně jdeme na snídani. Pro jednoho stojí snídaně 20e, tak očekávám pořádný plný servis. Představy jsou slušně splněny, na snídani je v nabídce vše, co si představuji - džus, čaj, káva, mléko, párky, vajíčka, kuchař pro dělání vajíček na objednávku. K tomu toasty, marmelády - domácí, salámy, šunky, sýry, ovoce...

Po snídani jdeme koupit lístky na MHD, v automatu se nám daří vyhrát a jedeme na Stieglitzplatz. Ten je trochu větší, než jsme očekávali, naštěstí hodinky mají kompas a tak trefujeme přibližný směr, kudy musíme jít. Na papíře mám nakreslenu mapku hlavních ulic, po kterých musíme jít, po chvíli už vidím známá jména, jdeme správně.

Po patnácti minutách přicházíme k řece, kterou překonáváme a zatáčíme do vilové čtvrti, kde by měla být ambasáda. Ta je o něco dál, než se na mapě zdálo, odhadem 2 další kilometry. Je to milá vilka s vyvěšenou etiopskou vlajkou, pro zařízení víz se chodí zadním vchodem po malém chodníčku. Za domem má ambasáda obří satelitní talíř. Uvnitř nám pracovnice říká, co je třeba předložit, vyplnit, po několika minutách dojde k dohodě a máme si cca hodinu počkat. V místnosti mne zaujala velká mapa Etiopie s vyznačenými zvířátky, které v zemi mají.

Jdeme zpátky k řece, dál po stezce pro cyklisty, pak se otáčíme a za hodinu jsme zpátky na ambasádě. Bohužel neznám etipský ekvivalent maňana, ale přesně tak to fungovalo. Čekali jsme dalších 45 minut, než bylo vízum hotovo a mohli jsme se vrátit do města. Šli jsme cestou podél řeky, nasedli na metro a jeli směrem na Alexplatz.

Dvě stanice před touto stanicí vystupujeme a hledáme nějaký oběd. Jdeme směrem k Braniborské bráně a po pár ulicích se nám to daří. Nacházíme McDonalda, naproti němu Starbucks, po krátké diskuzi volíme Starbucks. Dávám si rozpečenou bagetu a vodu, Petr dva dorty a kafe. Opět platíme 0,5e za záchod, zvedáme se, jdeme se podívat na Museeninsel, do Pergammon muzea.

Nemohu si nevšimnout četných děr ve fasádách domů, sloupech i mostech. Je vidět, že tu boje byly opravdu tuhé, bojovalo se dům od domu, s postupujícími rekonstrukcemi však válečné stopy pomalu mizí. Vstupné do Pergammon muzea stojí 10e, uvnitř se smí dokonce fotit, u pokladny není moc velká fronta, na to, že je to nejnavštěvovanější muzeum v Berlíně, malý zázrak.

Uvnitř je mnoho historických exponátů, mezi nejvýznamnější se samozřejmě řadí ukradená Ištařina brána a Pergammonský oltář - obří stavba v ještě větší hale. Vystavena je i kopie Chamurappiho zákoníku. Po starověké expozici jdeme do expozice starého Iráku, ve které je mnoho koberců, keramiky a Aleppská komora. Po cca 2 hodinách máme muzeum prošlé, Petr kupuje nějaké magnetky na ledničku a přemýšlíme, jestli jít ještě do dalšího muzea. Venku je pěkně a tak se mi nikam do budovy nechce, navíc je už docela pozdě.

Jedeme zpět do hotelu a hledáme správné místo pro večeři. Nakonec vítězí blízký steakhouse, který je v Tureckém vlastnictví. Dávám si steakmix, Petr jeden větší, netrvá moc dlouho a jídlo máme na stole a za ještě kratší chvilku jídlo zmizí ;) Vracíme se do hotelu a já ještě chci vyrazit do města na noční focení.

Jdu okruhem, jako první den - k památníku války, pak směrem k Braniborské bráně a Reichstagu. Na dlouhé ulici najednou něco podivně šustí ve křoví. Zkoumám, co se to tam hýbe, oči pomalu přivykají a jde o psa. Oranžového, s huňatým ocasem a špičatým čumákem - je to liška. Nenápadně jsem ji začal pronásledovat s foťákem, ale v okamžiku, kdy na ní zasvítilo ostřící světlo, sebou cukla a byla pryč...

Reichstag je v noci krásně nasvícen, při hledání vhodného místa na travnatém prostranství pro fotku jsem se jen modlil, že návštěvníci odklízí poklady po svých chlupatých miláčcích, protože tam byla tma jak v pytli.

Od Reichstagu jsem zamířil k Braniborské bráně, kde byla obrovská koncentrace turistů pokoušejících se o noční fotky. Našel jsem nejprve vhodný odpadkový koš, pak poštovní schránku a nakonec skvělou lavičku s výhledem přímo na bránu. Po několika fotkách mi do obrazu vjelo vtipné neonové šlapací vozítko, které jsem nemohl nevyfotit. Začala mi být trochu zima a tak jsem hledal stanici metra. Bohužel linka D, která je hned u brány, prakticky nikam nejede, vydal jsem se tedy hledat linku lepší.

Prošel jsem bránou zpět do západního Německa a zahnul doleva, kde jsem objevil velký židovský památník. Pokračoval jsem dál na Potsdammer platz, kde jsem zahnul na přibližně správný kurz. Po patnácti minutách šlapání jsem uviděl blikající neonový cirkus jménem Berlin, Berlin. Neztratil jsem se. Nastavil jsem budík, chvíli si hrál s hotelovou wifi a usnul.

Berlín - den první

Ráno mne probudil deník odporně brzo, tedy kolem 6 hodiny. Dobalil jsem a vydal se směrem na sever. Adresu jsem měl v navigaci, ale ač jsem byl varován, že jí vybraná cesta není ideální, kousek před cílem jsem se ocitl na něčem, co spíš připomínalo sjezdovku, než silnici. Na řvoucí dvojku a brzdě na podlaze jsem ale úsek sjel a přesedl do auta k Petrovi.

Přenastavil jsem navigaci, která odhadla délku cesty na něco přes 3 hodiny a vyrazili jsme. Za hranicemi jsme ještě na polském kousku nabrali za přijatelné ceny a za dalších pár minut už jsme byli ve východním Německu. Po zhruba dvou hodinách jízdy jsme minuli Tropical Island, ve kterém jsem byl před dvěma lety a pokračovali dále, nach Berlin.

Úspěšně jsme také projeli Schoenfeldský kříž a na dalším odpočívadle zastavili na oběd, abychom do hotelu dojeli v nějaký rozumný čas. K obědu jsem si dal typický Schnitzel, Petr vyzkoušel klobásu z kari. Jídlo vyšlo docela přijatelně, kolem 10EUR. Rozjíždíme se k Berlínu a dojezd máme kolem 1200.

Doprava zhoustla, přibyly pruhy, kolem začala létat letadla, jsme v Berlíně! Museli jsme ještě minout několik křižovatek, letiště, kde spojenci hromadně dodávali v době blokády suroviny, až jsme uviděli velkou stavbu s neonovým nápisem Berlin, Berlin. Zaparkovali jsme před hotelem, zašli vyřídit ubytovací papíry a parkování. Berlin je podobně drahý, jako Manhattan, za den parkování chtěli 20EUR. Měli jsme business suite, pěkný, pohodlný, rekonstruovaný pokoj s výhledem na náměstí před hotelem. Základně jsme vybalili, převlékli se a vyrazili do města.

Navlékl jsem si své hodinky Garmin Fenix, zapnul GPS a čas od času sledoval, kolik už jsme nachodili. Bylo 1310 a zamířili jsme na sever, do parku Tiergarten. Dlouhou ulicí kolem ambasád, sídel politických stran a dalších institucí jsme došli k památníku padlých uprostřed velkého kruhového objezdu.

Zabočili jsme vpravo a v dálce se nám rýsovala asi nejslavnější brána v Německu - Braniborská. Cestou jsme si všimli obrovského počtu cyklistů, Berlin je prostě město kol. Cestou k bráně po levé straně fotíme památník padlých, všímáme si vrabců žijících v hlavni tanku a zabočujeme k Reichstagu.

Reichstag působí dost majestátně, trochu mi připomněl Washingtonský Capitol, ale je přeci jen o něco menší. Nedávno v Reichstagu vybudovali obří skleněnou kupoli, která je hojně navštěvovaná turisty, ostatně stejně jako celý Reichstag. Jdeme boční ulicí k Braniborské bráně a procházíme bez kontroly do východního Německa, před 25 lety by to bylo ještě zhola nemožné.

Hned za bránou je po pravé straně ambasáda USA a začíná slavná ulice Unten den Linden. Široký bulvár s obrovským množstvím turistů, kteří se fotí s bránou, bez brány, vedle brány, do omrzení. Na ulici je mnoho stavebních strojů, probíhá zde dostavba nových stanic metra a probíhají rekonstrukce budov.

Kolem Humboldtovy univerzity přicházíme na Alexsplatz, vidíme operu a po levé straně Museen Insel. Jdeme se na něj podívat, hodně nás zajímá Pergammon museum, kam se chceme později podívat. Na nábřeží zrovna probíhá bleší trh a ten vede až za Bodemuseum, u kterého jdeme na druhý břeh ostrova a míříme zpět. Míjíme kostel a jdeme dále až k televizní věži, u které narážíme na Trabi kolonu. Malé smrdící vozítko, které bylo v minulosti symbolem východního bloku. Jdeme stále po proudu, až už nás trochu začínají bolet nohy, zatáčíme doprava, směrem na známý Checkpoint Charlie.

Po několika kilometrech k němu docházíme a parkujeme v McDonalds asi 100 metrů od kontrolního stanoviště. Zde, stejně jako v ostatních podnicích v Berlíně, se platí za záchod 0,5e. Dopíjíme a vyrážíme na další cestu. Kolem zaručeně pravých amerických vojáků, kterým je cca 18 let a mluví dokonalou němčinou, se jdeme podívat do muzea totality. Před ním stojí jeden díl berlínské zdi, hraniční patník a také rudá hvězda z kulturního domu v Litoměřicích. Uvnitř prodávají zaručené pravé kousky berlínské zdi, nelze se divit, že ve městě už skoro nikde není, když ji všude prodávají ;)

Měníme kurz, chceme kolem hotelu na Kuerfuerstendamm strasse. Po cestě míjíme velký kus Berlínské zdi vedle památníků na 2.sv. válku, všímáme si vyznačené polohy zdi - pomocí dlažebních kostek, bílého malování apod. Přicházíme na Potsdammer platz, obdivuji místní moderní architekturu, jdeme ulicí s obřím zeleným středovým pruhem, zatáčíme doprava a jsme u hotelu.

Pokračujeme však dále, ač máme dle hodinek v nohách už přes 20 km, až docházíme k zoologické zahradě a velkému obchodnímu domu, před kterým je vybombardovaný kostel. Ten je ale celý obalený lešením, jsou jen slyšet jeho zvony a to velice důkladně. Ještě kousek jdeme po Kuerfuerstendamm strasse, po chvíli se ale otáčíme a hledáme, kde bychom se navečeřeli. Je po 1800 a v nohách máme přes 24 km.                       

Po diskuzi volíme Thajskou restauraci, Petr si dává kachnu, já cosi a oba si navíc dáváme polévku a zkouším thajské pivo plzeňského typu. Jídlo bylo výborné, ale asi bych snědl cokoliv :) Po vydatné večeři už jdeme do hotelu. Je 19:10, ušli jsme 26km a pokouším se rozchodit hotelovou wifi. To se mi nakonec daří, ale funguje dost zajímavě. Hledáme cestu na Etiopskou ambasádu, nastavujeme budíka a před půlnocí usínáme.  

Čajová konvička RIOBA

Před mnoha a mnoha lety jsem v jedné restauraci, už si ani nepamatuji v které, dostal čaj v úžasné skládací konvičce s hrnečkem. Celek do sebe skvěle zapadal a konvička i hrneček se daly nést v jedné ruce. Navíc konvička nahřála hrníček, tedy jakési dva v jednom. Od té doby jsem na tento výrobek narazil už jen jednou. Rozhlížel jsem se v obchodech, ale nikde jsem tuto sestavu nemohl nalézt, až nám přišel Makro katalog Epikure.

V něm na straně tři moje konvička s hrníčkem, navíc za docela příjemných 120kč. Náhodou jsme do Makra jeli, ale bohužel, v regálu zbylo po konvičkách jen jedno víčko, vše bylo rozprodané. Od té doby jsem se vždy, když jsem byl v Makru, díval po konvičce, ale stále bez úspěchu. Až před týdnem se mi zadařilo, konviček měli dokonce pět. Neváhal jsem a jednu hned přidal do košíku, jen jsem se trochu bál, že se na mě po otevření vysype hromada střepů.

Nakonec se nestalo a mám krásný nový přírůstek do kuchyně…

Kupka–Cesta k Amorfě

Minulý víkend jsem se konečně dostal k tomu, že se zajdu podívat na mnohými opěvovanou výstavu, která se koná v blízkosti Pražského Hradu, konkrétně v Salmovském paláci NG. Vydal jsem se tedy v neděli po obědě nejprve na Letnou, abych pak zadem prošel Hrad a došel na Hradčanské náměstí a do Národní galerie.

Hned za skleněnými vysouvacími dveřmi začínaly dvě fronty, jedna na vstupenky a druhá na výstavu. Stál jsem ve frontě, nadával si, proč jsem to celé nechal až na poslední chvíli, ale rozhodnutý vydržet až do konce. Dvojice přede mnou čekání vzdala po 10 minutách a další až u pokladny. Pokladní jim totiž řekla, že pouští skupinky po 10 lidech po 15 minutách, takže si minimálně hodinu až dvě počkají. Něco takového mě ale nemohlo odradit. Zaplatil jsem plné 150 korunové vstupné a šel si stoupnout do druhé fronty. Měl jsem vyčekáno 25 minut.

Za 5 minut už jsem si sundával bundu a přemýšlel, jestli uvnitř bude šatna, nebo budu vystaven nutnosti bundu si obléct. V ruce jsem měl navíc svůj batoh, který většinou působí na hlídače jako hadr na býka. Fronta se postupně posouvala a posouvala, minuty plynuly. Už mě začaly lehce brnět nohy, přečetl jsem si už všechny emaily, iDnes a další myslitelné weby, ale pořád nic. V 1510 se navíc objevil průvodce a vzal dovnitř mimo pořadí skupinu objednanou na prohlídku s výkladem – cca 30 lidí. Po dalších 30 minutách už jsem se ale dočkal a vstoupil dovnitř.

Vše se vyřešilo, za dveřmi byla hromada volných úložných skříněk, hlídač mi navíc ochotně napsal číslo skříňky na vstupenku. Vyšel jsem po schodech do patra a byl jsem v první přehlídkové místnosti. Nyní již vím, že byla první z 10, vše je mj. skvěle popsáno na webu výstavy http://www.cestakamorfe.cz. Zde byl olej Kupkovy dcery, mnohé papírové zápisky a studie. Sledování bohužel trochu kazilo malé dítě, které usilovně křičelo za nečinnosti rodičů.

V dalším sále -Salon d’Automne 1906-7, Salon de la Société nationale des beaux-arts 1908- jsem narazil na komentovanou výpravu, na kterou se nabalili další lidé, takže se utvořila jakási zátka. V místnosti byly vidět dva oleje, z nichž mě zaujal zvláštní Apoteóza Heleny.

V dalším – Salon 1910 - byla Žlutá škála, obraz, který komentátor vychvaloval, ale ve mě vyvolával pocit zvracení. Žlutohnědá  barva a postava bez očí byla pro mě příliš silná kombinace. Šlo ale o jednu ze dvou verzí, druhá vypadá mnohem lépe. Podařilo se mi prosmýknout davem a ocitl jsem se v další místnosti - Salon 1911.

V něm byly oleje Gigolettek, pokračoval jsem do sálu dalšího, také věnovaného roku 1911. V něm byl zajímavý barevně podaný rodinný portrét. Další tři místnosti se věnovaly roku 1912 a poslední dvě pak 1913. V první byla zajímavá dáma v trojúhelnících, v dalším už byl vrchol výstavy – Amorfa – Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Co ní chtěl autor přesně říct, nevím, ale kdyby autor nešetřil na sytosti barev, klidně bych si ji do obývacího pokoje pověsil.

V další místnosti, poslední z roku 1913, byl pro mě nejhezčí obraz – Kompliment, bohužel vlastněný Pařížským Centre Pompidou. Jedinou možností je tedy navštívit toto muzeum někdy v noci ;) Pokračoval jsem dále a uviděl dva velice podobné oleje – Vertikální plány I a III. V poslední místnosti pak byly obrazy Lokalizace grafických hybných sil, které mne nezaujaly a tak jsem výstavu po cca 45 minutách opustil.

Upozorňuji, že nejsem žádný odborník na výtvarné umění, jsem jen laik, který se snaží dohnat vzdělání a nebojí se říct, že se mu něco nelíbí. Škoda, že výstava byla tak malá. Chápu, že téma bylo jasné, ale možná by šlo zapůjčit i další obrazy, aby prohlídky nebyla jen na 45 minut. Pokud namítnete, že se někdo může chtít s obrazy potěšit, sednou ti a jen se kochat, pak vám odpovím, že to možné nebylo, protože v místnostech nebyly žádné sedací plochy. Bohužel. Četl jsem nadšené kritiky, Gugenheimův institut chce údajně tuto výstavu zopakovat v Benátkách, ale rozsah mne opravdu zklamal. Pěkné bylo naopak chronologické zasazení do salonů po letech. Hlavně díky frontám bych se určitě rozmýšlel, jestli se něčeho takového chci zúčastnit i v budoucnu.

Jak v paneláku snadno a rychle vyhořet

Před půl rokem jsem se nastěhoval do bytu na pražském Chodově. Jde o panelový dům z roku cca 1975, s původním jádrem i elektroinstalací, takže letos chystám velkou rekonstrukci. Co mě ale trápilo delší dobu, byla zásuvka v kuchyni. Při žehlení se divně vrtěla, začala se jakoby rozpadat a ještě z ní bokem vedl podezřelý prodlužovací kabel, do kterého byla připojena lednice.

Dnes jsem se odhodlal k dlouho plánovanému kroku – podívám se, co v zásuvce najdu za poklady. Po odstranění jídelního stolu a rozebrání zásuvky jsem oněměl. Pohled, který se mi naskytl, nemá obdoby, fotku jsem přiložil. Nejen, že prodlužovací kabel je pletený, on je dokonce připojený přímo na šroubek zásuvky s hliníkovým vodičem na dotek! Takto se zapojení v žádném případě realizovat nesmí! Jediný povolený způsob je čokoláda, ani pérové svorky (WAGO) nejsou vhodné. Mezi mědí a hliníkem se totiž vytvoří článek, hliník ubývá, vzniká teplo a hrozí nebezpečí vzniku požáru. Už jen dodatkem jsem zjistil, že aktuálně namontovaná zásuvka není určena pro podkladovou plastovou krabičku a tak je to celé zkřivené.

Jako správný kutil a absolvent FELu mám vždy alespoň jednu zásuvku, vodiče a nářadí, tak jsem se pustil do opravy. Výsledek je vidět na dalším obrázku, teď už mohu, relativně klidně spát. O nalezených prasklých věnečcích jindy, snad do rekonstrukce nevyhořím ;)

Nebezpečný lis na česnek Tescoma

Včera jsem si koupil lis na česnek od firmy Tescoma. Přiznávám, že jsem šel po nejnižší ceně, takže 89korun za výrobek Tescoma Presto byla jasná volba. Ostatní totiž stály od 200kč více a na to můj aktuální rozpočet nestačí. Když jsem lis přinesl domů a rozbalil, zjistil jsem nepříjemnou věc. Lis sice má vyjímatelnou vložku, je ze skvělé nerezavějící oceli, odolných plastů, lze ho mýt v myčce a na tohle vše je tříletá záruka, toto vše má jedno velké ale. Spíš ALE.

Řada by se totiž měla jmenovat Tescoma Killer, protože se lis dá obstojně použít jako zbraň. Některé jeho hrany jsou totiž tak ostré, že se s nimi dá i krájet. Nejde o nic kritického, pilník na železo má doma přece každá správná hospodyňka, ale proč výrobce nevěnuje pár vteřin tomu, aby hrany kvalitně zaoblil? No nic, příště si dám na výrobky “levné” řády Tescoma pozor. (I když mám informace o hrncích řady Profi, jejichž vrchní hrany také v případě nouze poslouží při krájení.)

Nepodceňujme policii

Dnes mě náladu zvedla zpráva o tom, že naše policie ještě nerezignovala na své poslání a občas se snaží konat. To, že je za to samozřejmě ze strany pachatelů kritizována, je nasnadě. O co jde tentokrát? O kauce.

Se zavedením bodového systému totiž policie dostala nový nástroj proti notorickým vyhýbačům správních řízení. V případě, že vznikne podezření, že se bude přestupce vyhýbat projednávání přestupku, má policie právo požadovat kauci, bez níž nebude možné pokračovat v jízdě. Toto je ideální prostředek proti všem zahraničním řidičům, kteří by spoléhali na to, že z nich nikdy nic nevymůžeme. Kauce navíc může být minimálně 5000kč, takže to může být pro náš stát i docela ziskové.

Co se vlastně probíralo ve zprávách (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/213587-novy-pristup-policie-zaplatte-pokutu-nebo-dal-nejedete/)? Policie byla obviněna, že kaucí zneužívá a je si toho vědoma. Podobné téma přebraly další internetová media - http://www.autoforum.cz/zivot-ridice/dopravni-policie-zneuziva-vyber-kauce-leosi-trzilovi-to-nevadi/. Co mě překvapilo je to, že to vlastně není nic nového: http://zpravy.idnes.cz/na-hrisne-ridice-plati-misto-pokuty-kauce-bez-zaplaceni-neodjedou-p93-/krimi.aspx?c=A100818_161257_krimi_jba. Ve zprávách se cítil jeden z řidičů poškozen, když po něm policie chtěla kauci. Jel 130km/h na 90. Já bych přiznal pochybení a pokutu zaplatil, za blbost se přece platí. Někteří pokřivení spoluobčané to ale všechno vidí jinak a myslí si, že pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala. Neslavnou ukázkou je blok D-FENS, který dokonce vydává celý seriál, jak neplatit žádné pokuty a maximálně užívat všech prostředků, které zákon umožňuje. Chápu, když si někdo stěžuje na přehnanou byrokracii, tupost úřadů, ale proč nabádá k obstrukcím na hraně zákona? Jak jinak působí účelové machinace s plnými mocmi na zastupování při projednání přestupků či další rady, které D-FENS na svém blogu uveřejňuje.

Pro mě jde o další z pozitivních zpráv o tom, že policie, alespoň v určitých případech, koná. Kdo ví, třeba se jednou dočkáme toho, že se tu bude jezdit jako v Německu či USA, kde při porušení předpisů následuje rychlý zásah.

Upgradujeme ProTab 2 IPS

Před několika měsíci si můj otec, ovlivněn vlnou tabletománie, pořídil tablet Point of View ProTab 2 IPS, kódovým označením TAB-PROTAB2-IPS9. Zpočátku chvíli trvalo, než se naučil základní filozofii androidího ovládání, pak ale zjistil, že v některých okamžicích se nepříjemně seká. No a tenhle víkend jsem na stránkách PoV zjistil, že existuje nový firmware, místo verze 4.001 4.008. (http://downloads.pointofview-online.com/Drivers/9.7%20inch%20Protab-ips%208GB%20TAB-PROTAB2-IPS9%20Firmware%20Upgrade/)

Upozornil jsem na všechna rizika – tj. možnost zcihličkovatění, ztráty dat a všech dalších možných komplikací, ale problém s pomalým internetem všechna rizika převážil a dostal jsem zelenou. Ze stránek jsem začal stahovat firmware, vzhledem ke 200 MB to docela trvalo. Pak jsem začal řešit problém, proč se tablet nehlásí, když ho přes USB připojím k počítači. Windows tablet vůbec nenašly, žádný takový ten typický zvuk při zapojení nového zařízení. Záhada se vyřešila docela překvapivým způsobem – použitím originálního kabelu. Vypadá to, že je kabel buď jinak elektricky uzpůsoben, nebo je prostě přeci jen o něco hlubší, ale tím legrace s upgradem zařízení neskončila. Pak jsem postupoval přesně podle návodu ( http://downloads.pointofview-online.com/Drivers/9.7%20inch%20Protab-ips%2016GB%20TAB-PROTAB2-IPS-16%20Firmware%20Upgrade/Howto%20firmware%20upgrade%20Mobii%209.7%20Inch%20ProTab2-IPS-16%20V1.0.pdf )

Nainstaloval jsem obskurní upgradovací nástroj LiveSuit, zvolil v něm image nového firmware a … nic se nestalo. Tablet jsem vypnul a pomocí Volume – + Power se mi povedlo získat na tabletu robota s vykřičníkem – Recovery mód. V něm se ale upgrade nedařil, navíc pak LiveSuit přestal odpovídat. Restartoval jsem tedy počítač, ale stále se nedařilo zahájit upgrade. Pak jsem ale znovu zkusil držet Volume – a 5x stisknout Power a najednou LiveSuit zahájil upgrade. Ten trval velice krátce, jen asi dvě minuty a bylo hotovo. Tablet po zapnutí dlouhou dobou viselo na displeji logo Android a pak konečně systém nastartoval. Bohužel se prakticky nic nezměnilo, procházení webu je stále pomalé a tablet často rád přemýšlí.

Hodně bych asi váhal, jestli bych si tento výrobek koupil, ale obrovským argumentem byla cena, která byla pod čtyřmi tisíci korunami. Pořádný rychlý tablet se cenově pohybuje minimálně na dvojnásobné hranici a je na každém, jestli raději ušetří peněženku, nebo své nervy.

Den otevřených dveří – prodloužení metra A

Dnes proběhl dlouho oznamovaný den otevřených dveří ve dvou připravovaných stanicích pražského metra. Nová trasa by se měla otevírat příští rok a odlehčí obyvatelům čtvrtě Petřiny, Veleslavín, Motol a dále se přiblíží pražskému letišti. Z Veleslavína to bude už opravdu kousíček a hlavně se eliminují zácpy na Evropské.

Váhal jsem, jestli se mám vydat přes celé město, abych se na zázrak podíval – 4 nové stanice Červený Vrch, Veleslavín, Petřiny a Motol včetně trasy totiž vyjdou na neuvěřitelných 22,5 mld Kč! Stavbu zajišťují zkušení matadoři Metrostav a Hochtief, kteří jsou na stavby podobného rozsahu experti (např. tunel Blanka). Nakonec jsem se odhodlal a vyrazil. Drobná komplikace nastala na Dejvické, kde jsem pochopil, že rozhodně nejsem jediný, kdo se na DOD chystá. Dle posledních čísel se na stavbu přišlo podívat přes 17500 neplatících diváků. Do tramvaje jsem se ale vmáčkl a po několika minutách jízdy dobytčákem jsme byli ve stanici Nádraží Veleslavín, kde prohlídka začínala.

Délka byla dle informací na webových stránkách kolem tří kilometrů a trasa není vhodná pro vozíčkáře, to se později opravdu potvrdilo. Dav se hrnul do “díry”, která se rychle dostala cca 25 metrů pod povrch. Díval jsem se nahoru a říkal si, jak to vlastně vypadá pod vodou, tam mi ta hloubka vůbec nepřijde. Poté vedla trasa cca 250 metrů kolem budoucí stanice Veleslavín, kde byly přistavené některé podpůrné stroje. Dav šel velice pomalu, v zakulacených tunelech se předbíhat nedalo, vedle sebe mohli jít maximálně dva lidé. Jemné bahýnko, které bylo na podlaze navíc na hladkém betonu působilo jako olej na silnici, takže jakékoliv prudší manévry byly nebezpečné. Při otočce už mě začaly nepříjemně zebat prsty u nohou, rychlost chůze v davu byla velice nízká a každou chvíli bylo potřeba zastavit.

Po otočce jsme se dostali zpátky do velké přístupové díry a vydali se mírným stoupáním na Vypich. Po cca kilometru se objevila příčná propojka, kterou bylo možné projít do vedlejšího tunelu, kde bylo o něco málo méně lidí a bylo možné jít o trochu rychleji. Všiml jsem si tam takových podezřelých fialových teček v pravidelném intervalu a tak jsem se zeptal na jejich význam. Pracovník Metrostavu se velice ochotně šel s baterkou podívat, co mám na mysli a pak mi osvětlil, že jde o mírku na beton. Do té výšky nalejí do tubusu beton a pak ještě kousek kolejového betonu a na něj koleje. Na stěny se pak ještě pověsí kabelovody a můžeme jezdit.

Po pár stech metrech se objevila další propojka, tentokrát povinná, do původního levého tubusu. Tam již byla podlaha vylita a tak byl pohyb velice pohodlný. Za chvíli jsme došli do obrovské místnosti, další stanice – Petřiny. Zde všechny upoutal velký tubus pro eskalátory a nástupiště, které je mnohem hlubší, než se běžným cestujícím zdá. Následovala opět chůze tunelem kolem šachty pro vzduchotechniku, kolem několika čerpadel na vodu a už jsem byl u výlezu štolou Markéta. Pří výlezu jsem ještě zpozoroval nepříjemnou věc – všichni návštěvníci mají více či méně zablácené boty a kalhoty. Tramvaj byla hned za rohem, tak jsem nasedl na 22 a zamířil zpět do civilizace. Zpětně musím říct, že mne “díra” nijak extrémně nezaujala a pokud příště nebude k vidění přímo technologie, koleje, soupravy, tak si otevřené dveře nechám ujít.

Pane prezidente, přebíráte zodpovědnost?

Náš pan prezident se dnes vyjádřil o útocích na něj v souvislostech s amnestií. Tvrdí, že vůbec nejde o vězně, o amnestii, ale o ošklivou zlou mediální manipulaci od jeho konkurentů. Pomineme-li sporné násilné ukončení stíhání delších než 8 let, propuštění starších 75 let, pořád zde máme velké množství smazaných drobných činů a zrušení alternativních trestů.

Co je výsledkem? Stačí se podívat do sdělovacích prostředků, co už všechno propuštění stihli:

Zapálit policejní auto

Zbít německého turisty

Zneužít nezletilou

Zabít ve rvačce člověka

Už asi bohužel není mnoho horšího, co by se ještě mohlo stát. Zajímalo by mne, jak klidné spaní má v dnešních dnech pan prezident, který svým jednáním tyto činy nepřímo umožnil. Pokud by náhodou někdo argumentoval tím, že nemůže být zodpovědný za to, co jiní konají po propuštění, mám tu malý návrh. Vložte do naší ústavy druhý dodatek té americké – právo každého občana na zbraň a moci ji použít na ochranu svého majetku.

Myslíte, že jsem se zbláznil? Nemyslím samozřejmě útočné automatické zbraně, navíc nezapomínejme, že zbraně nezabíjejí lidi, to lidi. Přijetím tohoto návrhu by také klesl počet zločinů

Nakonec pár citátů k zamyšlení…

George Washington: Svobodní lidé by nejen měli být ozbrojeni a disciplinovaní, ale měli by mít dostatek zbraní a munice, aby uhájili svou nezávislost před kýmkoliv, kdo by je chtěl utlačovat - včetně jejich vlastní vlády.

George Orwell: Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.

Benjamin Franklin: Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.

Skřínka pod akvárium Diversa Modern

Rodiče už se nechtějí starat o mé akvárium, tak jsem začal řešit transport do Prahy a také to, na co akvárium umístit. Po průzkumu na internetu jsem zjistil, že na trhu je aktuálně pět výrobců. Jde o Juwel, Diversa, Renna, Hagen a Tetra. Dále je několik malých lokálních výrobců, případně truhlářů, kteří nabízejí zakázkovou výrobu. Po prohlídce všech variant jsem vybral model od polského výrobce Diversa, konkrétně Modern 100x40.

Po téměř osmi týdnech od objednání a zaplacení už jsem nedoufal, že skříňku kdy uvidím, loučil jsem se se svými těžce vydělanými penězi. 18. prosince mi po 2100 zvoní telefon, následně přijde SMSka. Kurýr pro mne má balíček a rád by ho dodal. Byl jsem zrovna na Vánočním večírku, tak jsme se domluvili na dalším dni.

Další den už bylo 2135 a nedoufal jsem, že vše klapne. Zazvoní telefon a kurýr stojí před domem, skvělé. Balíček je trochu rozměrnější a těžší, než jsem čekal, měl skoro 40kg a pod svou vahou se začala krabice samorozebírat. Po přivlečení domů jsem krabici namátkově rozbalil a zjistil, že má, stejně jak se zpívá v té písničce, ve dně díru. Posbíral jsem šroubky, které jsem našel a doufal, že nic po cestě nevypadlo. Vánoce se blížily a tak na složení nebyl čas, odjel jsem za rodiči a ke složení se dostal až 1.1.

První, co mne při skládání zaujalo, je kvalita návodu. Tam, kde IKEA přikládá 20 stránkový manuál stačí polskému výrobci jedna strana formátu A4. Skutečně pouze jedna! Kontroloval jsem počty součástek v sáčku a s úlevou jsem zjistil, že nechybí žádný šroubek, ale nedostává se mi malých čudlíků, na které se umísťují poličky. To se dá přežít, tyto čudlíky se dají sehnat v každém správném hobbymarketu. Kvalitou provedení jsem nebyl zklamán, jedna deska byla škrábnutá, u další byl přiuražený roh.

Začal jsem skřínku sestavovat, skládá se z dvou podkladových desek, jedné zadní desky a 4 podpěrných příček. Jako poučený single už pro mne toto není žádný problém. Stačí pár knih a kostek z polystyrenu a není třeba nikoho, kdo by při sestavování jistil bočnice proti vylomení. Jako první bylo nutné do skřínky natlačit osm plastových nožek, na kterých celá skřínka stojí. Nemusím říkat, že jejich zamačkávání bylo peklo, ale poskakováním na jedné noze nakonec zalezla každá. Po sestavení základní konstrukce mne navíc  potěšilo, že mám vrchní díl obráceně. Naštěstí nedošlo k žádnému nevratnému poškození a tak mě přetočení stálo jen 15 minut času. Celá skřínka je totiž důkladně jištěna šrouby a dřevěnými čepy.

Pak už zbývalo sestavit dvířka, nasázet dovnitř poličky a bylo hotovo. Tedy omyl, zbývalo domáčknout plastový rámeček na kraj skřínky. K dodělání jsem se dostal až dnes a asi by se mělo říkat, to nejhorší nakonec. Zamačkávání plastu do dřevotřískové drážky a napojování jednotlivých dílů tak, aby nebyly vidět mezery, byl děs. Po dokončení se ale skryl přiuražený díl vrchní desky, takže to celé mělo smysl.

PF 2013

Rok se s rokem sešel, uteklo to jako voda a to i díky mému úžasnému postupně gradujícímu pracovnímu vytížení. Bohužel se mi tak nepodařilo dodržet předsevzetí napsat jeden článek týdně, ale konec světa se nekonal a tak mám v roce 2013 jedinečnou šanci toto předsevzetí zkusit znovu splnit.

Děkuji všem čtenářům tohoto blogu, pravidelným, i těm občasným, kteří mu zachovali přízeň a věřím, že rok 2013 bude ještě o kousek lepší, než rok 2012. 

Hodně štěstí, zdraví, pohody a lásky do roku 2013!